Anonymita internetu vyvolává v našincích neodolatelné puzení podepsat se jen max nebo pepa a bez rizika pár facek být nejen drsný, ale přímo odvážný vymetač vší nepravostí. Jak jsem někde na internetu četl, kdosi udělal statistiku a zjistil, že tzv. pravičáci nadávají daleko sprostěji levičákům, než naopak. To vysvětlit neumím, ale je pravda, že nacisté také začínali drsnými nadávkami ve svém tisku a na schůzích a plynule přešli k násilnostem.

Ze společnosti

Fascinují mě rubriky Ze společnosti: nějaká bývalá pornohvězda je nyní moderátorka, 18-letý pěvec se ožral, jeden fotbalista má nové auto a hledá byt ve městě, kde hraje, Bořek nyní souloží s jinou manekýnkou, než předtím, sedm politiků -- totiž, poslanců -- navštívilo vernisáž kýčů... Je toto společnost? Asi ano.

Odtud pozastavení druhé: nedávno jsem četl, že za totality jsme se z nedostatku svobody a společenských příležitostí uchylovali k soukromým setkáním, což byl jev nezdravý a úpadkový. - No nevím: jsou domácí večírky a například soukromá čtení nových prací vážně tak úpadkový jev, zatímco povrchní společenská setkání při výročí golfklubu, kde se pěstuje small-talk (pro nezasvěcené: dialog typu pozdrav, dlouho jsme se neviděli, co děláš, jeto tu prima, tak ahoj, zůstáváme v kontaktu) - nikoliv? Mám takový dojem, že je to přesně obráceně.

Rozhovor s manželkou

U příležitosti premiér českých filmů vždy nacházím týž jev: média v seznamu představitelů vyhledají toho/tu nejhloupější a s tou/tím dělají velká interview. Od toho odvozuji další zajímavé zjištění: ještě jsem nečetl rozhovor s manželkou významného fyzika, kde by hodnotila ze svého hlediska ostatní nositele Nobelovy ceny, ani manželku režiséra či spisovatele, kde by hodnotila jiné režie a jiné spisovatele. S rozhovory s manželkami fotbalistů a politiků se však roztrhl pytel. Asi je to jen příznak další bulvarizace a zpitomění deníků, ještě markantnější, než v jinak rekordních výkonech politických komentátorů.