• Podle výzkumů Gallupova ústavu v případě korejské války nastal zlom v prosinci 1950, kdy počet přívrženců války klesl na 39 % a počet odpůrců stoupl na 49 %; v srpnu téhož roku to bylo 66 procent souhlasu a 19 % nesouhlasu. Ke změně postojů došlo poté, kdy na korejské bojiště vstoupili čínští dobrovolníci.
• V případě války v Indočíně nastal první zlom v únoru 1968, kdy poprvé počet nesouhlasících převýšil počet souhlasících v poměru 46 : 41 %. Druhý zlom následoval v srpnu téhož roku, kdy se počet nesouhlasících natrvalo usídlil nad 50 % dotázaných. I v tomto případě bylo možné hledat impuls ke změně postojů na bojišti: v lednu 1968 zahájila Fronta národního osvobození Jižního Vietnamu ofenzivu Tet, během níž obsadila bezmála sedmdesát procent provinčních center a téměř dobyla velvyslanectví USA v Saigonu.
• Také válku v Iráku z počátku doprovázelo nadšení. V březnu 2003, kdy intervence začala, vyjadřovalo podle Gallupova ústavu souhlas s Bushovým výkonem prezidentské funkce 71 % dotázaných Američanů, 25 % nesouhlas. V květnu 2005 naposled překročil souhlas 50 % a od července téhož roku už trvale nesouhlasí s Bushovou politikou více než polovina dotázaných Američanů. Podle posledního Gallupova průzkumu převyšuje podíl nesouhlasu souhlas o 22 procentních bodů. Podle výzkumů tohoto pracoviště 55 % Američanů požaduje stažení vojsk z Iráku, 58 % je toho názoru, že se po stažení vojsk politická stabilita ve světě zvýší a 68 % si myslí, že politické násilí v Iráku se po tomto stažení výrazně sníží.

Ke zlomu v náladách veřejnosti došlo ve všech třech případech až poté, kdy postoje změnily některé hlavní sdělovací prostředky a s nimi i někteří politici. Stimulem pro tyto změny byly nepravdivé oficiální informace o průběhu či motivech války, spolu s poznáním, že konflikt nebude krátký, bude stát život mnoha Američanů a miliardy dolarů. V případě Iráku jsou ztráty výrazně nižší: na bojištích korejské války zahynulo 33 667 Američanů, v případě vietnamské války to bylo 47 393 Američanů, přičemž v pondělí tohoto týdne dosáhl počet zabitých Američanů v Iráku čísla 3019. Připojená tabulka uvádí celkový počet mrtvých vojáků intervenčních sil. Podle údajů z amerického lékařského časopisu The Lancet zahynulo "v důsledku války" od března 2003 do poloviny loňského roku 655 tisíc Iráčanů. Pokud jde o materiální náklady, odhady se liší. Například podle loňských propočtů Josepha Stiglitze z Columbia University a rozpočtové expertky Lindy Bilmesove z Harvard University, bude americké poplatníky stát válka v Iráku stát 1026 až 2239 miliard dolarů.

MRTVÍ VOJÁCI INTERVENČNÍCH VOJSK V IRÁCKÉ VÁLCE

Pramen: BBC

Z uvedených údajů vyplývá, že ten, kdo bude chtít v roce 2008 uspět v amerických volbách, musí zaujmout kritický postoj k dosavadní zahraniční politice Bílého domu. Po listopadové volební porážce republikánů se chvíli zdálo, že na čelo změn se postaví sám prezident Georg Bush. Jenže jeho nová strategie pro Irák, kterou před dvěma týdny Bush ohlásil, postupuje v kolejích, které zaujaly Spojené státy vůči této zemi již v roce 1990. Tehdy se jednalo o skutečnou změnu v politice vůči Bagdádu -- a nikoliv první.

• Po roce 1982, kdy začal prezident Ronald Reagan formovat koalici proti Íránu, patřil irácký prezident Saddám Husajn mezi spojence USA. I proto jej Washington podporoval ve válce proti Íránu.
• V době přípravy irácké intervence do Kuvajtu v roce 1990 zaujaly Spojené státy, tehdy již za prezidentství Gorege Bushe st., neutrální stanovisko. Slavnou se stala věta tehdejší velvyslankyně USA v Iráku, kterou řekla při rozhovoru s Husajnem: Spojené státy "nemají na arabsko-arabské konflikty, jakým je váš spor s Kuvajtem, žádný názor".

• Po 2. srpnu 1990, kdy irácké jednotky vstoupily na území Kuvajtu, se postoj USA změnil. Ještě týž den americký a sovětský ministr zahraničí iniciovali rezoluci Rady bezpečnosti, požadující návrat iráckých jednotek na pozice před začátkem intervence. Příprava i průběh tehdejšího vojenského zásahu USA se opíraly o odlišné principy než intervence v roce 2003: byl zde mandát ze strany OSN; vznikla široká spojenecká koalice; cílem bylo vyhnání interventů z Kuvajtu, nikoliv svržení Husajna.

