5 Tdo 1609/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2006 o dovolání obviněného Ing. P. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 3 To 535/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 104/99, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 104/99, ve výroku o vině pod bodem 3), kterým byl Ing. P. K. uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zák., a pod bodem 4), kterým byl uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., a v celém výroku o trestu a dále se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 3 To 535/2004, v části na tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně navazující.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc obviněného Ing. P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 104/99, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem 2) výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., pod bodem 3) písm. a) až o) výroku o vině trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. a pod bodem 4) výroku o vině jednak trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. a jednak trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. kterých se dopustil tím, že

1) v blíže nezjištěné době měsíce května 1995 v O. v domě na ul. P. z nebytových prostor ve 2. patře domu, které pronajal na základě smlouvy detektivní agentuře M. poškozeného R. H., odcizil šanony, razítka, živnostenské listy a listiny vztahující se k činnosti agentury M. a následně si jako úhradu dlužné pohledávky vůči poškozenému ponechal sestavu kancelářského nábytku, bezdrátový telefon zn. Sanyo, telefax zn. Panasonic, trezor o rozměrech 1,2 x 0,7 x 0,6 m, barevný televizor zn. Samsung, počítač s příslušenstvím a tiskárnou zn. Epson, bezdrátový telefon zn. Panasonic a další předměty spotřební elektroniky, jakož i další vybavení kanceláře včetně kancelářských potřeb, přičemž výše uvedené věci použil pro svou potřebu, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 146.010,- Kč,

2) dne 27. 11. 1995 v 11:30 hod. na Obvodním oddělení Policie ČR O.-s. po řádném poučení podle § 158 odst. 1 tr. ř. o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje v úmyslu způsobit trestní stíhání poškozeného R. L. tohoto obvinil z krádeže počítače s příslušenstvím v hodnotě 21.021,- Kč a elektrického psacího stroje v hodnotě 773,- Kč, kdy uvedené věci měl poškozený odcizit v době od 18. 8. 1995 do 11. 9. 1995 z nebytových prostor, které mu byly obviněným pronajaty v O. na P., přičemž výše uvedené věci odnesl sám obviněný, ale trestní stíhání proti poškozenému zahájeno nebylo a věc byla usnesením policejního orgánu Obvodního oddělení Policie ČR Ostrava-střed ze dne 8. 1. 1996 č. j.: MROV 1880/01-Tč/95-Št odložena podle § 159 odst. 4 tr. ř.,

3)
a) dne 5. 2. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou S. A. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna pro firmu udělat cokoli, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům,

b) dne 20. 2. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou V. V., nyní S., k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke snaze získat zaměstnání a nespokojenosti v původním zaměstnání,

c) dne 7. 4. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou M. V. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna pro firmu udělat cokoli, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživých osobním poměrům,

d) dne 28. 4. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou V. K. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna pro firmu udělat cokoli, obsahující závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživých osobním poměrům, přičemž následně v blíže nezjištěné době ve čtyřech případech během noční směny nutil na základě uvedeného písemného prohlášení poškozenou k pohlavnímu styku, kdy za toto měla být platově zvýhodněna, což poškozená odmítla,

e) dne 23. 5. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou J. K. k podpisu prohlášení, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, a následně dne 25. 5. 1998, pak při podpisu pracovní smlouvy nutil poškozenou k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč, to vše pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům a ve snaze získat zaměstnání,

f) dne 25. 5. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou A. P., nyní D., k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna pro firmu udělat cokoli, obsahující závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou s tím, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, přičemž poškozená podepsala pouze směnku, kdy toto učinila vzhledem ke svým tíživých osobním poměrům,

g) dne 12. 6. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou G. V. k podpisu prohlášení, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, a následně dne 15. 6. 1998, pak při podpisu pracovní smlouvy nutil poškozenou k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč, to vše pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým osobním poměrům,

h) dne 23. 6. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou K. P. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna pro firmu udělat cokoli, obsahující závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke snaze získat zaměstnání, přičemž následně v blíže nezjištěné době v několika případech nutil na základě uvedeného písemného prohlášení poškozenou ke splnění v něm obsažených závazků, což poškozená odmítla,

ch) dne 17. 7. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou B. B. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna pro firmu udělat cokoli, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům, přičemž následně v blíže nezjištěné době v jednom případě nutil poškozenou ke splnění závazků uvedených v jejím písemném prohlášení,

