Slyšel jsem již několikrát spojení, že tahle doba je o..., dnešek je o...,po volbách je to o..., 11. září je o..., terorismus je o... A protože mne to trochu tahá za uši, byť to nekritizuji, protože každá doba má to své, tak jsem si uvědomil, kolik lidí se snaží porozumět tomu, co se kolem nich aktuálně děje a sdělit to svému okolí. Ta usilovnost, která je v tom cítit dává tušit, že to sdělení je pro ně velmi důležité, snad důležitější než jeho obsah. Mám pocit, že se v tom prostě začínáme ztrácet. Chybí nám jakýkoliv pevný bod a tak začínáme prostě jenom vysílat sdělení a očekáváme odezvu. Pokud nemáme pevný bod, hledáme vztah. A tak možná tenhle můj příspěvek není ničím jiným než hledáním odezvy, pocitu, že v tom nejsem sám. Je mi v principu lhostejné, jestli reakcí bude chvála nebo urážky, jde mi o to, aby to nebyla lhostejnost.

Na začátku řeknu, co mi vadí. Vadí mi, že naše společnost je plná nejrůznějších soudů a odsudků, ale úplně jí chybí diskuse. Jako kdyby bylo všechno předem jasné, dané a tedy zároveň i zbytečné. Pracujeme s nálepkami, logy, schématy, hodnoceními a hodnoceními hodnocení, statistikami a odbornými stanovisky. Váha argumentu se zvyšuje citacemi, osobností autora a naopak. Nakonec je to operování legendami nebo jak říká moderní doba virtuální realitou. Naprosto schází otázka, co se vlastně stalo, a hlavně odpověď na ni. Tragedie začíná v okamžiku, kdy zazní, že si musíme danou věc nebo jev nějak pojmenovat. A jména se naskýtají v té nejširší paletě. K nim přistupují příběhy. A to věc nebo jev se začíná pod nánosem jmen a příběhů ztrácet.

Přes zdánlivý neustále zdůrazňovaný demokratický dialog nic takového doopravdy neprobíhá. Názory se známkují podle jejich nositelů a ti se zařazují do skupin. Takže když Franta řekne, že je něco červené, tak Franta je kariérista, zloděj, korupčník, komunista, estébák nebo naopak, ale nikdo se nezeptá, jestli Franta není náhodou slepý, barvoslepý nebo dokonce jenom červenoslepý. Když se zjistí, že tomu tak je, tak se přijde s tezí, že Franta slyšel, že je to červené a opět absentuje otázka, jestli Franta není hluchý. Pak ještě Franta mohl číst, že je to červené, pokud by byl gramotný.

V té době ovšem už všichni kolem Franty vědí, že je to červené, vytvoří Frantovu partu a nikdo nemůže najít Frantu. Podobně se nejde jiná parta s jiným Frantou, který je za jinou barvu a má jinou partu a Frantů je hodně. Pak se toho chopí odborníci, politici a média. Ty názory dají dohromady, různě se modelují a agregují a statisticky se vyhodnocují. Teorie barev nám říká, že výsledek může být v konečné fázi takový, že je to nakonec buď bílé nebo černé, velmi vzácně šedé.

Tyto tři výsledky jsou předvídatelné a pracuje s nimi dopředu, protože ať si říká, kdo chce, co chce, do jednoho z těchto třech dojít musíme. Zdá se vám to jako nesmysl. Bohužel tak nějak podobně se skládají názory, když se netříbí v diskusi. Zjistit z bilance názorů, jaký názor je ten správný, je naprostý nonsens. Lze pouze říci kolik lidí si v daný moment něco asi myslí, ale je jen těžko možné říci proč a hlavně zda ti lidé vůbec myslí. Nicméně výsledky takových průzkumů jsou neustále tlačeny do společnosti horem dolem a to má několik pozoruhodných důsledků.

Ten první je ten, že lidé zvolení do veřejných funkcí jsou těmito výsledky systematicky děšeni a je jim říkáno, že už je nikdo nezvolí, pokud nezmění své chování. Je až pozoruhodné, jak lidé ve veřejných funkcích myslí na ty, kteří je mají zvolit, vůbec nemyslí na ty, kteří je zvolili. Proto nemohou nic změnit. Pamatuji si časy, kdy lidé pracovali ve veřejných funkcích většinově proto, že byli zvoleni a nikoliv proto, aby byli zvoleni. Bohužel, to, co dnes slyšíme a vidíme kolem sebe, naznačuje, že tyhle časy už jsou pryč.

