Jsou časy, ve kterých se člověk, alespoň když má nějaké akcie, musí se slzami v očích z plna hrdla smát. Jde o ten moment, když žurnalisté nakonec nejen zjistili, že hodnota akcií poklesla opravdu o hodně, , ale taky konečně dostali před mikrofon. Proč ten smích?

No, otázka: "Je tohle ten globální burzovní krach?" je nejlepším příkladem toho, co známe pod jménem samosplňující se odpověď. příklad pro to, co známé pod jménem.samosplňujicy předpověď. Po té otázce se ten příslušný bankéř se díval věcně do kamery a říkal věty, které měly vytvořit dojem, že o krachu ani nemůže být zdání. Naznačil dokonce, že zítra mohou kursy ještě o něco poklesnout, ale potom jistě se ceny akcií zase rychle zotaví.

Například i pro ministra hospodářství by bylo obtížné předpovědět, že v budoucnosti nezaměstnanost stoupne. Proč? Protože pak by asi skutečně stoupla, anebo by byl vývoj zaměstnanosti záporně ovlivněn.

Pravda je pro takového ministra někdy něčím, co raději nemá říkat. Pro bankéře je to ale ještě horší, protože ministr, který by v takovém případě řekl pravdu, by (možná) nepřišel o místo, bankéř ale, už kdyby vlastně neodpověděl pozitivně, ale řekl jen, že se uvidí, jak se situace s akciemi vyvine, by nejen přišel o místo, ale také o peníze, protože by svými slovy by zrychlil klesání hodnot nejen jiných, ale také svých vlastních akcií a pomohl by, aby se ten krach opravdu a rychleji stal pořádným krachem.

Můžeme se ale zeptat, na co se mají tedy ekonomičtí novináři ptát, co mají dělat, když to vypadá, že klesání hodnoty akcií je začátkem velkého krachu? No, nezbývá jim nic jiného, než se účastnit v soutěži o nejblbější otázku. A kdyby se někdo ptal mne? Moje odpověď by byla bez obav: « To se uvidí... ».