i) dne 8. 8. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou A. V. k podepsání prohlášení, že je ochotna udělat pro firmu cokoli, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, a následně dne 10. 8. 1998 pak při podpisu pracovní smlouvy nutil poškozenou k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč, to vše pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům a snaze získat zaměstnání a následně v blíže nezjištěné době několikrát nutil poškozenou ke splnění závazků uvedených v jejím písemném prohlášení,

j) dne 31. 8. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou P. B. k podpisu prohlášení, že je ochotna udělat pro firmu všechno, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, a následně dne 1. 9. 1998, pak při podpisu pracovní smlouvy nutil poškozenou k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč, to vše pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým osobním poměrům a snaze získat zaměstnání,

k) dne 9. 9. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou P. Š. k podpisu prohlášení, že je ochotna udělat pro firmu všechno, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, a následně dne 10. 9. 1998, pak při podpisu pracovní smlouvy nutil poškozenou k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč, to vše pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům,

l) dne 10. 9. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou A. W. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna pro firmu udělat všechno, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům,

m) dne 11. 9. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou Š. Š. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům a snaze získat zaměstnání,

n) dne 11. 9. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou P. Š. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům a snaze získat zaměstnání, přičemž téhož dne po skončení pracovní doby v blíže neurčeném bytě v O. nutil poškozenou ke splnění závazků uvedených v jejím prohlášení, kdy za toto měla být později v zaměstnání zvýhodněna, avšak toto poškozená odmítla,

o) dne 17. 9. 1998 v O., P., v kanceláři společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako jednatel této společnosti nutil v průběhu sjednávání pracovního poměru poškozenou V. S. k podpisu směnky na částku 150.000,- Kč a prohlášení, že je ochotna udělat pro firmu všechno, obsahujícího závazky snižující její lidskou důstojnost, pod pohrůžkou, že pokud uvedenou směnku a uvedené prohlášení nepodepíše, nebude přijata do pracovního poměru, což poškozená učinila vzhledem ke svým tíživým osobním poměrům a snaze získat zaměstnání.

4) dne 19. 9. 1998 v době kolem 21.15 hod zavedl svou zaměstnankyni poškozenou V. S. do nebytových prostor domu na ul. Z. v O., pod záminkou prohlídky prostor, kde se bude konat školení operátorek společnosti E. -- s., spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, uzamkl zamřížované vstupní dveře vedoucí ke kancelářím a následně poškozenou nutil ke splnění závazků uvedených v jí podepsaném prohlášení spočívajícím ve slibu, že bude ochotna v zájmu firmy učinit cokoli, a bránil jí v opuštění uvedených prostor tím způsobem, že ji držel za ruku, a vstupní dveře do prostor kanceláří pak odemkl až po výzvě poškozené.

Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. P. K. odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. P. K. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému R. H., A. B., O.-P., peněžní částku ve výši 146.010,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek napadl obviněný Ing. P. K. odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 3 To 535/2004, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 3 To 535/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 104/99, podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. L. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, a v souvislosti s tím konstatoval, že ačkoli soud první instance provedl rozsáhlé dokazování, provedené důkazy nesprávně vyhodnotil jak jednotlivě, tak především v jejich vzájemných souvislostech a následně z nich vyvodil nesprávné právní závěry, vadně posoudil skutky, které jsou vymezeny ve výrocích napadeného rozhodnutí. Odvolací soud pak toto hodnocení převzal, aniž by se řádně vypořádal s odvolacími námitkami. K bodu 1) výroku o vině dovolatel uvedl, že trvá na tom, že se tam uvedeného jednání nedopustil a provedené důkazy jeho nevinu potvrdily. Takto zpochybnil výpověď svědkyně T., vedle které již nikdo další neviděl obviněného odnášet jakékoli věci z prostor agentury M., přičemž tato svědkyně je podle něj zcela nevěrohodná, neboť byla v občanskoprávním řízení vůči němu zavázána k úhradě částky 150.000,- Kč s příslušenstvím. Dále soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily i věrohodnost dalších svědků, jmenovitě Ing. K., Ing. M. a p. Ř., vypovídajících v jeho prospěch, přičemž jiné měřítko pak zas použily na hodnocení výpovědí svědků Š. a B., vypovídajících ve prospěch poškozeného H. Proto má dovolatel za to, že proti sobě stojí dvě skupiny svědků, jedna se vztahem k poškozenému, druhá se vztahem k obviněnému, přičemž na hodnocení obou soudy nepoužily stejné měřítko, což v dovolání obviněný podrobně rozvedl, pokud jde o jejich přátelské vztahy. Závažné pochybení ve vztahu k tomuto skutku dále spatřuje dovolatel ještě v tom, že fotodokumentace údajně odcizeného nábytku byla soudu ze státního zastupitelství doručena až dodatečně a nebyla k dispozici při výsleších svědků u hlavního líčení, což dovolatel považuje za závažné procesní pochybení, zejména v souvislosti s výpovědí svědkyně N. H. K bodu 2) výroku o vině napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně obviněný výslovně podřadil zcela shodné námitky a opětovně připomněl trestní minulost poškozeného R. L. a jeho neustále se měnící výpovědi, stupňující se navíc v neprospěch dovolatele.

