Důvodem, proč tady lidi nechtějí mít s přesvědčenými komunisty - ať se sdružují pod KSČM nebo kdekoliv - nic společného, je realizace základní lidské potřeby spravedlnosti ve formě odplaty / trestu jejich vyloučením ze společnosti a dále je důvodem prevence jako ochrana před případnými špatnými následky jejich případného vlivu.

Vysvětlení k trestu:

Pocity demokracie a obava jednat s komunistou jsou to dvě různé věci, dva různé postoje, dvě složky jedné spojité osobnosti. Myslíte, že naši konzervativci nebo liberálové nejsou demokraté, když s některými lidmi nemluví nebo s nimi nechtějí mít nic společného?

Přihlédněte prosím k faktu, že kdokoliv tady je především člověk. Osoba, osobnost s pamětí a zkušeností. V mnoha zdejších lidech jsou hluboce zakořeněné pocity zmaru z ušlých příležitostí (to je myslím ekonomický termín) za dosti dlouhou dobu dvou generací. Titíž lidé z toho viní komunisty, i když je třeba přiznat, že jsou i lidé, kteří část viny připisují i sami sobě.

Ale těchto spravedlivých je minimum. Většina se spokojí s nalezeným hlavním viníkem. To historie viníka odhalila a odsoudila, vypadá to s nimi vážně. No a viníka je třeba potrestat. Také díky povznesené náladě při převratu, vlivu Václava Havla a elementární slušnosti současníků se trest nevykonal krvavě neboli v očích mnohých přiměřeně závažnosti škody. Báhovost byla tehdy tak silná, že trest nebyl vykonán ani institucionálně - rozpuštěním a zákazem, jen zůstal jeden zákon (198/1993 Sb.), který už dnes není odvaha uvést do praxe. V povaze člověka ale zůstává pocit, že trest má být vykonán. Nelze-li jej vykonat uspokojivě - institucionálně, dělají zdejší lidé (domorodci) alespoň to, co jako jedinci dělat mohou. Tedy zraňovat ambice komunistů stát se opět dějinotvornou silou v místě, kde jsou momentálně nejcitlivější - v potřebě komunikovat a podílet se na chodu věcí veřejných.

Míra ochoty slušných lidí jednat s viníkem je ovlivněna závažností jeho zločinu a mírou jeho trestu a pokání.

Vysvětlení k prevenci:

Pokud někdo udělal v minulosti něco špatného, berou zdejší lidé jeho názory obezřetně. Nechtějí se jednoduše spálit znovu. A nevěří slovům, zvláště v některých případech dbají na skutky.

Příklad (imaginární):

Vezměte si mého oblíbeného politika zastávajícího rozumné názory, který nějakým smutným nedopatřením provede při výkonu své funkce mému dítěti čin, který je i mne poznamená na dlouhou dobu, možná na celý život (třeba pedofilní homosexuální znásilnění na schůzce strany údajně jejím jménem s vědomím členů výkonného výboru), prostě cosi závažného. Jak myslíte, že se bych se cítil, kdyby vyšlo najevo, že jej není možno potrestat? Třeba mizerná práce vyšetřovatelů nebo neschopnost soudce, který něco zanedbal.

Pozvu si (v mých očích) viníka na večeři? Budu ctít presumpci neviny? Budu stále a trvale = doživotně chtít vykonat spravedlnost? Budu jej zdravit potkávaje se ve dveřích radnice?

Příklad II (imaginární):

Vezměme si téhož politika, který se poté, co zjistí, že je volný, dobrovolně rozhodne vydat prohlášení o hluboké lítosti za některé činy, které se možná staly (neřekne, že "činy, které jsem spáchal", stále totiž není usvědčen a potrestán), ale jen proto, aby vypadal znovu čistý. Opět lépe a radostněji, vstříc světlým zítřkům. Dokonce ještě více pozmění vlastní politické nározy k obrazu mému. Myslíte, že mi to bude stačit?

Příklad III (imaginární):

Nalezne se důkaz! Viníkovi je prokázána vina! Nalezla se i systémová příčina s dílem viny jeho politické strany. Je potrestán, jak zákon káže. Strana pozměnila název, pozměnila stanovy, vyhodila pokladníka. Po čase se ale politik objeví mezi svobodnými, po čase se jeho čin zahladí a bude oficiálně nevinen s ambicí podílet se na spravování věcí veřejných.

