Nemluvíme teď o žurnalistech, jak je nesnášel Richard Aldington, kteří píší pořád jinak, podle toho, v jaké redakci jsou zaměstnáni, což, jak psal on, je ten nejnechutnější druh profesionality, totiž profesionalita prostitutek.

Dva citáty

Samozřejmě nás nepřítel učil se nenávidět, už proto, že nás dovedl téměř všechny nějak přinamočit. Pan Vladimír Bernard z Českých Budějovic, který často reaguje na mé texty v Britských listech, mi poslal nedávno článek, který mu, jak si stěžoval, neotisklo ani Právo, ani Lidové noviny (!). Srovnal v něm často před volbami citovaný text Jiřího Paroubka:

s textem

Protože to pan Bernard podle mého názoru napsal dobře, budu ho citovat:

Potud pan Bernard a já s ním souhlasím. Samozřejmě nikdo není nepříteli vděčný za to, že ho k tomuhle kdysi přiměl. Protože já osobně si jsem dobře vědom řady podobných selhání, rozumím tomu velmi dobře.

Charakterní bezcharakterní

Ono každé fundamentalistické a militantní moralizování mívá občas praktický důvod... Velmi spravedliví, vášnivě moralizující lidé mohou mít pravdu a většinou ji snad i mívají, ale v praktickém životě jsou složitými okolnostmi uváděni do obtížných poloh. Méně morální pragmatici jsou v dennodenních situacích, kdy nejde o to, zda se nechat upálit pro přijímání podobojí, ale o nudné systematické práce, zpravidla výkonnější a použitelnější.

Fundamentalisté metou koštětem železným v revoluci a vždy se pak cítí zrazeni, neboť se jim zpravidla nedostane té odměny, již očekávali. Na počátku jsou všichni povoláni vítěznou morální revolucí na ministerstva, Hrady a tajné služby -- už Flaubert napsal, že v každém revolucionáři je ukrytý policajt, až na naprosté výjimky se však nejdéle do dvou let ocitnou opět tam, kde byli... A pak jsou zklamaní a otrávení, znovu se sestavují do moralizujících šiků, tentokrát ale už bez té podpory veřejnosti. Ukáže se, že bez chybějící síly tajné nespokojenosti (za totality sympatizuje byť neveřejně s moralizátorem většina) nepomůže ani veřejné sdružování se do politických ministran.

K tomu je třeba připojit ještě kategorii, které říkám "charakterní bezcharakterní" -- to jsou lidé, kteří se přidávají ke "správné myšlence" z nesprávných důvodů. Snad malý příklad: jistý VVK. se snažil být spisovatelem, ale nebyl schopen nic dokončit, později už asi ani začít -- a tak se stal zakázaným spisovatelem. Podepsal pár prohlášení s podtitulkem V.V.K., spisovatel a ocitl se na černé listině. Bylo samozřejmě logické, že zakázaný spisovatel nepublikuje -- a VVK nepsal ani pod cizím jménem s odůvodněním, že než napsat sračku, to raději nic, a zrovna tak nepsal ani do šuplíku, řka, že to prostě nedovede. Není ale třeba pochybovat o tom, že jeho jméno a postoj prospěly dobré věci. Po převratu se pak VVK pokusil uchytit v několika funkcích a funkcičkách, ale vypadl odtamtud stejně rychle, jako výše citovaní oceloví muži, jelikož byl opravdové práce ještě méně schopen, než oni. Jeho zásuvky nic neobsahovaly a nakonec zemřel na nějakou blbou nemoc, kterou bych si dnes dovolil diagnostikovat spíše jako zmarněnost a zklamání. Není to ani hezká nemoc a už vůbec to není pěkný konec...

Ale co naděláš, dětma nezatopíš, jak říkávala jedna stařena v Pardubicích. Nicméně, v zámku Kratochvíle je reliéf, dokazující, že dětmi zatopit lze, protože zobrazuje jejich metání do krbu a konečně, v Perníkové chaloupce plánovala baba něco podobného.

Jenže - ať už jsme zklamáni nebo se cítíme ukřivděně oprávněně nebo neoprávněně, mít dobrého nepřítele nám uleví a zjednoduší nám to život; jakmile zahlédneme jeho jméno: Němec, komunista, pravičák, levičák, Francouz, Rus, Číňan, žid, černoch, můžeme zamávat Vlajkou a je nám lépe.