Pokud jde o skutek pod bodem 3) písm. a) až o) výroku o vině napadeného rozsudku soudu první instance, dovolatel vytkl soudu pochybení, spočívající v tom, že jeho jednání nenaplňovalo materiální znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., neboť v žádném z uvedených případů neexistovala u poškozených tíseň či závislost na dovolateli. Skutečnost, že poškozené toužily po vyšším výdělku, který by jim skýtalo případné zaměstnání u dovolatele, ještě sama o sobě nezpůsobuje stav tísně. O tu by mohlo jít pouze v případě, že by poškozené měly vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem, kterým by nemohly dostát, splácely vysoké dluhy apod. Touha po vyšší životní úrovni nemůže být označována za stav tísně ve smyslu uvedeném v ustanovení § 237 tr. zák. Rovněž zde neexistoval stav závislosti, především ne u dívek, které byly zaměstnány jinde, ale ani u těch, které v dané době byly bez zaměstnání. Spousta zájemkyň za takových podmínek odmítla a nenastoupila do zaměstnání, a proto šlo o svobodnou vůli každé z poškozených. Většina svědkyň navíc uvedla, že podepsaná prohlášení naprosto nebrala vážně, když nikdy nehodlaly jejich obsah splnit a ani k tomu nebyly obviněným nikdy vyzvány či nuceny. V zaměstnání byly vesměs spokojeny. Směnky nebyly vůči nim nikdy uplatněny.

K bodu 4) výroku o vině pak dovolatel uvedl, že zde uvedený skutek nemůže být trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák., když v samotné skutkové větě se hovoří o tom, že obviněný "... vstupní dveře do prostor kanceláří pak odemkl až po výzvě poškozené". Dovolatel zdůraznil, že když si poškozená přála odejít a sdělila toto obviněnému, tento jí to umožnil a nebránil ji žádným způsobem v odchodu. To, že předtím dveře uzamkl, je pochopitelné s ohledem na pozdní večerní hodinu, kdy k události došlo. Není tedy zřejmé, v čem má být spatřováno ono omezení osobní svobody a v čem je jednání obviněného nebezpečné pro společnost. Stupeň nebezpečnosti takového jednání je maximálně nepatrný.

V neposlední řadě dovolatel zmínil jako závažné procesní pochybení soudu prvního stupně skutečnost, že u hlavního líčení dne 31. 10. 2003, kterého se on ani jeho obhájkyně nezúčastnili, byly přečteny výslechy svědkyň K. P. a Š. Š., a to i přesto, že u všech předchozích hlavních líčení obviněný opakovaně vyjádřil nesouhlas se čtením výpovědí svědkyň ve vztahu k bodu 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a zdůraznil, že opakovaně žádal tyto svědkyně předvolat k hlavnímu líčení, aby jim mohl položit otázky. V tomto směru dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu i státního zástupce, že postup soudu první instance je v souladu s § 211 odst. 1 tr. ř. a že je zákonný.

