15. 6. 2006
Petr UhlPro ty, kteří před listopadem 1989 mezi umýváním pražských výloh ještě stíhali přepisovat Solženicynovy knihy a zakládat tu Demokratickou iniciativu, tu Klub právní podpory, byla poměrně důležitá, na Kampě stojící, budova francouzského velvyslanectví. Zde, krom jiného, francouzský socialistický prezident Mitterrand v prosinci 1988 vrazil facku reálsocialistickému československému režimu tím, že zde oficiálně poseděl a pohovořil s Husákovými odpůrci. V úterý 13. června se na francouzské velvyslanectví předlistopadová atmosféra na chvíli vrátila. Cinkaly skleničky a zněly projevy, poněvadž se zde udělovalo vyznamenání s honosným názvem Národní řád Čestné legie. Nedostal ho za své celoživotní postoje a boje nikdo jiný, než starý antiautoritář a "lidskoprávník" Petr Uhl. |
Není nutné ho blíže představovat. I dnes kriticky vrtá všude kolem, dokonce i do své vlastní Strany zelených, jejíž současnou podobu do značné míry utvářel, a v níž je mu proti mysli např. mnoho kultovněosobnostních fotografií předsedy Martina Bursíka, částečný demokratický deficit, různé procedurální nedostatky, chuť SZ na panskou koalici atd. "Vrtá-li do něčeho Uhl, pak je to shnilé", uvedl před časem jeden z jeho přátel. Popsal tím ale skutečnost jen z jedné poloviny. Ta zbývající polovina zní přibližně takhle: Vývoj posunuje zpočátku dopředu často jen menšina, postupující právě s uhlovskou zarputilostí. Většina žije každodenními starostmi, před konfliktem často uhne nebo v něm kalkuluje s osobními zisky a ztrátami, před tím, kdo se v konfliktech angažuje, si často zacpává uši, protože pro klid duše ráda slyší, že věci jsou tak, jak mají být. Kdo se vymyká z jednoduše pochopitelného schématu tak jako Uhl, většinu znejisťuje, protože vyvolává znepokojivé otázky a připomíná lidem jejich přihrbenost a obojetnost. Uhl byl 20 let představován komunisty jako nabourávač našeho reálsocialistického štěstí, StB dokonce šířila přes časopis Signál báchorku, jak "inženýr Petr" chtěl rozesílat stranickým aparátčíkům dopisy napuštěné bakteriemi. Po roce 1989 se pro velkou část bílého češstva stal Uhl zase levičákem a "ochráncem cikánů". I když odseděl 9 let, část společnosti nechce dodnes slyšet jeho slova, že lidé, motající se kolem StB, nelze posuzovat podle kolektivní viny. Méně už se ví, že skuteční levičáci mají Uhla za příliš demokratického odpadlíka, že ho zatracovali i někteří romští politici, když nastavil zrcadlo jejich hrabivosti. Ale nemusíme zůstávat jen u politiky: Jít s Petrem Uhlem do hospody je někdy zážitek. Zatímco "normální člověk" už si zvykl a mávne rukou nad tím, že ho někde ošulí a trochu natáhnou, Uhl si - byť s úsměvem a sarkastickými průpovídkami - žádá přesně to, co si objednal, nic jiného a nic navíc. Zatímco politik televizního ražení by pingla ještě poplácal po rameni, odměnil tringeltem a získal svého dalšího voliče, Uhl do zkažených pořádků zavrtá a voliče ztrácí, dociluje však postupného odstranění problému. Důležité je, že se tak děje bez pocitů a póz onoho "jediného spravedlivého", bez mesiášství a fanatismu, ale s odstupem okořeněným ironií. Ale hlavně, že i po občasných prohrách se Uhl zvedá a jde znovu na věc. Vzhledem ke stavu věcí v řadě dalších oblastí je tudíž škoda, že Uhl se nedá nakopírovat stejně jako agent Smith z Matrixu. Popřejme tedy alespoň "originálu" hodně sil do dalších zápasů. Autor je doktorandem na katedře politologie brněnské Masarykovy unizverzity a členem Strany zelených |