Člověk je schopen objektivně nahlížet utrpení, je si ho plně vědom. Utrpení pak převyšuje jakoukoliv ideu, jejímž jménem je pácháno. Utrpení tedy není možné ničím ospravedlnit. Jak ale tento etický imperativ souvisí s realitou? Na příkladu izraelského útoku na Libanon je vidět, že ani v době tak silně ovlivněné postmodernou ideje svou mocenskou převahu nad utrpením neztrácejí.

Židé v minulosti trpěli jako málokterý národ v moderní historii. Mnohamilionový národ se nalézal v situaci faktické bezmoci nad svým osudem . Teprve sionistická myšlenka, sílící a politicky zneužívaný antisemitismus a snaha o totální likvidaci tohoto národa dovedly Židy spolu s jejich nepopiratelnou výjimečností v mnoha ohledech k vytvoření vlastní politické moci v podobě vlastního státu. Stát Izrael je skutečně obdivuhodný. Dokázal nejen vyrůst, téměř na zelené louce, ale se mu podařilo několikrát obhájit svou existenci v vojenské konfrontaci s několikanásobně početnějším nepřítelem. V dnešní době je stát Izrael, přes svou územní nebo populační zanedbatelnost, nepochybně jednou ze světových mocností. Židům se realizací "božího záměru" podařilo docílit toho, co nikdy před tím v historii neměli -- vlastní stát, prvek mezinárodního společenství, entitu, kterou nelze ignorovat. A nejen to. Postavení tohoto státu je tak silné, že vůči němu ani USA, ani jiná velmoc nedokáží zaujmout kritický postoj ani v okamžiku, kdy to situace vyžaduje. Izrael je tedy neobyčejně mocný stát.

Izrael představuje faktickou politickou moc, která byla vždy největším pseudoargumentem antisemitů. Židé podle nich "tahali za nitky" světové politiky, ale jak ukázala Hannah Arendtová, byla to jen jedna z mnoha chimér, kterými antisemité opřádali svou xenofobii. Nyní ale tato moc, kterou disponuje židovský národ, objektivně existuje a je to určitě dobře, protože to dovoluje tomuto národu odolávat civilizačním vichřicím, které vždy smetly v prvé řadě toho, kdo neměl žádnou možnost dovolat se svého práva na existenci. Je to civilizační rehabilitace, jaké se nikdy dříve nepodařilo v dějinách dosáhnout. Je dějinnou satisfakcí, že 70 let po holocaustu mají Židé svůj vlastní stát, který požívá velké úcty ze strany rozhodujících světových velmocí. Vždyť na základě zkušenosti s holocaustem je přece postavena myšlenka o tom, že je nutné být vždy na straně trpícího.

Jak se tedy ukazuje, v současnosti jsou to jiné národy a etnika, která nemají možnost civilizačním vichřicím odolávat a jsou snadnou obětí utrpení. Světové velmoci přitom stále tvrdí, že v případě nového konfliktu na Blízkém východě na straně trpícího skutečně jsou. Není to pravda. Omlouvání toho, co se nyní děje v jižním Libanonu, je smutnou ukázkou toho, jak jsou mocenské vazby oproti utrpení silné.

Co se stalo? Radikální islámské hnutí, které je ve válečném stavu se státem Izrael, zajalo dva vojáky izraelské armády. Byli zajati dva příslušníci ozbrojených složek. Ozbrojené složky jsou zde právě proto, aby lidé, kteří je tvoří, dokázali v případech nutnosti nasazovat své životy na ochranu společnosti. Ta si je proto také zřídila. Život vojáků pochopitelně není nijak méně hodnotný než je život kteréhokoliv jiného člověka. Vojáci jsou však vědomě vystavováni situaci (mluvíme zde v tomto případě výhradně o situaci v rámci izraelské armády), kdy od nich bude požadováno, aby své životy nasadili na obranu společnosti a jejích zájmů. To se také stalo. Dva vojáci izraelské armády se stali rukojmími nepřátelských ozbrojených sil.

Jejich životy se dostaly do ohrožení a izraelská armáda je zcela po právu nasazena , aby životy obou vojáků zachránila.

To, co přitom ale izraelská armáda činí, nelze ospravedlnit ničím. Izraelská armáda sice podniká své vojenské operace s deklarovaným úmyslem zachránit dva vojáky, ale zabíjí přitom civilní obyvatelstvo a činí tak beze všech ohledů. Izraelská armáda při záchraně dvou svých vojáků zabíjí malé děti.

Nedokážu si představit větší utrpení, než je bezdůvodné zabití dítěte. Zabíjení malých dětí je totiž vždy a za všech okolností bez -- důvodné, protože žádný důvod pro takový čin nemůže existovat. Neexistuje také žádný důvod, který by ospravedlňoval zabíjení civilního obyvatelstva, ať už to činí kdokoliv.

I přesto ale Izrael své důvody obhajuje a co víc, rozhodující mocenská síla světa stojí za ním a činí tak z ideologických důvodů. Nestojí tedy na straně trpícího, jak požaduje etický imperativ doby poznamenané milionovými masakry ve jménu různých ideologií, ale stojí na straně toho, kdo v převážné míře utrpení páchá.

Tento postoj je nebezpečný. Je nebezpečný z toho důvodu, že popírá právě ty dějinné zkušenosti, o kterých panoval (a dosud panuje) dojem, že jsou nepopiratelné. Je to tragický paradox -- Izrael, jako pomník všem obětem holocaustu, a s ním mocnosti, kterým se podařilo holocaust zastavit, jej svým jednáním popírají více, než by to dokázal i ten nejzdatnější antisemita.

Je možné, jak říkají spekulace, že Ehud Omert chce touto cestou dosáhnout stejně hrdinného postavení jako "jestřáb" Ariel Šaron. Touto cestou také určitě srovnání se Šaronem dosáhne. Bude s ním srovnáván zejména v podobnosti masakru v roce 1982 v táborech Sabra a Šatíla. I toto srovnání napovídá, že se jedná o posun zpátky v dějinách. Jak z hlediska perspektivy Blízkého východu na mír, tak z hlediska civilizačních zkušeností a z nich vyplývajících etických imperativů.

P.S. Jan Egeland, koordinátor humanitární pomoci OSN, navštívil Libanon a popsal situaci v bombardované části Bejrůtu jako otřesnou. Část města, kterou izraelská armáda bombarduje, je velmi hustě obydlena civilním obyvatelstvem. Včera zasáhla raketa v Bejrůtu auto, v němž cestovali čtyři lidé, z toho dvě malé děti. Je velký rozdíl mezi tím, co může způsobit svými útoky Hizbollah a jakými možnostmi disponuje izraelská armáda...