V závěru svého dovolání obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") rozhodnutí krajského soudu zrušil a nově ho zprostil obžaloby ve všech jejích bodech v souladu s ustanovením § 226 písm. b) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. P. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) výroku o vině dovolatel nevznesl žádné námitky, které by se týkaly nesouladu mezi zákonnými znaky souzených trestných činů a skutkovými okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkových větách, a námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Takové námitky však obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému důvodu dovolání. Naproti tomu námitky vztahující se ke skutku pod bodem 3) výroku o vině citovanému zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, a proto je nutno je považovat za důvodné v té části, kde dovolatel poukazuje na absenci zákonných znaků "zneužívaje tísně a závislosti". Nalézací soud ve výroku o vině svého rozsudku totiž hovoří pouze o tíživých osobních poměrech nebo pouze o osobních poměrech, popřípadě o snaze získat zaměstnání. Žádné konkretizující údaje nelze nalézt ani v odůvodnění obou soudních rozhodnutí, když úvahy na č. l. 24 rozsudku soudu prvního stupně jsou vedeny ve zcela obecné rovině a soud odvolací na č. l. 5 svého usnesení opět pouze obecně odkázal na tíživé osobní poměry bez uvedení jakýchkoli konkrétních skutkových okolností, ze kterých by tíživost těchto osobních poměrů vyplývala, popř. na snahu poškozených získat zaměstnání nebo jejich nespokojenost s dosavadním zaměstnáním. Tyto obecné odkazy jsou pak z hlediska zákonných znaků trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. zcela nedostačující. Ze skutečnosti, že se nějaká osoba snaží získat zaměstnání, popř. lépe placené zaměstnání, nelze mechanicky vyvozovat stav tísně. Stav závislosti nalézací soud dovodil ze vztahu mezi obviněným jako potenciálním zaměstnavatelem a poškozenými jako zájemkyněmi o zaměstnání. Podle judikatury se však musí jednat o určitý již existující vztah, a to nikoli jen zcela přechodného rázu mezi pachatelem a poškozeným, v němž se závislá osoba nemůže zcela svobodně rozhodovat proto, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Existenci vztahu závislosti by tak bylo možno dovodit v případě vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v již existujícím pracovním poměru, nikoli však v případě pouhého kontaktu mezi potenciálním zaměstnavatelem a uchazečem o zaměstnání. Další námitky uváděné dovolatelem ve vztahu k tomuto skutku nejsou z hlediska zákonných znaků předmětného trestného činu relevantní, a to s ohledem na okamžik dokonání trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. Námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutku pod bodem 4) skutkové věty nepovažuje státní zástupce za důvodné, když ze skutkové věty vyplývá, že obviněný poškozenou ve svobodě pohybu, byť jen krátkodobě, bez oprávnění omezil, a to nejen uzamčením dveří, ale též držením za ruku. Takové jednání naplňuje formální znaky trestného činu omezování osobní svobody, přičemž v tomto směru lze odkázat na závěry rozhodnutí pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., str. 20 - 21. Okolnost, že obviněný posléze na výzvu poškozené stav omezující její svobodu odstranil, sice do určité míry snižuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nikoli však až na stupeň nepatrný ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák.

Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 3 To 535/2004, v části, ve které tento soud ponechal beze změny rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 104/95, v bodě 3) a) až n) výroku o vině, a aby v této části výroku o vině a ve výroku o trestu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují alespoň zčásti jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o body 3) a 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v navazující části odvolacího usnesení byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento důvod pro odmítnutí dovolání však neshledal, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Obviněný Ing. P. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu. Jak vyplývá z obsahu dovolání, ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dovolatel nevznesl žádné námitky, které by se týkaly nesouladu mezi zákonnými znaky trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a skutkovými okolnostmi popsanými ve skutkových větách výroku o vině pod body 1) a 2). Dovolatelovy námitky ohledně těchto bodů směřují výlučně do skutkových zjištění, což vyplývá již z toho, když uvádí, že ačkoli soud první instance provedl rozsáhlé dokazování, provedené důkazy nesprávně vyhodnotil jak jednotlivě, tak především v jejich vzájemných souvislostech a následně z nich vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolací soud pak toto hodnocení převzal, aniž by se řádně vypořádal s odvolacími námitkami. Dále obviněný v dovolání zpochybnil výpověď svědkyně T. a uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily i věrohodnost dalších svědků, jmenovitě Ing. K., Ing. M. a p. Ř., vypovídajících v jeho prospěch, přičemž jiné měřítko pak zas použily na hodnocení výpovědi svědků Š. a B., vypovídajících ve prospěch poškozeného H. Proto má dovolatel za to, že proti sobě stojí dvě skupiny svědků, jedna se vztahem k poškozenému, druhá se vztahem k němu, přičemž na hodnocení každé z těchto skupin soudy nepoužily stejné měřítko. Obdobně tomu bylo podle obviněného i ohledně bodu 2) výroku o vině napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, ke kterému obviněný výslovně podřadil zcela shodné námitky a opětovně připomněl trestní minulost poškozeného R. L. a jeho neustále se měnící výpovědi, stupňující se navíc v neprospěch obviněného. Z toho vyplývá, že dovolatel ohledně obou shora citovaných bodů 1) a 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně brojí toliko proti hodnocení důkazů oběma soudy a domáhá se, aby důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Takové námitky směřující k zpochybnění skutkových zjištění v napadených rozhodnutích však formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, a proto se jimi nemohl Nejvyšší soud zabývat.

