Je ovšem příznačné, že tento vysoký americký státní činitel při návštěvě Ázerbajdžánu nešetřil chválou vedení této někdejší sovětské svazové republiky, ačkoliv rozsah demokracie tu nepřevyšuje Lukašenkovo Bělorusko. To ovšem není na rozdíl od Ázerbajdžánu státem s bohatými ropnými nalezišti, z nichž některá tam již byla přislíbena k exploataci americkým společnostem. V této souvislosti nelze zapomínat, že viceprezident USA Richard Cheney patřil v minulosti k významným americkým ropným magnátům. A tak jeho boj za větší demokracii v Rusku, podobně jako jiných neokonzervativců, ve skutečnosti znamená boj za volnější přístup Američanů k nalezištím plynu a ropy v této velké zemi. Otázka přístupu k ropě je v pozadí rusofobní kritiky nejen v USA, ale i v západní Evropě, včetně Bruselu.

Požaduje se hlavně uvolnění přístupu západních společností k exploataci ruských nalezišť zemního plynu a ropy a současně i možnosti používat k dopravě těchto energetických surovin ruské státní sítě plynovodů a ropovodů bez omezení. Snahy jsou to pochopitelné, vždyť samotné Rusko má čtyřikrát více zdrojů ropy a plynu, než všechny ostatní členské státy skupiny G-8, včetně USA. Ovšem Moskva až dosud o tom nehodlá jednat a poukazuje na pokračující diskriminaci Ruska v přístupu k vrcholné technice Západu podle starých protisovětských kriterií COCOM a na přetrvávající neochotě Kongresu USA změnit protisovětská obchodní omezení, jež byla přijata před lety proti SSSR, aby ho přiměla k možnosti vystěhování sovětských Židů do Izraele a USA. Což se již dávno stalo a statisíce těchto lidí jsou již v Izraeli i v USA. Hranice Ruska jsou pro případné stěhování plně otevřeny.

Další kritiky Ruska v oblasti plynu se týká skutečnosti, že Evropa je na jeho dovozu závislá s 25 až 30 %. Avšak tento jeho export, který začal přes americký nesouhlas již za sovětského režimu v letech sedmdesátých, nebyl nikdy narušen. Až počátkem letošního roku, kdy "oranžová Ukrajina" začala odčerpávat bez dovolení plyn určený pro Evropu, když jí ruský Gazprom zastavil dodávky. Ukrajina, která byla z mezinárodního hlediska zařazena mezi země s tržní ekonomikou, však nebyla ochotna platit za plyn tržní cenu, jež je pětkrát větší, než v minulosti dotovaná cena z dob Sovětského svazu. Tu však dnes nemá žádná země, s dočasnou výjimkou Běloruska, které jedná o vytvoření společné unie s Ruskou federací. "Oranžová Ukrajina" se však usilovně snaží stát se do dvou let členem NATO, již dnes je ochotna USA zpřístupňovat své vojenské základny včetně strategických protiraketových radarů. Chce vstoupit do Evropské unie a odmítá proto užší spolupráci s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. Je proto jen logické, že nemůže očekávat od Moskvy miliardové ruské dotace formou nízkých cen plynu.

Ostatně bývalé sovětské svazové republiky, z nichž mnohé jsou vůči Moskvě více než negativní, dostávají stále ruský plyn za ceny menší, než poloviční proti cenám, které platí za ruský plyn evropské státy včetně České republiky (230 dolarů za 1 000 m³ plynu). Ukrajina však má toto množství za 95 dolarů, Litva za 105 dolarů, Arménie, Ázerbajdžán, Gruzie a Moldavsko za 110 dolarů a Lotyšsko s Estonskem za 120 dolarů. Pokud jde tedy o ceny bývalých sovětských svazových republik, není celá protiruská kampaň založena na realitě.

Jistě, Moskva se snaží zajistit, aby v budoucnu nemohly ohrožovat zásahy tranzitních států její dodávky plynu a proto se dohodla s Berlínem o vybudování podmořského plynovodu z Ruska do Německa. A proto buduje něco podobného pod Černým mořem do Turecka a buduje také připravovaný maďarský terminál. Rusko samozřejmě nemá nic proto tomu, aby si evropské země zajistily i jiné zdroje. To je ovšem značně nákladné. Představuje to výstavbu dlouhých plynovodů z oblasti Kaspiku, případně ze zemí Maghrebu, anebo zkapalňovacích zařízení zemního plynu.

Celá americká a západoevropská kampaň proti Moskvě, pokud jde o plyn a ropu, je významově zástupná. Řeči o demokracii a svobodě v Rusku v této souvislosti znamenají ve skutečnosti snahu o volnější přístup k nalezištím ropy a plynu a mají značnou podobnost - jak to nedávno připomenul prezident Putin - s prohlašováním někdejších koloniálních mocností, že chtějí do těchto nevyvinutých krajin přinášet demokracii a svobodu, ačkoliv šlo ve většině případů o přístup k tamním surovinovým zdrojům. I proto je třeba chladně a realisticky zvažovat vše, co v souvislosti s těmito otázkami přijde v příštích dnech na pořad jednání G-8 v Petrohradě a co o tom budou přinášet světová média.

autor je politickým analytikem sdružení Res publica