To bylo totiž tak. Ústavní soud došel, uznejme, že na základě zevrubného a velmi pečlivého shromáždění informací a až vědecké analýzy problému, k závěru, že pravomoc presidenta odvolávat předsedu Nejvyššího soudu, byť podmíněná naplněním jisté sumy předpokladů, při které by se z něj stal "obyčejný" soudce Nejvyššího soudu, je v rozporu s ústavně chráněnou hodnotou nezávislosti moci soudní a jejího oddělení od moci výkonné. A jak konkrétně? Inu, stručně řečeno, tak, že funkce předsedy soudu není ani tak funkcí správní (ač je tak v zákoně označena), jako je tomu například u nejvyšší státní zástupkyně nebo policejního presidenta, které může odvolat představitel moci výkonné z titulu nadřízeného, ale spíše funkcí justiční, jako je například funkce soudce, a do toho nesmí nikdo z moci výkonné ani zákonodárné zasahovat. Ve zdůvodnění nálezu se konkrétně říká:

"Je třeba ... vyjít z premisy, že funkce předsedů soudů, jakož i předsedy Nejvyššího soudu je neoddělitelná od funkce soudce, neboť nelze konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé."

Zdůrazňuji, že závěr Ústavního soudu se opírá o argumenty, je odůvodněný a je vyvozen logicky. Odvolat předsedu soudu může tedy leda soudce, a jiný způsob je protiústavní. Tolik oficiální závěr Ústavního soudu, kterému ale předcházela jiná a rovněž velmi zajímavá rozepře ještě na půdě brněnského justičního paláce. Se závěrem nesouhlasili soudci Vladimír Kůrka a Pavel Rychetský, a to velice rázně. Dokonce naznačují, že Ústavní soud nejednal v souladu se zákonem a překročil svou pravomoc! Konkrétně výtky spatřují v tom,

1) že už původní stížnost Brožové měla být odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a tedy Ústavní soud se vůbec neměl posuzováním souladu ustanovení zákona o soudech a soudcích vůbec zabývat, natož jej částečně zrušit,

2) že "právo" být nositelem veřejné funkce (nadosmrti) není prameny ústavního pořádku chráněno a nelze tedy namítat neústavnost procesu, jenž k odvolání Brožové z funkce vedl. Ústavní stížnost je tedy návrhem zjevně neopodstatněným a měl být odmítnut, stejně tak, a ze stejných důvodů, jako požadavek na zrušení dotyčné části zákona o soudech a soudcích,

3) že v odůvodnění soud zvolil argumentaci, ve které nezohlednil součást teorie dělby moci spočívající ve vzájemné vyváženosti a kontrole jednotlivých mocí ve státě (checks and balances) a tím rozšířil požadavek na nezávislost soudce i na správní činnosti při zabezpečování chodu soudu včetně hospodaření s rozpočtovými prostředky státu.

Pavel Rychetský poznamenává: "... důvod pro odvolání takového funkcionáře může zhusta spočívat nikoli v oblasti disciplinární, ale po výtce výlučně manažerské a organizační. Špatný "správce soudu" může být vynikajícím odborníkem a soudcem, i když při výkonu státní správy soudu selže."

4) že správa soudů je funkce správní a předseda Nejvyššího soudu je orgánem státní správy podřízen ministerstvu spravedlnosti, který mu je, logicky, nadřízen,

5) že s postavením předsedy soudu je nemyslitelné spojovat znak nezávislosti, jenž naopak přísluší postavení soudců (pozn. autora: tj. pravý opak toho, na čem je postaven vlastní nález Ústavního soudu. Tuto stěžejní premisu navíc Ústavní soud vůbec nezdůvodnil),

6) že Ústavní soud nepřípustně hodnotil ústavnost napadeného ustanovení zákona o soudech a soudcích ve vztahu k podobě správy jiné, jež není z platného zákona dovoditelná. Jen z nesprávného předpokladu jiné správy pak Ústavní soud dovodil neústavnost ustanovení, jež umožňuje odvolat předsedu soudu tím, kdo jej do funkce jmenoval.

Vladimír Kůrka poznamenává: "Derogačním nálezem bylo dosaženo toho, že soudní funkcionáři jsou napříště neodvolatelní a mohou vycházet z toho, že vykonávaná funkce jim byla svěřena bez jakéhokoli omezení; k odvolání těch, kteří již odvoláni v minulosti byli, došlo neústavně ... Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti napadeného ustanovení argumentací, jež ... je způsobilá paralyzovat veškerou správní činnost v obecném soudnictví."

Jak vidno, ač soudci v Brně posuzovali tu samou věc, neshodli se nejen na tom, zda v případě Ivy Brožové byl porušen zákon, ale ani na tom, zda měla být presidentovi odebrána možnost odvolávat předsedy soudů, a dokonce ani na tom, zda rozhodnutí samotného Ústavního soudu bylo zákonné nebo nezákonné. Spravedlnost není jedna - tvoří jí senát nebo plénum soudu - většinovým hlasováním.

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 18/06 ZDE