Obviněný Ing. P. K. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k bodu 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně především právní námitku týkající se toho, že jeho jednání v tomto bodě uvedené nenaplňuje materiální znaky skutkové podstaty trestného činu útisku, neboť v žádném z uvedených případů neexistovala u poškozených tíseň či závislost na dovolateli. Skutečnost, že poškozené toužily po vyšším výdělku, který by jim skýtalo případné zaměstnání u dovolatele, ještě sama o sobě nezpůsobuje stav tísně, poněvadž touha po vyšší životní úrovni nemůže být označována za stav tísně ve smyslu uvedeném v ustanovení § 237 tr. zák. Rovněž zde neexistoval stav závislosti, především ne u dívek, které byly zaměstnány jinde, ale ani u těch, které v dané době byly bez zaměstnání. Spousta zájemkyň o získání pracovního poměru za takových podmínek požadavky obviněného odmítla a nenastoupila do zaměstnání, a proto šlo o svobodnou vůli každé z poškozených.

Trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. K dokonání činu za této situace postačí, když pachatel vykoná jednání, jehož obsahem je nucení jiného na základě zneužívání jeho tísně nebo závislosti. Není třeba, aby utiskovaná osoba vykonala, opominula nebo trpěla to, k čemu ji pachatel nutil.

Jak zjistil Nejvyšší soud z výroku i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a z přiloženého spisového materiálu, jednání obviněného ve vztahu k poškozeným uvedeným pod bodem 3) písm. a) až o) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu v převážné většině spočívalo v tom, že obviněný v rámci sjednávání pracovněprávního poměru s uvedenými poškozenými po těchto požadoval zároveň s podpisem pracovní smlouvy i podpis směnky na částku 150.000,- Kč a sepsání prohlášení, že poškozené udělají pro firmu cokoliv, které dále obsahovalo závazky snižující jejich lidskou důstojnost. Pohrůžka obviněného pak spočívala v tom, že pokud poškozené nepodepíšou předmětnou směnku a prohlášení, nebudou přijaty do pracovního poměru. V tzv. skutkových větách výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že poškozené jednaly pod vlivem "tíživých osobních poměrů" či pouze "osobních poměrů" (viz písm. g, j), popř. ve "snaze získat zaměstnání" či "nespokojenosti v původním zaměstnání" (viz písm. b, e, h, i, j, m, n, o). Soud prvního stupně pak ve vztahu k tomu uzavřel, že vzhledem k tíživým osobním poměrům poškozených došlo touto výhružkou k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, což však neodpovídalo ani všem případům uvedeným v bodě 3) písm. a) až o) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Blíže však nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí již nijak zvlášť tyto tíživé osobní poměry poškozených neupřesnil, pouze na straně 24 tohoto rozhodnutí zmínil, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný poškozené nutil k předmětnému jednání a zneužil přitom jejich tísně, spočívající v tom, že se poškozené nacházely v přechodném stavu vyvolaném nepříznivými okolnostmi, které vedly k omezení volnosti v jejich rozhodování a týkaly se jejich osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, ocitly se v nesnázích, kdy konkrétně vlivem těchto poměrů se dostaly do tíživé finanční situace a potřebovaly zaměstnání získat. Dále k některým, blíže nespecifikovaným poškozeným, soud první instance dovodil existenci závislosti poškozených na obviněném, neboť byl prokázán vztah potenciálního zaměstnavatele a zájemce o zaměstnání, kdy se jednalo o faktický poměr vyúsťující v poměr právní. Soud odvolací pak pouze v obecné rovině shrnul na straně 5 svého usnesení shora uvedené závěry nalézacího soudu a s těmito se ztotožnil.

