Půl století od zákazu Komunistické strany Německa

28. 8. 2006 / Richard Seemann

Kdysi předválečná mocná strana, která před svým zničením nacisty získala při posledních říšských volbách v březnu 1933 ještě 4,8 milionů hlasů, byla po svém znovuobnovení v roce 1945 znovu zahnána do ilegality. Ovšem za situace, kdy její vliv podstatně klesl a ve spolkových volbách v roce 1953 získala již jen 2,2 procenta hlasů. Byl to i výsledek konsekventního boje vlády Konráda Adenauera, která již v roce 1950 prosadila zákaz povolání ve veřejných službách pro členy KPD a zakázala v následujícím roce mládežnickou organizaci FDJ.

V roce 1952 se vládě podařilo prosadit změnu jednacího řádu ve spolkovém sněmu, na jehož základě KPD ztratila status parlamentního klubu, a tím možnost předkládat jakékoliv návrhy.

Strana však od třicátých let minulého století byla též sebedestruována Komunistickou internacionálou a především samotným Stalinem.Význační činitelé, kteří nesouhlasili s jeho politikou, byli vylučováni a pokud se ocitli v Sovětském svazu, skončili na popravišti jako Heinz Neumann nebo v gulagu. Odtud pak řada z nich byla v době paktu o neútočení převezena zpět do rukou Hitlera, jak se na příklad stalo manželce Neumanna nebo synu předsedy poslanecké frakce KPD v říšském sněmu Torglerovi.

Na druhé straně Stalin v této době odmítl žádost manželky nacisty vězněného a později zavražděného předsedy KPD Ernsta Thälmanna, aby byl převezen do SSSR. Věrní stalinisté ražení Waltera Ulbrichta pak po válce pokračovali nyní již z Berlína v tomto likvidačním procesu.

Ti soudruzi, kteří měli jinou představu než ve východním Berlíně, byli jako "špióni a prodloužená ruka imperialismu" z KPD vyhozeni. Jen mezi léty 1948 až 1952 byl zlikvidován téměř celý stranický sekretariát a mnoho tisíc členů se stalo oběťmi čistek. Běda přitom těm, kteří byli lapeni na území NDR jako místopředseda KPD Kurt Müller, který zde byl odsouzen k 25 letému žaláři.

A tak nakonec zůstalo jen Berlínu a Moskvě věrné vedení strany v čele s Maxem Reimannem.

Komunisté v Německu se jako jediní ve vyspělých západoevropských demokraciích dostali mimo zákon, a tak na 200 funkcionářů KPD byla přechodně uvalena vazba a proti až 200 tisícům osob zahájeno řízení jako na "nepřátele ústavy".

Byl zahájen i hon na "náhradní organizace", které byly často protiprávně označovány za špionážní nebo udržující zrádcovské vztahy, které však existovaly již před vynesením rozsudku a neměly ani ke komunistické straně žádné vztahy.

Adenauerova vláda přitom ve své snaze ztrácela i v zahraničí na věrohodnosti, a proto po jejím odchodu v šedesátých letech minulého století zesílily tendence, aby byly zrušeny protikomunistické zákony.

Podílely se na nich i konzervativní kruhy ve Spolkové republice, zejména podnikatelé a politici, kteří měli zájem na rozšíření obchodních styků se Sovětským svazem. A tak v roce 1968 došlo k reformě politického trestního práva pod vlivem tehdejšího ministra spravedlnosti a pozdějšího spolkového prezidenta Gustava Heinemanna, který sám byl v padesátých letech pronásledován za své politické přesvědčení. Jím inspirovaná generální amnestie pro všechny politické zločiny byla přijata spolkovým sněmem a vstoupila v platnost 1.srpna 1968.

Dva měsíce nato byla založena Německá komunistická strana DKP. Ta sice již nehovořila o diktatuře proletariátu, ani marxismu-leninismu, ale že pracuje na základě ideí Marxe, Engelse a Lenina. Do vedení přišli jiní lidé, než byli v zakázané KPD, ale i ti pokračovali v rigorózní podřízenosti východoněmecké SED.

V parlamentních volbách v roce 1969 dosáhli pouhých 0,6 procenta hlasů. Kromě DKP byla v témže roce založena i KPD, která prohlásila, že v průběhu padesátých let byl v Sovětském svazu a ostatních zemích odstraněn socialismus. Proto jejím cílem je bojovat proti boháčům celého světa a jejich pomahačům v Německu.

Další KPD byla v témže roce byla založena s přívlastkem marxisticko-leninská, která tvrdila, že ilegálně pracuje na území NDR, kde "řada soudruhů byla zatčena, protože bojovali proti zradě SED na komunismu".

Skupina vyloučených z této strany v létě 2002 založila "Organizaci pro vybudování komunistické dělnické strany Německa", jejímž cílem má být boj proti globalizaci a úzká spolupráce všech marxisticko-leninských stran a organizací na základě konference v Quitu v roce 1994.

Prakticky při životě se udržuje DKP, která měla svůj 17.sjezd 8.dubna letošního roku. Ten přijal nový stranický program, který znovu potvrdil, že cílem DKP je nastolení socialismu a komunismu.

V nejbližší době přitom organizuje demonstrace za obnovu KPD, které podle jeho představ nebyl zákaz vysloveně zrušen. Vliv této strany je však zanedbatelný, protože v Německu je povolena nástupnická strana východoněmeckých komunistů PDS - Strana demokratického socialismu. Ta byla letos posílena ještě Lafontainovými příznivci a šla do voleb pod názvem Levice-PDS.

Díky značnému počtu hlasů zejména ve východním Německu má 53 poslanců ve Spolkovém sněmu a význačné postavení v řadě tzv.nových spolkových zemí, v nichž ve dvou - Berlíně a Meklenbursku - se podílí přímo na vládě.

Vytisknout