Obnovená strana zase kandiduje, s programem "Vše pro dítě" usilující o vedení výboru pro výchovu. Dáte mu svůj hlas v příštích volbách? Dáte svůj hlas této politické straně? Budete usilovat o to, aby hlas této strany zněl stejně zvučně jako hlasy ostatních? Budete prosazovat jeho spolustraníky do veřejných funkcí? Budete vůbec souhlasit, aby strana mohla kandidovat a členové onoho výboru chtěli funkce?

Závěr:

Při vědomí vlastní historické zkušenosti a současně přiznávaje své vlastní člověčenství se jistá část obyvatel ČR rozhodla nekomunikovat s komunisty, a považuje to za správné, dokonce se někteří aktivně snaží minimalizovat jejich vliv na dění veřejné seč jako jedinci mohou. Tato část obyvatel se dokonce pohoršuje, že je možné, že stále s nimi komunisti chodí v ulicích (a nikoliv v kanálech) a částečně se za to i stydí.

Poslední douška:

Nejste cizinec pane Čulíku, jste Homo Sapiens, jako my, domorodci. Základ svého lidství máme totožný. Nejste tedy jiný, "cizinec". Možná, že jen nemáte stejné životní prožitky a vina jest možná s odstupem viděna jinak, méně závažně, ale s Vaší úrovní znalostí by neměl být problém odhlédnout od pouze vlastních zkušeností a zdejší problematiku pochopit. Vinu nazvat vinou. Jak můžete jako člověk, osoba, kritizovat snahy o ostrakizaci komunistů, maje všechny naše i Vaše znalosti? Sdělte mi / nám je prosím, možná jsem něco za svůj krátký život přehlédl. Možná zase konáme osudovou chybu, to bych nerad.

Pozn. JČ: Dotaz: Ten trest komunistů za husákovský a gottwaldovský režim, to se týká i dnešních mladých členů KSČM, kteří komunismus nikdy nezažili?

Přípodotek: Potíž je, že není pravda, že pravicové strany s komunisty nemluví. Ony s komunisty v parlamentě jednají, když se jim to hodí. Nereflektovanou vinu na komunismu mají skoro všichni občané ČR, jimž je přes padesát let.

Pan Maňák na to odpovídá:

To samé, co s mladými příznivci pedofilie, přestože nemají osobní zkušenost. Vyznávat zvrácené není sice úplně totéž jako toto konat, ale již samotný akt schvalování, tj. zastávání nějaké myšlenky vyzývající k potlačení práv druhých, je nesprávné a je to dostatečně pádný důvod k osobnímu odstupu i ostrakizaci.

Chtěl bych přidat důležité upozornění, které mě ještě napadlo: všechny tyto názory velké části obyvytel ČR nejsou proti tomu, že by někdo jiný měl možnost zastávat jiný názor, vč. komunistických, ale proti možnostem nebo riziku některé názory (=politiku) realizovat.

Proto se "nemluví" s komunisty. Ať si myslí, co chtějí, vyznávají co se jim líbí i vykřikují obtěžující demagogická hesla, ale chtít se s nimi podílet na moci není správné. Vyznávají ideologii, která prokazatelně (viz. historie) vede k útlaku demokracie a svobody. Jestli tomu tak skutečně není i po 17-ti letech, nikdo (85%) nechce zjistit. Je to velké riziko. Osobně soudím, že v podstatě jistota. A prosperita, chce se mi dodat. (To je narážka na volební slogan ČSSD, kteří deklarují ochotu vyjednávat).

Naprosto stejné důvody povedou holandskou nebo jakou veřejnost k ostrakizaci potenciální Strany příznivců pedofilie. Možná je budou trpět, určitě se za ně budou stydět, možná povstanou někteří proti nim a jiní za jejich práva hlásat své nározy, ale zcela jistě by obyčejný průměrný holanďan povstal, kdyby se s nimi vládní strana rozhodla projednávat státní rozpočet za cenu křesla ve výboru pro vzdělání.

