Po dlouhých, často nechutných a trapných pseudopolitických tahanicích máme konečně skutečně platnou vládu České republiky, jež obdržela důvěru většiny poslanců, přítomných v poslanecké sněmovně. Přesněji řečeno přítomných na zasedání poslanecké sněmovny při hlasování o důvěře vládě, jež o to požádala, když přítomným poslancům předložila svůj program pro aktuální volební období. Nikoli přítomným v některé z restaurací sněmovny, na jejich chodbách, v takzvaných kuloárech, v kancelářích, či na záchodě. Máme tedy vládu s důvěrou většiny účastníků hlasování, ne ale většiny poslanců. To podle platné ústavy stačí. Vláda dostala naši důvěru prostřednictvím našich reprezentantů.

Nám, občanům to umožňuje začít se našich poslanců, ale i vlády, ptát na cokoli, co nás v české politice zajímá. Počítám, že toho asi bude dost - měsíce handrkování úspěšně překryly většinu aktuálních a akutních problémů společnosti a narychlo spíchnuté a do poslední chvíle údajně upravované vládní programové prohlášení toho o úmyslech vlády příliš neodhalilo. Důvěru má vláda v podstatě neomezenou, zbavit ji důvěry bude téměř nemožné, přitom stojí v tomto vládním období (tedy do léta 2010) před mimořádným množstvím úkolů, vyžadujících kvalifikaci a zkušenost.

Zásadní reformu zdravotnictví se například nepodařilo uskutečnit za uplynulých sedmnáct let žádné vládě -- československé či české -- a totéž se týká důchodového, či daňového systému, některých závažných legislativních nedostatků, mimo jiné neexistence platného zákona o státní službě, úpravy pracovních vztahů, o něž dosud probíhají spory takzvané pravice s takzvanou levicí a řady dalších legislativních i exekutivních rozhodnutí, které se bezprostředně promítnou do našeho každodenního života. Tak tedy, probuď se občane, máš svobodu a demokracii, ptej se a žádej.

Sám se již delší dobu ptám vlád 'pravicových` i 'levicových` na principy a stanoviska ČR v zásadních otázkách mezinárodních vztahů. Od nové vlády lze odpovědi očekávat zcela samozřejmě, tím spíše, že i samotní poslanci se to z programového prohlášení sotva dozvěděli a tak nevím, jaké vládní zahraniční politice vlastně důvěru vyslovili. Vědí to poslanci?

Nejde o maličkosti ani o věci prostému občanu vzdálené. Mám-li ilustrovat, co nás bezprostředně čeká a nemine:

V nejbližších dnech by měla Prahu navštívit německá kancléřka Angela Merkelová. Vedle toho, že Německo, náš soused, je nejvlivnějším a nejmocnějším státem Evropy, je právě teď také předsednickou zemí Evropské unie a paní Merkelová se netají plány využít své předsednictví k oprášení takzvané Smlouvy o ústavě pro Evropu. Ta leží u ledu, kam ji odsunulo odmítnutí v lidovém hlasování ve Francii a v Holandsku. Ono s přílohami téměř pětisetstránkové dílo sice odmítla ve Francii levice a v Holandsku pravice, výsledek ale byl dvojnásobně zdrcující a dokonce odsunul stranou i jinak obvyklé ideologické spory. Německá kancléřka ale považuje zmíněné dílo za jakousi "duši Evropy" a tu by ráda s co nejmenšími změnami vrátila na scénu. Paní Merkelová je vůdkyní konzervativní německé křesťanské demokracie (CDU) a současně předsedkyní vlády velké, pravo-levé koalice. Měla by tedy být názorově blízká českému prezidentovi i českému předsedovi vlády, ale pokud jde o onu takzvanou evropskou ústavu se nejspíš s oběma názorově rozchází. To ale ovlivní velkou část našich mezinárodních vztahů. Mnohem víc, než jen záležitosti uvnitř Unie - a ani těch není málo.

V předposledním lednovém týdnu se mají v Madridu také sejít představitelé členských zemí EU, které evropskou ústavu v existující formě již schválili, aby se poradili, jak ji společně prosazovat dál. K oněm zemím patří i Česká republika a domnívám se, že by se český občan, ať je proti ústavní smlouvě, nebo pro ni, měl předem dozvědět, co tam naši představitelé míní říkat a jménem koho.

Tím spíše, že ministr zahraničí Schwarzenberg, svým založením údajně proevropský, ale reprezentující vládu, jejíž důležitější a hlavně větší (?) polovina ústavní dokument asi příliš nemiluje, nedávno tvrdil, že bez ohledu na své vlastní mínění v otázkách zahraniční politiky reprezentuje stanoviska vlády.

Místopředseda vlády pro otázky Evropské unie Vondra své názory na EU a české působení v ní dosud neodhalil, zatímco čestný předseda ODS, prezident Klaus své naopak dosud několikrát vyjádřil - velmi rozhodně. Dodám, že pokud mě nezmátli třídní nepřátelé, jsem pochopil, že obě drobné koaliční strany, tvořící padesátiprocentní vládu, jsou na rozdíl od volebních vítězů ODS silně a zřetelně pro evropskou ústavu.

Co mají tedy od nejbližších dnů očekávat Česká republika a její občané?

