|
8. 6. 2007
Rok 1961 byl už rokem nadějí...každý má své oči, svou socializaci a jen svou paměť, říká jakoby na omluvu Čulíka, Uwe Ladwig. Rozhodující byla ta socializace, respektive tendence sociální skupiny posuzovat aktuální dění z hledisek naděje v budoucnost nebo utrpěných minulých křivd. Nikdo přece nepopírá hrůzy padesátých let, píše Leopold Kyslinger. O Miladě Horákové věděli všichni. V Praze, v Ostravě i v Chebu. "Pověsili Horákovou" -- kdo? Oni! Tou třetí osobou se distancovali i členové partaje. "Zavřeli Akelu" (skautský vedoucí vlastním jménem Rudolf Zedlo, který natáčel řádění tehdy ještě kočovných Cikánů nuceně usídlených v Chebu)- kdo? Oni! Zavřeli katolického kněze, tady však musím poznamenat, že to bylo téměř vždy "zdůvodněno" spácháním kriminálního činu. (To tedy není pravda, pozn. JČ. Můj prastrýc Antonín Čulík, katolický kněz byl ještě v šedesátých letech, poté, co strávil deset let ve vězení na Mírově - byl v r. 1949 uvězněn, protože byl tajemníkem arcibiskupa Berana [velký trestný čin!]- odsouzen znovu v sedmdesáti letech na další rok do vězení pro naprostou vykonstruovanou prkotinu - údajný vtip, který někomu řekl v hospodě.) |
|
Padesátá léta a teror komunistické partaje ale nespadly z nebe. Byla tady čerstvá zkušenost z války. Stále ji ještě připomínaly hromady trosek z vybombardovaných objektů (vzpomínám na chebský Gloria Palast), hrůzostrašné pověsti o řádění werwolfů a ověřené zprávy o benderovcích. Hranice, které ztratili s koncem války svoji funkci ji rázem opět nabyly. Stovky a tisíce osiřelých budov po násilném odsunu německé menšiny. Pohraniční příplatky a umístěnky -- zkrátka stav po válce připomínal spíše dobu stěhování národů se všemi paralelami tj. i s těmi násilnostmi. Tahle část naší historie vyvrcholila měnovou reformou v roce 1953.
Po maďarských událostech se ale všechno začalo měnit. Častušky začal vytlačovat jazz, byla tady píseň Dáme si do bytu, dáme si vázu... a s ní snad první televizní klip, objevila se Reduta, později Semafor. A většina se začala dívat do budoucnosti. Chtěla zapomenout na dobu, kdy byla na dveřích úřadů cedulička "Říkáme si soudruhu a zdravíme se Čest práci." Doba byla zkrátka těhotná změnou. Tato skutečnost se promítala do každé maličkosti. Najednou přišla edice Světová literatura, v roce 1961 už vyšla stať Dialektika konkrétní totality, která pak přešla do Kosíkovy Dialektiky konkrétního v roce 1963. Nebyl jenom Ota Šik, ale např. i Radoslav Selucký a další. Na Sputnik v roce 1957 a americký Vanguard vzpomínám jako dnes. Moc jsme fandili Američanům, ale nebránilo nám to v úžasu, že Země má náhle umělou oběžnici. Nemá proto pravdu p. Čulík, tvrdí-li, že změny byly záležitostí let 1964 -1968. Má ovšem pravdu v jednom. I v roce Gagarinova letu existovali lidé, kteří žili jenom svojí oprávněnou nenavistí, která jim bránila se živelně radovat z úspěchů lidstva. Pozn. JČ: Pan Kyslinger idealizuje a omlouvá. Samozřejmě, že rok 1961 nebyl rokem 1954, vznikaly náznaky možné liberalizace, ale ke skutečnému uvolnění došlo daleko později. Gagarin byl vypuštěn na oběžnou dráhu čistě z vojenských účelů - cílem mělo být vyzkoušet, zda bude možné na USA svrhnout atomovou zbraň - jak posléze prozradil Gorbačov. |
