Nová vláda s.r.o.

6. 9. 2006 / Oskar Krejčí

Odmítá ideu, že by vláda padla při schvalování programového prohlášení. Jeho předložení Poslanecké sněmovně naplánoval na nejzazší možný termín, tedy na 4. října. Postupuje správně: jako hlava kabinetu musí dávat najevo sebevědomí. A čím více času před hlasováním o důvěře bude mít, tím větší je naděje na zisk případného stoprvního poslance či odchod větší skupiny poslanců při hlasování ze sálu.

Ale i tak by byl osud této vlády velmi vratký či příliš závislý na potenciálně nepřátelských poslancích. Část lidovců si zase získá tím, že odloží noc dlouhých nožů a ponechá reprezentanty KDU-ČSL - především náměstky ministrů - ve funkcích. Klid ze strany části zelených si Topolánek snadno zajistí tím, že bude notovat bursíkovský refrén: hlasitý antikomunismus s protiparoubkovským podtextem.

Pokus vytvořit koalici sociální demokracie s lidovci skončil výbuchem, který vedl k pádu předsedy KDU-ČSL Miroslava Kalouska - v posledních letech nejvýraznější postavy mezi lidovci. Důvodem neúspěchu tohoto projektu byl právě odpor (možná upřímný, možná předstíraný a účelový) většiny vedení KDU-ČSL k vládě, která ke své existenci potřebovala hlasy komunistických poslanců. V mezičase, kdy si lidovci léčí utržené rány, mohou bilancovat.

Nesporným úspěchem Kalouskova kroku je, že na nejbližší období byly z agendy velkých stran staženy pokusy o změnu volební metody či přímo systému ve neprospěch menších stran. Jenže změna volebního zákona není jediným problémem lidovců. Podle dostupných informací je KDU-ČSL parlamentní stranou s největším úbytkem členů a nejmenší efektivností stranické práce, měřené jako poměr členů a získaných hlasů voličů. Je velkou otázkou, jak budou chtít lidovci tyto procesy zastavit či dokonce obrátit bez podílu na výkonné moci, který jediný jim umožňuje skutečnou péči o zájmy voličů.

Lidovci riskují i jinak. Jejich vymezení se pomocí antikomunismu je ryze negativní a zaměřené do minulosti. Jenže v současném Česku antikomunismus není ani tak programem, jako spíše emocí. Ve chvílích, kdy byla komunistická strana silná - nejen počtem mandátů, ale hlavně geopolitickými podmínkami pro naplnění radikálního programu - mohl být antikomunismus zkratkou, která měla obsah a vyžadovala odvahu. Dnes, kdy není možné, aby komunistická strana naplnila radikální prvky své doktríny, nebrání emotivní antikomunismus před komunisty. Spíše snižuje vlastní manévrovací schopnosti, omezuje možnost volby, byť to mnohým členům KDU-ČSL vyhovuje.

Na heslu "V únoru 1948 nás komunisté využili, dnes využijeme my je" není nic nelegitimního. Jiří Paroubek tento přístup praktikuje přes rok a právě takto se udržel v povolebním zápase. A Miroslav Kalousek se nepokusil o nic jiného. Jeho prohra snížila možnosti lidovců zasahovat do dění.

Doba, kdy antikomunismus přinášel hlasy voličů, se vzdaluje čím dál více. Nelze modelovat budoucnost bez pozitivních hodnot, bez zápalu pro něco. V duchu směřování Evropské lidové strany míchá KDU-ČSL tradiční křesťansko-sociální prvky programu s liberalismem. Je přirozené, že po roce 1989 zdůraznila především liberalismus jako nový prvek. Jenže liberalismem (ale i antikomunismem) se úspěšněji ohání ODS. Aby se KDU-ČSL méně překrývala se silnějšími i slabšími pravicovými stranami, měli by jí noví lidé ve vedení pomoci hledat nejen svébytnější program, ale i politickou taktiku.

Možná nastal čas vyvážit liberální teze jinými. Sociální témata má KDU-ČSL v programu, ale konkrétní rétorika, hesla a přístupy vedoucích představitelů této strany jsou něco jiného. Právě spojení křesťanských a sociálních hodnot však zůstává tím specifikem, kterým se na našem politickém trhu lidovci odlišují od ostatních - ne liberalismem či antikomunismem. Jejich připomenutí by lidovcům nejen mohlo vrátit voliče, ale též zvětšit manévrovací prostor. Vždyť důraz na křesťansko-sociální orientaci je základem úspěchu obdobných stran v Polsku i v Německu.

Topolánek získá určitě část lidovců i zelených, možná dokonce hlas všech jejich poslanců. Jenže to je stále málo. Na tuto skutečnost reaguje Topolánek tím, že za hlavní úkol své vlády vyhlásil přípravu předčasných voleb na jaro příštího roku.

Zajistit dohodu o předčasných volbách znamená nalézt společnou řeč nejen na pravici, ale také alespoň s jednou z levicových stran. Zároveň šéf ODS potřebuje překonat obavy menších stran, které si, s výjimkou komunistů, nemohou být v tuto chvíli jisty zachováním přízně voličů. Slíbit jim úpravu volebního zákona, která by menší strany zvýhodnila, je možné. Ale kdo takovou změnu v parlamentu prosadí?

Navíc budou proti Topolánkovi stát individuální zájmy poslanců, kteří právě usedli do lavic. Nejeden z nich si nemusí být jist znovuzvolením, nemluvě místem na kandidátní listině. A komu by se chtělo znovu absolvovat souboj o pozice na kandidátkách a často nechutnou předvolební kampaň?

Stručně řečeno, v této chvíli nemá Topolánek jisté nejen schválení programového prohlášení, ale ani možnost vyvolat předčasné volby.

Otázkou je, co motivuje lidi zasednout do takovéto přechodné vlády. Vedle Topolánka má nejjasnější motivaci nový ministr zahraničí Alexandr Vondra. Kromě toho, že resort zná, ho k tomuto kroku jistě povzbuzovali i mnozí čeští diplomaté, kteří se těšili na změnu. Zviditelnění na postu ministra mu krom toho přinese konkurenční výhodu při volbách do Senátu, kam kandiduje. Rizikem je, že by toto zviditelnění mohlo znamenat problém pro něho i pro celou ODS: nadšené zaujetí pro umístění nepopulární americké raketové základny dělá z Vondry člověka, kterému jsou bližší kontraproduktivní akce současné americké administrativy než české národní zájmy. Řečeno obecně, ve vládě je příliš mnoho lidí, kteří měli pro přijetí funkce příliš mnoho vedlejších motivů, což ztíží její týmovou práci.

Podstatné ale je, že novou vládu máme. Mohla být už před měsícem a v podmínkách výhodnějších pro ODS, ale teď je důležitá budoucnost. Jejím kouzlem je, že má podobu scénářů, které byly známé hned po červnových volbách: že přijde den D s hlasováním o důvěře a poté velmi pravděpodobně jeden či dva nové pokusy o sestavení jiné vlády.

Podstatná část článku vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom

Vytisknout