Také je možno poukázat na ten projev lidského chování z oboru psychologie a sociologie, kdy velká část lidí jedná způsobem, kdy se přiklání ke svému vzoru, ztotožňuje se s ním, aniž by se kriticky zabývala hloubkou a detaily pramenů svého přesvědčení. Prostě veří svým citům a pocitům. Proto by se v případné anketě v Česku více lidí ztotožnilo s Karlem Čapkem a jeho statí "Proč nejsem komunistou" než s Klementem Gottwaldem a jeho spisem "Jediná záchrana - Sověty".

K Vaší otázce o nemluvení s mladými komunisty: Vyznavač ideologie nesvobody je roven jinému vyznavači nesvobody bez rozdílu věku nebo vyznání nebo barvy pleti. Bez ohledu na prokázané skutky. Kdo si myslí něco špatného, je třeba se mu vyhnout, je-li to jen trochu možné. Tady v Česku se soudí, že je svým způsobem dobře, že se vyznavači komunistické ideologie (komunisti) shlukují pod hlavičkou jedné strany a zastávají své postoje hlasitě a veřejně, jsou tím snáze identifikovatelní a za to jim patří dík, že zbytku usnadní volbu.

A jak v Parlamentě? Můj politik s komunisty v parlamentě mluvit může, protože jsem ho k tomu pověřil. Tím, že jsem svého politika zvolil do Parlamentu, nařídil jsem mu, aby prosadil mé zájmy. Také jsem tomuto svému politikovi vyslovil důvěru, jako že mu věřím, že s nimi bude jednat, jen když to bude opravdu nejzažší možnost a zároveň když to neposílí komunistické pozice. Pozor, je rozdíl mezi mluvením, jednáním a vyjednáváním. Mluvit - jest možno, jednat - krajní řešení, vyjednávat - nikdy. Tohle je zadání nelevicových stran (tj. všech ostatních mimo levici a krajní levici). Proto můžete vidět pravicového politika si podat ruku s komunistickým poslancem při nějakém vynuceném společném zasedání, protože je to přece jen člověk, a přitom ho slyšet říkat, že s ním nechce mít nic společného (jeho názory) a že nedovolí, aby měl možnost je uplatňovat.

Příklad: velké části lidí připadne nemyslitelné, že by kdy vzali do ruky nůž nebo pilu nebo jiný vražedný nástroj a vnořila jej do těla nějakého živočicha s cílem jej usmrtit pro obstarání vlastní potravy. Většina lidí si na tuto špinavou práci najme řezníka (a obchodníka a kuchaře), protože chápou, že jíst musí. Vegetariánů (jako já) je minimum. Poslanci jsou svého smyslu takoví řezníci ;-) I proto jsou za svou práci placeni (a podle mě málo).

Pozn. JČ: Potíž je, že se asi se stoupenci komunistické ideologie - podobně jako se stoupenci nejrůznějších jiných ideologií - neshodneme ohledně toho, zda je komunistická ideologie zotročující anebo naopak osvobozující.

Protože se, paradoxně často leccos mění ve svůj opak, dnešního dvacetiletého nadšeného stoupence KSČM asi nepřesvědčíte, že v dnešní době je tato strana symbolem útlaku - naopak ji bude považovat za nástroj osvobození společnosti od "diktátu kapitálu". (Jsme zase tam, kde jsme byli před druhou světovou válkou.)

Znovu upozorňuji na to, že totalitní režim (někteří historikové zpochybňují slovo "totalitní") byl důsledkem imperiální středověké nadvlády Sovětského svazu ve střední Evropě po roce 1945, nikoliv důsledkem komunistické ideologie. Bez imperiální politiky SSSR by si Gottwaldovi komunisté v ČR ani neškrtli.

A pokud si myslí 15 procent národa (vyjádřeno ve volbách), že je komunistická ideologie "osvobozující", je velmi obtížné to bagatelizovat jako patologický názor. Je možno se nimi přít, ale asi je ten názor nutno respektovat. Potíž také je, že ze zpětného pohledu (viz nedávné kolokvium mezinárodních historiků v Sieně) je názor, že "všechno na komunismu bylo špatné" černobílý a zjednodušující. Když už nic jiného, je nesporné, že se velká část obyvatelstva tzv. "komunistických zemí" režimu velmi přizpůsobila a velmi pohodlně se v něm zabydlela.