Problémů s EU a její ústavní smlouvou v nejbližší době čeká Čechy víc. Z nich vyplynou také další starosti s mezinárodní politikou, takové, jaké by i pro vládu názorově homogénnější než je naše současná, představovaly vážné starosti.

Na přelomu dubna a května budou například Francouzi volit nového prezidenta a ať už bude výsledek jejich volby jakýkoli, odpovědi na zmíněné otázky spíš zkomplikuje. Zvítězí-li totiž kandidátka socialistů Ségoléne Royal, ta chce o ústavním zákoně nové referendum a to by se mělo uskutečnit v době, kdy bude Unii předsedat Česko. Ségoléne navíc slibuje zrušit třetí část existujícího textu, jež je zhruba obsažena v některých předchozích dohodách. Místo ní by chtěla vložit do textu 'sociální protokol` a tak zajistit 'práva pracujících`. Chce také změnit práva a povinnosti Centrální evropské banky tak, aby vedle dohledu nad vývojem inflace sledovala také vývoj hospodářského růstu.

Dlouholetý předseda Evropského společenství, francouzský socialista Jacques Delors by asi takové iniciativě zatleskal (a bůh ví, zda to paní Royal neporadil). Určitě tomu ale nebude tleskat britský ministr financí a vlastně také "nový" socialista, Gordon Brown, jenž by se uprostřed roku měl ujmout vládního kormidla ve Spojeném království. Ten se do referenda nechce nechat vtlačit, protože ví, že by ho sotva mohl vyhrát. Spíše se mu hodí představa pravicového francouzského prezidentského kandidáta Nicolase Sarkoziho, jenž by rád viděl stručný text smlouvy a žádné referendum. Angela Merkelová si referendum také nepřeje, ale stručný nový text se jí určitě líbit nebude. Ani uvnitř sjednocené Evropy neplatí, že by pravice a levice nutně měly držet spolu.

Pro české předsednictví Evropské unie, bez ohledu na to, jakou vládu tehdy budeme mít, situace jednoduchá nebude. Tím spíše bychom měli vědět, co vlastně nová česká vláda našim jménem bude chtít. Přitom Evropa (a nejen Evropa) bude mít i spoustu dalších starostí. Nejen proto, že vedle Francie a Velké Británie jsou proti 'staré smlouvě na nové scéně` nejméně také Polsko, Dánsko a Holandsko.

V době našeho předsednictví se budou konat i volby do Europarlamentu. Osobně se sotva dovídám co v něm čeští poslanci v konkrétních otázkách prosazují a jménem koho. Obávám se, že většina voličů o tom ví ještě méně, než já. Komu v domovských státech jsou europoslanci za svá stanoviska v Bruselu odpovědni, neví asi ani většina občanů ve starých členských zemích. Nový předseda Evropského parlamentu Pöttering byl dosud vůdcem konzervativního klubu poslanců Evropské lidové strany, jejímiž členy jsou také (prozatím) europoslanci ODS a KDU-ČSL. Pöttering je blízkým spojencem německé kancléřky a současné předsedkyně EU, Merkelové. Ta odmítla požadavky europoslanců na veřejnou diskusi o ústavní smlouvě, protože diskuse už údajně proběhla. Přeje si důvěrné porady a možná, že její návštěva v Praze má právě takovou poradou být.

Tak co chce česká vláda, co chce český prezident? Co budou v Evropském parlamentu prosazovat poslanci ODS a KDU-ČSL? Změnili stanoviska, změnili názory? Osm měsíců byl český občan svědkem několikerých zásadních názorových změn prakticky všech svých volených politiků, doslova přes noc. Je čas, aby se dozvěděl, s jakým neměnným názorem může do budoucna počítat. Radit se důvěrně s německou kancléřkou je jedna věc, informovat před důvěrnými jednáními o svých zásadních stanoviscích a tudíž také o svých příštích politických krocích vlastní občany -- voliče, jiná.

Řada dalších otázek zahraničně-politického charakteru je svým způsobem také svázána s  vývojem v EU. Chceme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU? Jestli ano, proč a v jaké formě? Jak si představujeme naše budoucí vztahy s USA v rámci EU a mimo ni? Evropa a Amerika se potřebují navzájem -- čím hůř tím víc. Sblíží se jejich politická vůle?

Jak budeme, ve světle současného vývoje ve světě, řešit českou energetickou politiku, jak se postavíme k rostoucímu vlivu nových hospodářských mocností -- Číny, Indie, Brazílie a případně dalších? Jak se díváme na změny klimatu, na problematiku znečišťování ovzduší? Co obchod s exhalacemi? Kdo jsou naši spojenci a proč? Kdo naši protivníci, neřku-li nepřátelé a proč? Co s terorismem, s organizovanou mezinárodní kriminalitou, s nelegální migrací, s obranou individuálních práv člověka?

S kým sdílíme základní hodnoty a co z toho pro nás vyplývá, co chceme, co můžeme a co musíme dělat, abychom si své spojence, s nimiž dlouhodobě tyto hodnoty sdílíme udrželi, abychom s nimi mohli jednat oboustranně otevřeně a kriticky? Čemu se chceme, ba musíme bránit, s kým a jak?

To všechno si v Evropě musíme postupně, ale relativně rychle ujasnit.

Nejdřív si to ale musíme vyjasnit sami pro sebe. A to v otevřené společnosti žádný politik, žádná vláda bez občanů nemůže.