Nejdřív pár obecných zjištění: Žádná ideologie si neudržela ve své historii konstantní výklad. Nejednou se její stoupenci pro rozdílnou interpretaci klíčových tvrzení vzájemně od sebe oddělili a dále se vydali rozdílnými cestami. (Viz nejen např. nepřehledné varianty křesťanství nebo rozmanité "buddhismy", ale i různé směry vycházející z marxismu: od jeho výchozí varianty v rámci tzv. I. internacionály přes rozmanité jeho sociálně-demokratické verze, po jeho "leninskou" nebo "stalinskou" podobu, pak také evidujíce trockismus, až po rozmanité systémy ať už "kubánského" nebo "severokorejského" typu, maoismus, ale i soudobý český "komunismus".)

Každá ideologie je --- neautomatickým --- výrazem zájmů určitých skupin obyvatelstva. A jako se mění podmínky života na této zemi, mění se ve složité konfiguraci také představy lidí o skutečnosti a o možném řešení životních problémů. Některé programy doslova lidi infikují. Nemusí nutně jít o racionální projekt. Stačí, prosazuje-li jej "charismatická" osobnost nebo může-li bezprostředně působit na city. Samozřejmě že s názornou frazeologií a s masivní podporou médií. Silně tu ovlivňuje postoje lidí nedostatek životních jistot (nezaměstnanost, národně-osvobozenecký boj, válka). Nemalý vliv má to, že intelektuální průměr obyvatelstva bývá nechvalně pod tímto průměrem. Nelze podcenit ani přízemně konzumní způsob života v materiálně zajištěných společnostech.

Jiný byl československý "komunismus" za Šmerala, jiný po "bolševizaci" z konce dvacátých let, jinak se jevil těsně před Mnichovem, jinak zas, když vešel ve známost pakt mezi SSSR a Německem. Jinak mluvili čs. komunisté o "socialismu" v čase tzv. Košického vládního programu (1945) nebo ještě těsně před únorem 1948. Hned ve druhé půli roku 1948 se plně zapojili do militantní kritiky Titova režimu v Jugoslávii. Ztotožnili se bez rozpaků se Stalinovou tezí o mezinárodním zostřování třídního boje. Nejenže byli popraveni gen. Píka nebo dr. Horáková; na popravišti se ocitla brzy i řada významných soudruhů z KSČ (vč. gen. tajemníka Slánského). Jistá obleva drastických poměrů u nás nastala od konce padesátých let. Šedesátá léta posléze přešla v tzv. "Pražské jaro". "Komunismus" měl dostat "lidskou tvář"! "Zásluhou" zahraniční intervence (srpen 1968) velmi rychle se mu dostalo "normalizační" uzdy. Už jako kdyby nešlo o žádný marxismus-leninismus, nýbrž jedině o poslušnost "pracujícího lidu" vůči nedelegované vrchnosti (kontrolované z Moskvy). Ještě v listopadových dnech roku 1989 KSČ novými tvářemi mohla vzbuzovat (a zčásti v té ještě nejisté atmosféře vzbuzovala!) jisté naděje na "obrodu" (nový šéf strany Urbánek, premiér Adamec).

KSČ byla i na přelomu do devadesátých let stranou, která jako jediná měla akceschopnou organizační strukturu, nejrozšířenější tisk a slušný nemovitý majetek. A všude byli její členové a stoupenci; se znalostmi, kdo je kde nebo co je jak. Zůstávala-li KSČ stále "partnerem" reformně orientovaných (ale organizačně málo provázaných) sil, měla určitě na pár výchozích let vystaráno. Bez "know-how" komunistů by jen stěží dokázali cokoli dělat na odpovídající veřejnoprávní a makroekonomické úrovni vůdčí stoupenci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. (Ne nadarmo se v blízkosti V. Havla znovu objevil M.Čalfa, když mu skončila jeho funkce premiéra ČSFR!)

KSČ si udržela do nezanedbatelné míry svůj voličský elektorát i po listopadu 1989. Samozřejmě že ti, kteří se schovávají za stranickou legitimaci v každém režimu (s vyhlídkou možných vlivných kontaktů), měnili brzy "kabát". Nejeden bývalý "taky-komunista" vstoupil do ODS; když se dostala k moci ČSSD, taky získala nejednu takovou "posilu" (pokud nebyl "sociál-demokratismus" jakousi mediálně průchodnější cestou k moci pro "renegáty komunismu" už dřív, když KSČ od počátku měla své stigma "nedemokratismu"). Komunisté jsou rozlezlí ve všech "perspektivních" politických stranách a stále mají své kontakty všude. A také byli na startovní čáře privatizace v prvních řadách, i když třeba mezitím odložili stranickou legitimaci. Zůstali v úřadech bývalé "lidosprávy". Vesměs zůstali také na všech úrovních škol v jejich učitelských sborech (až na vskutku křiklavé výjimky). A od počátku se s nimi nedalo hnout ani v soudních institucích. Navíc jako jedno kritérium možných změn od počátku platilo, že zůstane "status quo ante" (totiž právní kontinuita)...

