Tento závěr ovšem nebyl tak zcela z mé hlavy; o (pokračujících) obstrukcích americké vlády se běžně mluvilo a psalo v severoamerických sdělovacích prostředcích. Potíž je v tom, že střet zájmů (masová media nemohou zklamat svoje vlastníky, politici nechtějí riskovat nic, co by se jim mohlo vrátit jako nedostatek vlastenectví) vede k posunu "story" do bezpečných vod: místo zkoumání "proč" se nadhodí "že" (vláda odmítá informace). Vlk se nažere a koza ...

Obstrukcí Bushovy vlády si všímá i britský pravicový Daily Telegraph v nedávném článku, jehož shrnutí zveřejnily BL ZDE . Cituji: "Bushova vláda neúmyslně poskytla Jonesovi a jeho stoupencům (čti: konspiračním teoriím) podporu v důsledku svého nesmírného tajnůstkářství a také proto, že poskytla veřejnosti tolik nepravdivých informací. Paranoiu jedné skupiny živí arogance skupiny druhé."

K tomu je možné dodat, že článek zcela opomíjí dvě na sebe navazující otázky:

(a) proč je vláda nejdemokratičtější země na světě arogantní ke svým voličům, a (b) kde používání nepravdivých informací (k manipulování veřejnosti) končí, když vláda není ochotna zveřejnit pravdivé informace týkající se z nejdůležitějších událostí v historii USA.

Jiný přispěvatel mi předhazuje zlehčování kosovské genocidy a odkazuje čtenáře na článek z roku 1999, v němž jsem se v roce zmínil o kosovských madonách. Těší mě, že si někdo tak dlouho pamatuje, co jsem tehdy napsal, ale na druhé je zjevné, že časový odstup vede ke ztrátě kontextu.

Zmínka o kosovských madonách se totiž objevila v článku Jde v Kosovu o lidi?" jehož prostřednictvím jsem si vyměňoval názory s Janem Čulíkem na to, jak sdělovací prostředky o tehdejší situaci informovaly. Cituji:

"Jsme znecitlivěni propagandou. Ta po nás momentálně chce, abychom byli rozhořčeni obrazy albánských madon s plačícími dětmi v náručí a tak to děláme, aniž bychom se nadměrně zabývali úvahami o tom, že "collateral damage" je eufemismem pro stejně nešťastné lidi na druhé straně.

Ve spravedlivém hněvu, způsobeným přílivem zpráv o zločinech Srbů v Kosovu, nevnímáme absenci zpráv o akcích KLA a osudu kosovských Srbů, opomíjíme, že zprávy o znásilněních mají nenápadný dovětek, že jsou neověřené a že jsou často předávány dál bez tohoto upozornění. Zapomínáme, že politikové, kteří ještě před několika měsíci seškrtávali částky pro zahraniční pomoc v rozpočtech svých zemí, aby uspokojili voliče, kterým je cizinec moc daleko, najednou nemají hluboko do kapsy, hlavně když jde o zbraně."

Najít v těchto slovech zlehčování genocidy vyžaduje značnou fantasii.

Zůstanu ještě chvíli u Kosova. To bylo -- a zde je zjevná paralela s Irákem -- modelovým příkladem jak zmanipulovat veřejné mínění tak, aby se vojenská akce jevila jako správná a jediná možná. Dohoda, která měla být uzavřena v Rambouilett byla formulována tak, aby zaručovala, že ji Jugoslavie nemůže podepsat. Představitelé Kosova smlouvu původně rovněž odmítli, ale pak ji podepsali, protože jim americká vláda dala najevo, že se podpisem k ničemu nezavazují.

V případě Iráku pak dělala americká vláda všechno, aby zpochybnila práci inspektorů OSN a díky strašáku (neexistujících) jaderných zbraní potlačila jakoukoli diplomacii, protože neměla absolutně žádný zájem dlouho (a nepochybně nákladně) připravovanou válku odvolat.