Ten druhý je ten, že my nevolení či nezvolení máme permanentní pocit, že žijeme v jiné zemi a jiné společnosti než je ta z průzkumů veřejného mínění. Zkrátka a dobře už nedokážeme odpovídat s takovou lehkostí na otázku, jak se nám daří, oním obligátním: "Jak ukazují v televizi a píší v novinách. Protože takhle se nám opravdu žít nechce." Jasně to cítíme, ale jen těžko to dokážeme interpretovat. Po shlédnutí televizního zpravodajství je obtížné říci, co že jsme to vlastně viděli a po přečtení novin je to podobné. A jen velice těžko hledáme nějakou standardní diskusní platformu, kde bychom si mohli své vytříbit. Už ani ta hospoda není to,co bývala.

Ten třetí je ten, že se začíná naprosto smývat rozdíl mezi příčinou a důsledkem. Nikdo už není schopen říci nejen, co bylo dříve - jestli slepice nebo vejce, ale ani to, zda z nás věrchuška dělá blbce proto, že je chytřejší než my, nebo naopak hloupější. Tedy, zda jsme hloupí, protože nás vedou hlupáci nebo proto, že je volíme. Tady už se nedá ani hovořit o vrtění psem. Tady už je to pes naruby.

Výsledek jsem naznačoval už několikrát. Žijeme v jakémsi podivuhodně časově roztaženém kotli hustého boršče, ve kterém neustále narážíme na budoucnost, přítomnost a minulost, příčinu a důsledek bez jakéhokoliv ladu a skladu. Prostě normální lidská zkušenost přestává tváří v tvář obrazu společnosti, tak, jak je nám servírován fungovat. Někteří hovoří o konfliktu individuální racionality a kolektivního šílenství. Nejsem schopen to posoudit a není to ani mou ambicí. Nicméně nedávno mi zemřel blízký člověk a tak jsem dnes na otázku, kterou mi předložil včera večer můj přítel a která zněla asi jako "co nám tedy vlastně přinesl dnešní den?", odpověděl: "Rozhodně nás přiblížil o jeden den blíže vlastní smrti..." A byl klid. Najednou tu byla jistota, prostá a nezpochybnitelná pravda.

Jednou z největších iluzí naší doby je Homo sapiens sapiens. Nejsme lidé rozumní rozumní. Jsme obrovská změť citů, emocí, iracionality a v ní se sem tam objevují ostrůvky rozumu a racionality. Až příliš často se však jedná o pseudoracionalitu, falešné uspokojení z logického postupu, založeného buď na chybném určení vstupu nebo dokonce na vlastním chybném postupu. Vidíme tedy, že není mediálně nic snadnějšího, než dát lidem pocit, že se rozhodují rozumně, racionálně a správně. A to ve volbách, stejně jako před regálem s pracími prášky nebo vložkami všeho druhu. Pokud se chceme rozhodovat racionálně, měli bychom vycházet z toho, co je jisté. A jednou z takových základních jistot je smrt. Nemůžeme ji ošidit ani obehrát. Je nevyhnutelná a proto je důležitá. S ohledem na to, že vše má svůj čas, bychom měli hledět na sebe i na své okolí. Pokud jde o nás, tak bychom měli vědět, že se nás smrt netýká. Protože dokud jsme tu my, není tu ještě ona a když přijde ona, nejsme tu už my. To by si měl uvědomovat každý a brát smrt právě jako tu jistotu ne jako smutný konec.

Je pozoruhodné, jak se v životě dokážeme úporně bránit nevyhnutelnému a jak to dokážeme fantasticky vytěsnit z našich pocitů. Snažíme se ošidit čas a nakonec obehrát i smrt. Ale to nejde. Dařbuján a Pandrhola by mohli vyprávět.... Ale možná, co když právě v této hře je jeden ze smyslů života. Jeden významný anglický fotbalista kdysi řekl, že fotbal je hra, ve které se 22 chlapů honí dvě hodiny po hřišti za míčem a nakonec vyhrají Němci... V životě se také všichni pořád po světě za něčím honíme a nakonec vyhraje.....?!?

A o tom to je....