Na stránkách bílých jako prostěradla,
má báseň vedle tvé -- ta naděje,
co léta ve mně skomíravě chřadla,
zas novým vzrušením se zachvěje
a já si vzpomenu: tvé vlasy, hlas,
tak blízko ještě nikdy nebylas.

Blíž snad už ani nikdy nebudeš,
a tak se na ty verše dívám trochu
jinak než dřív. A doufám, že ty též
ten obraz přečteš jako synekdochu
toho, co uvnitř je už prolomeno.
Sečtělý skřítek uhodne tvé jméno -

podvečer. První příchod sentimentu
nenechal dlouho čekat na sebe.
A tak sám s knihou, tklivě jak se sluší,
přemítám "o nás dvou". Leč na mou duši
mně ze všech spolu vykvete jen bez.
Nevím, jak vzdorovat mám tomu trendu,

a proto raději se vzdávám čtení,
vždyť je to jenom poetický krám.
S pocitem úlevy, snad přesvědčený
o moci této pravdy, zavírám
antologii mladé poezie,
ač z toho gesta sevření dál tyje.

z autorova rukopisu

Tomáš Fürstenzeller * 1970