Když jsem v roce 2003 napsal článek "Z kolika lží se skládá pravda" týkající se vládní propagandy ospravedlňující válku proti Iráku, byl jsem rovněž některými čtenáři kárán, protože jsem se dotkl jejich nového boha. Co na tom, že se záhy ukázalo, že zdroje z nichž jsem citoval, měly pravdu.

BL jsou řadě lidí trnem v oku, protože často publikují články zpochybňující zesvatěné pravdy a tím jejich představu o světě, ale současně odmítají opakovanou nabídku šéfredaktora, aby buď uvedená fakta vyvrátili nebo je interpretovali z jiného zorného úhlu.

Je to škoda, protože takový pohled by doplnil názorovou mozaiku, kterou se BL snaží svým čtenářům dát. Vyvážená informace se totiž ke čtenáři může dostat dvojím způsobem -- buď prostřednictvím vyváženého článku nebo přes zmíněnou mozaiku.

Pokusím se to vysvětlit na příkladu Julínkovy reformy zdravotnictví. BL, které nemají prostředky na to, aby zaplatily novináře za obsáhlou analytickou studii shrnující všechna pro a proti, daly prostor individuálním názorům v domnění, že výměna názorů dá čtenáři pokud možno vyrovnaný pohled na reformu, která může dramaticky ovlivnit život a mezilidské vztahy v ČR.

Není vinou kritiků této reformy, že se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten či schopen pravicovou reformu podpořit. Výsledkem bylo připlácnutí nálepky levičáctví, přestože BL byly víc než ochotny publikovat opačný názor.

Připomeňme si v této souvislosti, že ani sám Julínek nebyl schopen/ochoten svoji reformu veřejně obhájit a že jeho úhybné blekotání ideologických hesel nakonec vedlo k tomu, že se ODS od jeho reformy v předvolební kampani dočasně distancovala.

Protože obvykle je těžké zpochybnit co ten který autor píše stává se předmětem útoku to že (vůbec) a jak autor píše. Obvinění z "že" bývá dost často spojeno s předčasností: autor měl pravdu, ale vyslovil ji v době, kdy se to ještě nehodilo. Patrně nejlepší ukázku této situace bylo obvinění Jiřího Voskovce z "předčasného antifašismu" (čti: levicovosti), kvůli němuž strávil takměř rok v internaci na Ellis Island než mu byl povolen vstup do USA.

Styl článků v BL (jazyk, způsob interpretace a použitá míra ironie či servilnosti) odráží autorovo zázemí a to, že BL nemají prostředky na to, aby jazykově či obsahově upravovaly příspěvky do sobě vlastní podoby. Cenou jsou určité nepřesnosti a případně gramatické chyby, kterých se jednotliví autoři mohou dopustit. Příspěvky nejsou učesané, ale pro čtenáře zábavnější a stravitelnější.

Jedním z největších hříchů, pro které jsou BL zatracovány, je kritika USA respektive kritika nekritického přístupu k moci, která si onu zemi dlouhodobě obšancovala.

Tato moc je podle mého názoru stejně nebezpečná jako fašismus třicátých let a proto je nutné označovat její počínání pravým jménem. Rozdíl snad je v tom, že americká vláda má k dispozici daleko modernější a ničivější zbraně. Fangličkářství, vládní propaganda a role Prozřetelnosti (zde zvané Bůh), která činí narod vyvoleným, jsou zcela stejné.

Zaklínadlo, že přece nemůžeme kritizovat našeho spojence, je v kontextu současného světového vývoje těžko přijatelné. Stejné platí pro tvrzení jednoho čtenáře, že (americké vládě) může něco "těžko vytýkat ten, kdo je schopen stavět americké velmocenské zájmy do černobílého protikladu k přerušení "nekonečného řetězu násilí". Pro zmíněný idealistický názor bohužel chybějí v americké politice jakékoli světlé body.