Po mnoho let jsem fandil atletice. Pokud někoho lovci zakázaných látek přichytili při činu, horlil jsem a lál chycenému na věky věků -- jenže, po čase se ukázalo, že nezobají jen vrabci obaly z písně Ivana Mládka, ale zobaly i moje atletické idoly. A semotam zobnou stále, ale to už atletika není moje čistá a jediná milá.

V kolektivních sportech usilují hráči kromě zaznamenání branky a bodu především o toto: ukopnout protihráči nohu, hlavu, žaludek, zádní číst těla, přerazit kotník či zápěstí, zkrátka zranit, zmrzačit a vyloučit ze hry. K tomu jim napomáhají ambiciózní trenéři, vázaní smlouvou s bafuňářskými vykutálenci, hráči nižší fyzické i morální kvality, běsnící ochozy fanoušků, mediální tlaky a přetlaky -- podobné třeba obraně našich Prdů raketami k obraně, jak jinak, ty útočné má kdosi jiný, ten daleko, ten méně rozvinutý, tudíž nebezpečný, fanatik, potvora v rouše beránčím!

Sportovec, náš vzor, dávno neplatí. K výkonům je potřeba energie -- v lidském těle je energie úměrná době a kvalitě výživy atd., nicméně, leckteré výkony napovídají, že jsou dosahovány i jinými než tréninkovými cykly. Když se podíváte na cyklisty a jejich strojové šlapání do pedálu trvající hodiny -- a v kopci ještě naleznou rezervy a jedou jaksi na krev...nonono, chlapci, abychom vás nenachytali na obzvláště vypěstovaných hruškách s podivnou genetickou konstelací!

A ještě jeden bolák. Házet daleko náčiní, kopat přesně do meruny, zkrotit dobře puk, pinkat ve vražedném vedru míček přes síť do úmoru a padnutí a ještě mnoho dalších sportovních aktivit -- to je dobře placená procházka světem našim vezdejším, i proto tolik rodičů bičuje ratolesti, aby jednou sahaly po velkých penězích -- neboť mají větší žaludek a otvor do řiti nezašitý...Jaké potíže růstu, když jiní, příkladně vědecká a učená společnost sezobává milodary a grantové koláčky sypané cizím cukrem. Oni prý tihle vědci nejraději jen bádají, špičkoví lékaři zase nejraději stojí na sále a šťárají se v rozpadlých tělech, zkrátka, peníze nejsou jejich trápení...A kdo to může vědět? K čemu výmluvy?

Je lépe skočit devět devadesát v dálce a vymáčknout ze sponzorů řádný balík na žití, než se unavovat znalostmi a jakýmsi bádáním, ke všemu zneužitelným vojensky zaměřenými mizery!

Nu, dost již sportu.

Politické polky, valčíky, čtverylky a jiné tanečky, mně vzrušovaly a přiznám se, ještě vzrušují. Není nad politikářské tango perverzo. Přihlížející se nestačí divit, jaké všeliké figury lze zvládnout, pokud je politik obratný a slušný tanečník; nejednou lidé tleskají a hned tancmajstra umístí na žebříčku obliby na pěkném místě. A tu se tihle mistři tanečních kroků vznášejí nad politickým parketem a v uších jim zní: sláva ti, velikáne, buď pozdravena, milená bytosti, jen dál a dál za svým cílem jdi, nebluď a nepřátelům se vyhni...

V parných dnech pochopím všechno. Slunko pálí a pálí a leckomu lebku holt spálí. Napadá mě jen, že v chladných dnech tancmajstři chodí na solárko, zhnědnou, ale nebezpečně jim ubude neuronů.

A nemám na mysli jen naši politickou věrchušku, stačí pohledět na stránky internetu, na zpravodajství mediálních kacířů i zbožných mamánků sloužících do roztrhání těla -- neboť písmenka se musí psát, aby se čtla a vzbuzovala emoce a nemoce.

Politická zadání jsou rozdána dle víry a různých vyznání. Emotivní výkřiky, strašáky, výhružky, necitlivý přístup k oblastem chudým na ropu a jiné bohatství, přehlížení hladomorů, etnických čistek, rabování, vraždění; do fotoaparátů však naučené ksichty zaručující jepičí oblibu. Denně jsou zabíjeny stovky civilistů hrdinnými piloty, mučeni odpůrci zřetelní i částečně označení, jako nebezpeční. A svět prý mlčí. Svět přece vždy mlčel. Druhá válka předpovězena, určena hodina H, předtím excesy brutálních vrahů a neurotických prokurátorských a soudcovských halamů -- a lidé prchali, bylo-li kam, zůstali mnohdy okradeni a zoufalí napospas mizerům lačním po krvi a majetku. Chtělo by se říct, Bože! Šéf je ovšem prý daleko a má jiné starosti ve vesmírné zahrádce -- tu kvete růže, tam plevel a musel by být blázen, aby spasil čeládku nehodnou úcty a označení člověk.

Politický karneval masek hýbe světem -- lidé mají možnosti: pozorovat, nesouhlasit, obětovat sebe a pohodlí,alibisticky uvádět, že nic nelze změnit.

Když vidím napapané panímaminky a pantatínky, onu politickou garnituru -- pak někdy vidím jenom stvůru vedle stvůry, danou voličstvem, ne tedy vždy shůry.

Před mnoha lety, už v minulém století, odcházela kadeřnice, krásná slečna u nás v ulici, do státu Izrael. Našla novou vlast -- u nás po návratu z emigrace našla vykradený byt a revolučně naladěné nájemníky: copak tu ta židovice dělá, sakra, proč nechcípla?! My, malí pitomí kluci, želeli jejího odchodu -- za skly výlohy už ji nespatříme a zbudou jen kadeřnice málo půvabné!

Na pionýrském táboře mlátila nohatice a mušketýrka spolužáka Kleina, tahala ho za modročerné pačesy a řvala: židáku, mizerný, co si o sobě myslíš? Nu, jaksi se to zametlo pod koberec. Ono byl i nebyl rasismus. I tehdejší špičky zatočily se zajordánskými Slovany bez bázně a hany. A po válce, však známe případy i z tehdejšího Československa, jak kulturní většina zacházela s vyvoleným národem. Nohatice zůstala nenáviděná ostatními, slabé je třeba chránit, slabé je třeba posilovat -- stát na straně slabých je povinnost.

Nu, zažil jsem rozpravu, kdy se mě vyptávali povolaní policejní nádeníci na dva muže spolupracující s divadlem, a když jsem popravdě řekl, že si jejich práce vážím, smáli se mé pitomosti a jeden chrochtal blažeností vepře a říkal: on se zastává pražských židáků! Řekl jsem jen, že nevím, co je to židák...opět se smáli: prý nevím, nevím...Tak mně to vysvětlili.

Tam daleko na východě i ve městech umírají kromě vojáků civilisté. Je to k velkému studu! A je potřeba povědět, i když můj hlas je zrnkem máku na širém poli: Měl jsem, mám a budu vás mít rád, ale nesouhlasím s vámi! A stydím se za vás! I za sebe, že jsem se nenaučil, jak bránit zlu důkladněji a účinněji.

A nemyslete, že by vás mohla mít ráda slečna Lea. Kdo zabíjí je vrah! Kdo zabije nevinné je po něm třeba plivnout. Kdo se schovává za miliony zavražděných ve vyhlazovacích  táborech je ubohý nemrava! Každý žije svůj život a nemá právo ohrožovat život druhého -- ani slovem, natož zbraní!

Potíže růstu člověka trvají. Svět a lidé chtějí být a jsou klamáni.

Amen, všem naivním.