Až příliš mimo hranice průměrného vkusu se mezi voliče místo věcné názorové konfrontace na základě informačně podloženého textu dařilo zasévat potenciálně kompromitující --- ne-li kriminalizující --- podtext. Že jsme jako občané (a stát) poměrně čerstvými členy Evropské unie --- s problémy kolem jejího příštího statutu a vlastní role v ní --- v naší předvolební atmosféře poznat nebylo. Že jsme jako stát stále dramatičtěji vtahováni do složitých sociálních, ekonomických a politických (ne-li také kulturních) procesů vnímaných zkratkovitě jen jako "globalizace", zůstalo v těch prezentacích zcela mimo onu legendární "mísu". Ačkoli dřívější "stoleté" záplavy teď přicházejí několikrát za desetiletí, dlouhodobější starost o možnou změnu zemského klimatu (a odpovídající předvídavá opatření k omezení účinků živelných katastrof) si zatím naše politika nedělá. Zvetšelé směrovky ideologické "pravicovosti", "levicovosti", nebo "levého či pravého středu" byly účelově nahrazeny pružnými nic neříkajícími hesly a zubícími se tvářemi čelných politiků z bilbórdů.

A jako by nebylo nic konkrétního v našich starostech. Malé a střední podnikání nemá v ČR nutně na růžích ustláno. Na ne zrovna pro všechny partnery vyvážený Zákoník práce bude jinak hledět nejen odborář menšinové organizace, ale také maloživnostník. Řešení problematiky nezaměstnaných zůstalo na poli deklarací: co "potom" jako vítězové voleb dokážeme. Z možného nasazování takto postižených lidí do obecně prospěšných prací (aby bylo okolí našich bydlišť čistší a úpravnější) nebolí hlava žádného z kandidátů na poslance. Nutnost pro příští čas konečně komplexně a účinně řešit penzijní systém také cudně zapadla za obzor adekvátního zájmu. Jak opravdu (tj. neverbálně!) bude pomoženo mladým manželským párům nebo nepárovým rodinám, zůstane také jen v rovině málo adresných slibů (ne-li neomalených rad)? Zajímavé samozřejmě je, že málem všichni chtějí svým působením jako poslanci sloužit vstřícně všem, bez výjimky, ačkoli na řadu závažných otázek vyjadřují vzájemně protichůdné názory. Znakem jejich principiálnosti nejednou je to, že místo pokusu naslouchat také odlišným názorům setrvávají na indoktrinovaném stanovisku delegovaném jejich vlastní stranou.

V české společnosti nejednou "jakoby" není síly k očistě. Týká se to nejen setrvalé touhy po lepší politice latentně přežívající přinejmenším sedmdesát let; hledá se spásonosný "Godot", který pořád nepřichází. Brzy bude kdekdo z nás držet palce našim fotbalistům; že je český fotbal prorostlý korupcí, dodnes překonáno nebylo. Ví se, že hazardní hry ničí osobnost hráče a mají doprovodně pustošivý vliv sociální; přesto hazardních heren neustále přibývá a potíží naopak přibývá těm, kteří by rádi rozšiřování této neblahé sítě přibrzdili. Kladl si někdo vůbec otázku, jaký je účel 24-hodinového provozu "zastaváren"? Problematika kouření nebo alkoholismu (a užívání drog) mladistvých taky se stále odsouvá do dalších "novel". Rozmanitá "individuální selhání" profesionálů po zatčení pachatelů nebo už soudně vyšetřovaných osob jsou rovněž až příliš často koloritem našich dní; Krejčířův případ asi vstoupí do dějin. Kdo by dal ruku do ohně za stávající režim našeho zdravotnictví? Řádově tu jde o stamiliardové částky ročně (170 miliard roku 2005); a jako kdyby tu šlo jen o ministra dr. Ratha, anebo navrhovaný privatizační režim "modré šance"!

Anebo si jen letmo povšimněme až příliš dlouho tradiční nepředvídavosti našich úřadů. Za komunismu bylo vždycky Ministerstvo školství překvapeno nárůstem počtu školáků populačně silných anebo naopak slabých ročníků, takže kvůli regulaci trhu práce se pak opakovaně buďto připravoval přechod na 9-letý, anebo zase naopak 8-letý cyklus povinné školní docházky. Něco obdobného se teď stalo se zahlcením našich silnic kamionovou dopravou (spolu s problémy kolem efektivního výběru mýta; o stavu dopravních tepen nemluvě).

Pokud tu je lidská společnost jako relativně "civilizovaná" struktura, vždy dávala "na přetřes" svým občanům nějaké hodnoty k asimilaci. V těch našich letošních českých parlamentních volbách vesměs nepřicházelo v úvahu ani --- byť jen mlhavě artikulované --- "osobní štěstí" (založené na zdravějším osobním životě v ekologicky přijatelném životním prostředí), ani případně současný "standard" (spotřebovávejte; i kupování na splátky je pro české hospodářství přínosné!). Místo toho se ozývalo jen hlasité a nepřehlédnutelné: ZVOLTE NÁS; dejte nám na čtyři roky MOC! Stejně můžete na nás pak po volbách opětně zapomenout. Pokud budeme v Poslanecké sněmovně, však už si tam za odpovídající požitky chvílemi zchrupneme, nebo v pokleslém bulvárním plátku kapánek počteme, případně zajdeme na "drink"... A za čtyři roky se zase --- s obdobnou křečí, že nám jde o život --- opětně ozveme.

Byla ta předvolební kampaň jen obrazem toho, jací jsme my voliči? Jak jinak by si matadoři volebního rituálu mohli dovolit často být tak neomalení nebo informačně chudokrevní?!

Chce někdo za těchto okolností vsadit již teď na posilování "demokracie"? Ne-li na příští "občanskou společnost"?