Takzvaná nová strategie USA pro Irák se opírá o představu možného vojenského vítězství. Základem nového plánu je poslat dalších více než 20 tisíc amerických vojáků na irácké bojiště. Vzhledem k tom, že již v současné době mají Spojené státy v Iráku více než 150 tisíc vojáků, jedná se o navýšení malé. Významné může být jen tehdy, když noví vojáci převezmou nové úkoly. Z Bushova plánu vyplývá, že by od nynějška měli vojáci USA:

• aktivně zasahovat proti městskému odboji v Bagdádu, a to nejen ve čtvrtích obývaných sunnity, ale i v šíitských částech města;
• aktivně zasáhnout proti silám z Íránu a Sýrie, které pomáhají odboji v Iráku materiálem či výcvikem.

Představa, že dvě desítky tisíc vojáků dokážou změnit situaci v šestimilionovém Bagdádu, je mírně řečeno odvážná. Zásah bude muset provádět více vojáků, což z Američanů nadělá více cílů. Zároveň je pravděpodobné, že odboj přesune, alespoň částečně, své aktivity do jiných měst. Myšlenka zásahu proti podpoře z Íránu a Sýrie vyvolala okamžitě vášnivé diskuse. Úniky informací z Bílého domu naznačily, že se chystá další vojenská operace proti "darebáckým státům". Zprávy byly vzápětí oficiálně dementovány s tím, že se počítá pouze se zásahy proti bojovníkům z Íránu a Sýrie na území Iráku. Však také vyhlášení nových plánů doprovázel útok amerických jednotek na iránský konzulát v kurdském městě Irbíl a zadržení několika tamních íránských zástupců. Smysl této akce je velmi sporný, neboť takovéto zacházení se zástupci cizích států je v rozporu s přijatými konvencemi.

To, že nová strategie získala dílčí podporu ze strany Egypta a Saúdské Arábie, je dáno především tím, že slibuje zásahy proti šíitským milicím. Naopak v Bagdádu Bushovy plány žádné velké nadšení irácké vlády nepřinesly. I když je doprovází příslib dalších více než 10 miliard dolarů. Znamenají totiž nové rozšíření pravomocí amerických jednotek, nemluvě o tom, že irácký minstr zahraničí odsoudil zadržení íránských konzulátních pracovníků. Zdá se, že se zradikalizuje konflikt Washingtonu s iráckým premiérem Núrí Málikím, protože Bushův plán nebere ohledy na názory irácké vlády.

Navíc snaha udobřit si radikální šíitská politická uskupení popravou Husajna a jeho dvou spolupracovníků radikalizuje sunnity. Nemluvě o tom, že Spojené státy sice po rozsudku vydaly Husajna do rukou irácké vlády, ovšem k popravám vyjádřily ústy Bushe výhrady, čímž ze sebe učinily globálního Piláta.

Mluvit o nové Bushově strategii je přehnané. Jde o úpravu taktických a operačních přístupů při zachování původních vojenských cílů. Je zřejmé, že změna nevychází z pochopení situace v Iráku, ale z dosavadních porážek. Bushově vládě chybí odvaha přiznat, že zabředla do problému, jehož řešení je politické, nikoliv vojenské. V současné zahraniční politice Bílého domu je i po dílčích úpravách po listopadových volbách patrná silná setrvačnost. Ta se projevuje nejen v případě Iráku, ale i například v plánech na výstavbu protiraketové základny ve středovýchodní Evropě či v zásahu v Somálsku.

Význam Národní protiraketové obrany (NMD) se letos po 11. lednu významně snížil. Ten den Čína raketou středního doletu sestřelila vlastní meteorologickou družici ve výši 865 km nad Zemí. V tomto okamžiku se základní navigační systémy NMD staly snadno zničitelné -- jak to ostatně předvídali už kritici Reaganovy koncepce hvězdných válek počátkem 80. let minulého století. Ostatně sami Američané provedli obdobný test v roce 1985.

Čínský pokus je učebnicovým příkladem tzv. asymetrické strategie. Jestliže Spojené státy bude NMD stát stovky miliard, čínská flotila raket středního doletu k jeho oslepení bude stát stovky milionů dolarů. Spoléhat na trvalou technologickou převahu je v současném světě naivní. Otázkou ale zůstává, jaké stanovisko zaujme vláda USA, jež vzejde z voleb v roce 2008, k takovým anachronismům, jako je výstavba protiraketové základny v Česku.

Obdobným projevem trvajících představ o nutnosti vojenské ofenzivy je podpora etiopské intervence v Somálsku a bombardování některých somálských vesnic americkými letadly počátkem roku. Převážně křesťanská Etiopie zasáhla proti formující se vládě Svazu islámských soudů v Somálsku. Té se dařilo zkonsolidovat tamní situaci, ovšem zaváděla islámské právo a podporovala radikální organizace. Nelze ani zapomínat na strategickou polohu Afrického rohu ani na americkou vojenskou základnu v Džibutsku. A pak je zde ještě čertovo kopýtko: podle analýzy Světové banky z 90. let patří Somálsko a Súdán mezi nejperspektivnější africké producenty ropy.

Staronový přístup Bílého domu se opírá o nový konsenzus ve vládní administrativě, který se vytvořil po výměně ministra obrany, týdnech sporů a personálních rošádách v armádě. Podle předního amerického politologa Immanuela Wallersteina by tento konsenzus měl vydržet šest měsíců.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom