Pro volby do Poslanecké sněmovny prý máme u nás volební systém s "poměrným zastoupením". Dovolil bych si připomenout, že původní trojkoalice vzešlá z letošních červnových voleb společně získala 48,9 % hlasů, zatímco ČSSD spolu s KSČM zhruba o čtyři procenta méně: 45,1 %. Takže při "spravedlivějším" přepočtu volebních hlasů na poslanecké mandáty by to dalo osm mandátů pro "středopravici" navíc, tj. nad kritických pouhých sto parlamentních hlasů (nehledě na další mandáty z podílu nezhodnocených hlasů). Jinak řečeno: při věcně adekvátním přepočtu bychom už měli dávno vládu, která může naplno vládnout (s odpovídajícím mandátem a postačující většinou v parlamentu).

Po těch volbách se také okamžitě moc nerozeznělo žádoucího žehrání nad další očividnou "nepoměrností": KDU-ČSL sice získala jen o 0,9 % víc hlasů než SZ, ale díky volební aritmetice (anebo spíše její "vinou"?) získala v porovnání se "zelenými" mandátů víc než dvakrát tolik. Taky je hodno povšimnutí, že při pětiprocentní klauzuli pro vstup do parlamentu nemuselo v jednom případě stačit k mandátu mít těch procent devět! Ošidné jsou také návrhy (že by jen ze strany ČSSD?) na zvýšení počtu volebních obvodů; menší strany by nemusely mít dost sil k postačujícímu počtu hlasů na mandát.

Rovněž by nemělo zůstat už v "nepaměti", že ještě počátkem srpna (dva měsíce po volbách!) neměl od prezidenta republiky předseda vítězné strany M. Topolánek ústavně předpokládané pověření k sestavení vlády. Mohlo se zdát, že z "Hradu" zazněly signály, aby se dohodly dvě nejsilnější strany na možném řešení stávajícího "patu". I když teď již M. Topolánek je "designovaným premiérem", ještě ve čtvrtek (24. 8.) kolem poledne J: Paroubek přišel --- spolu s M. Kalouskem --- s překvapivým protitahem, na menšinovou vládu s lidovci; bez ohledu na to, že zatím neměl k tomu žádné pověření.

Nabídnuté čtvrteční řešení --- tandem ČSSD s KDU-ČSL, ovšemže pouze s tichou (nebo i hlasitou a zjevnou) podporou KSČM --- mohlo samozřejmě být jedním řešením stávajícího povolebního "patu" ("krize"). V tomto případě by ale byl prezident V. Klaus pod tlakem nastalé situace, přinejmenším pro "druhé kolo". Nemohl by sice ústavně M. Topolánkovi odejmout ono posléze konečně udělené pověření k sestavení vlády, ale jako by se tak stalo. Pro první kolo by tu byl zjevně levicový stočlenný blok, s přívažkem "středových" lidovců. Designovaný premiér Topolánek by musel nahlédnout, že předstupovat před takto "nalinkovaný" parlament nemá smysl. Volky-nevolky se tu ve čtvrtek v poledne nabízelo jiné a okamžitě schůdné řešení s navenek "menšinovou" vládou v nečekané koalici Paroubek-Kalousek.

Určitě je přinejmenším zajímavé, že J. Paroubek na adresu ODS opakovaně směřoval s náměty na "většinové" řešení povolebního uspořádání (typu "opoziční smlouvy"); na straně druhé jako kdyby "vina" (nebo "zásluha"?) za tuto iniciativu padala na vrub ODS a M. Topolánka. Sám M. Kalousek své překvapující čtvrteční rozhodnutí dát se do spolku s ČSSD (a KSČM) odůvodnil právě tím, že jako kdyby právě ODS vyvíjela iniciativu směrem k likvidaci malých stran. Zapomněl, že ČSSD předtím cíleně směřovala k tomu, aby vyšachovala z trojkoalice obě malé strany a aby takto navodila dvoustranné jednání s ODS? A když bylo --- po kolikáté? --- na spadnutí, že si ODS s ČSSD nějak na dohodu plácne, samotní vyjednavači ČSSD byli ve čtvrtek před polednem opětně překvapeni, že je všechno zase jinak... --- Kupodivu v jedné sondáži (prezentované v nedělním pořadu V. Moravce v ČT1) ani tzv. veřejné mínění si nebylo dost vyhraněně jisto tím, kdo svou taktikou zatím brzdil vznik nové české vlády.

Zároveň jako kdyby ČSSD teď byla stranou jednoho muže, bez ohledu na občasné odvolávky čelných jejích funkcionářů na tzv. mínění členské základny. (Také by bylo velmi poučné porovnat si rozmanité výroky úřadujícího premiéra J. Paroubka jen z posledních několika dní, počínaje pondělkem, 21. srpna.) Právě tohle spoléhání na zatím slepou poslušnost centrálních orgánů stálo nakonec krk M. Kalouska, jinak zjevně obratného diskutéra působícího mediálně přesvědčivě. Funkcionáři krajských organizací KDU-ČSL nemlčeli; a nepostavili se za svého předsedu. Přitom paradoxně týž M. Kalousek --- který "smetl" St. Grosse, když ČSSD prožívala horké chvíle odlivu voličské přízně --- nepřímo přispěl k novému triumfálnímu nástupu téže ČSSD pod vedením J. Paroubka, do jehož náruče se důvěryhodně a bez přiměřených skrupulí o "bartolomějském čtvrtku" vrhl. (Stačilo, aby zůstali lidovečtí funkcionáři "zdola" potichu, a měli bychom s novou vládou "vystaráno". Jak moc se naši čelní politikové spoléhají na to, že když mají moc, netřeba mít ohledy ani na jistou osobní korektnost v jednání, ani na případný zájem občanů státu o řádný jeho chod, bez křeče a siláckých projevů jeho představitelů.)

Samozřejmě že se už v říjnu tyhle rozmanité zkušenosti českých voličů projeví. "Překlenovací" vláda M. Topolánka je v mezičase a před příštími předčasnými parlamentními volbami řešením, které už by nemělo být dále zpochybňováno, ať už máme jako voliči mínění o původní tzv. "modré šanci" jakékoli. Svou školu nezbytné vstřícnosti k politickým partnerům z jiných stran už si za ty tři měsíce M. Topolánek poctivě a s nemalým nasazením odbyl. Ústavní právníci by si měli včas ujasnit, co znamená případná "důvěra" pouhých sto hlasů (když to není vyjádření nedůvěry; viz článek 72 Ústavy ČR; v BL jsem o tom psal 20. 7.).

O něčem z toho, co se dalo předvídat už před třemi měsíci, jsem psal v BL mj. ve třech příspěvcích:

Vole, volils dobře?

Bude po volbách co bilancovat?

Vole, či spíše volíce... co jsme komu nadrobili?