A teď bychom se asi mohli bavit o tom, co jsou "sociální jistoty". Samozřejmě že s přihlédnutím k historickým a sociálním okolnostem. Práce? Za komunistů byla. (Pro některé bez ohledu na kvalifikaci jen pomocná, nádenická.) Na maso se každý týden stálo ve frontách. Banány nebo pomeranče byly jen občas, a také jen pro ty, na něž se dostalo. Vzdělání? Samozřejmě že zdarma. Ale vyšší vzdělání jen pro ty prokádrované. Cestování za hranice? Samozřejmě bylo omezeno na vybrané státy, jednou za tři roky (pro ty šťastnější, kteří dostali příslib cizí měny); mnohým bylo zcela upřeno. Zdravotnictví? Zdarma; ale bez špičkové technologie a farmak. Byty? Nájmy byly skoro zanedbatelnou částkou (nešlo-li o družstevní byty); na účet majitelů domů a do budoucna odsunuté obnovy. Atd.

Měli bychom rozebírat, jak rozumět termínu "sociální stát" (a jaké jsou ekonomické předpoklady, aby fungoval). Psal jsem o tom v BL 24. 3. 2005. Bylo by žádoucí vědět, že termíny "levice" a "pravice" jsou zatíženy ideologií a programově pro koaliční vlády říkají málo. Jsou ovšem propagandisticky vhodným nástrojem k názornému ovlivnění voličů. Nemusí se jim přitom vůbec říkat, jakými prostředky lze dosáhnout těch či oněch cílů. Stačí sebe jako kandidáta označit jako toho, kdo pod tímto znamením "chce jít do boje"...

KSČM samozřejmě nechystá "sociální revoluci" typu Říjnové revoluce (v Rusku roku 1917); bez ohledu na problematické tužby mladých komunistů v tomto směru. Situace v globalizujícím se (ale nezglobalizovaném) světě je v 21. století naprosto odlišná, než aby umožňovala nějakou kopii sociálních zmatků v Evropě z doby před 90 lety. V KSČM nadále ovšem žijí představy o nutnosti dramatického přerozdělování příjmů. "Socializace" značnou měrou znamená "státní kapitalismus", ještě rozbujelejší byrokracii než je ta dnešní, silnější politický vliv stranických sekretariátů.

Vzhledem k tomu, že KSČM a ČSSD jsou u voličů jistými spojitými nádobami, pak bez ohledu na známé usnesení Bohumínského sjezdu ČSSD jsou možné rozmanité alternativy vzájemné "levicové" spolupráce (nezapomeňme, že "i s Marťany"!). Je-li KSČM už 17 let prezentována jako parlamentní strana, chtít ji dnes administrativně zakazovat není prozíravé. (Je to v souladu se současnou pragmatickou představou o "demokracii"? Zvláště když mnohým mezi námi nevoní ani představa možné příští "občanské společnosti"?) Možná že kdyby se tato strana hned po listopadu 1989 přejmenovala na nějakou "Stranu levice", kdo by dnes naléhavě vzpomínal na nechvalnou tradici KSČ? Neboť pachatele včerejších zločinů a nepravostí jsme většinou nechali v klidu žít (a umřít) a mladší se masově do KSČM nehrnou. (Víc trampot máme s holohlavými fašisticky orientovanými radikály nebo s výtržníky zneužívajícími sportu k projevům ničení a násilí.) --- Poukaz na dramatické nebezpečí, které plyne z existence KSČM (roku 2006!), je šikovně nastrčený červený šátek pro předvolební arénu. Má zrovna takovou vypovídací hodnotu, jako ty rozmanité rýmovačky z bilbórdů. (Úsměvná tvář dr. Filipa pak tím kontrastněji vyniká jako nevinného mluvčího "lidových mas".)

Co vlastně je "komunismus" v 21. století? Jmenovitě ve Střední Evropě?! Je to životná idea? --- A není-li, proč tolik emocí a intelektuálního vzruchu?