Je tedy zřejmé, že vzhledem k právní kvalifikaci se měl zejména nalézací soud ve vztahu k této části dovolatelova jednání, a to nejenom z hlediska materiálního znaku trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., podrobněji zabývat tím, zda skutečně na straně všech poškozených bylo možno shledat existenci tísně vyplývající z jejich tíživých osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů. Jak totiž Nejvyšší soud zjistil ze spisu, prakticky všechny poškozené ve svých výpovědí poukazovaly na své poměry v tom smyslu, že jsou mladé, většinou bydlí s rodiči a sourozenci, doposud neměly zaměstnání a jejich příjmy tvořila pouze částka rovnající se podpoře v nezaměstnanosti, popřípadě v době ucházení se o zaměstnání ve společnosti obviněného byly zaměstnané jinde, avšak výše jejich dosavadního příjmu podle nich byla nedostačující nebo byly v dosavadním zaměstnání nespokojené a v případě zaměstnání u obviněného by si tzv. "polepšily". V souhrnu lze tedy říci, že převážně jejich "tíživé poměry" spočívaly v jim nevyhovující finanční situaci nebo v nespokojenosti s jejich osobními a rodinnými poměry a s dosavadním postavením či zaměstnáním. Dovolací soud v této souvislosti musí připomenout, že tíseň ve smyslu § 237 tr. zák. je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila svým vlastním jednáním, anebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Mimořádně tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech osoby, která se ocitla ve stavu tísně.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně však dosud nevyplynulo, že by všechny poškozené osoby uvedené v bodech 3) písm. a) až o) a 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly v takových těžkostech či nesnázích, neboť pouhou snahu získat zaměstnání, touhu po vyšším výdělku, nespokojenost v původním zaměstnání či snahu po osamostatnění se a získání nezávislosti na své původní rodině nelze za tyto považovat. Jen pro úplnost je možno příkladmo uvést, že jiná situace by mohla nastat v případě, jestliže by se poškozené nacházely ve stavu hmotné nouze, spojené např. s nemožností hradit svoje základní životní potřeby, nebo by byly tzv. matkami samoživitelkami, anebo by v důsledku úmrtí rodičů musely zajistit výživu mladších nezletilých sourozenců, což by u nich vyvolávalo naléhavou potřebu zajistit si pracovní příjem bez ohledu na podmínky, za jakých do zaměstnání nastoupí, přičemž obviněný jako jejich potenciální zaměstnavatel by o těchto skutečnostech v době sjednávání pracovního poměru věděl a úmyslně toho v rámci svého jednání využil. Taková situace, ale ani žádná jí podobná však podle dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně obsažených ve výroku jeho rozsudku potvrzeného odvolacím soudem nenastala.

Pokud nalézací soud dále ve vztahu k blíže neupřesněným poškozeným dovodil jejich závislost jako uchazeček o zaměstnání na potenciálním zaměstnavateli, pak ani s tímto jeho závěrem se nelze vzhledem k dosavadním výsledkům dokazování ztotožnit. Závislost podle ustálené judikatury obecných soudů je totiž stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (např. vztah žáka a učitele, dlužníka a věřitele, osoby vychovávané a vychovávající apod.). Je sice pravdou, že nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, neboť postačí jen faktický poměr závislosti, nicméně v projednávané věci vyšlo najevo pouze to, že obviněný, který vystupoval ve funkci jednatele společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako potenciálního zaměstnavatele ve vztahu k poškozeným jako k uchazečkám o zaměstnání, které se kdykoliv mohly rozhodnout, že se budou ucházet o zaměstnání jinde a ke sjednání pracovní smlouvy nedojde. V této souvislosti je třeba zejména zdůraznit, že utiskovaný se při zneužití závislosti podřizuje pachateli proto, že je na něho v určitém směru odkázán, a pokud by této závislosti nebylo, nepodřídil by se mu. Existenci vztahu závislosti lze tedy mimo již shora příkladmo uvedených poměrů dovodit i v případě vztahu mezi zaměstnavatelem, za kterého jednal obviněný vystupující ve funkci jednatele společnosti E. -- s., spol. s r. o., a zaměstnancem v již existujícím pracovním poměru, nikoli však v případě pouhého kontaktu mezi potenciálním zaměstnavatelem a uchazečem o zaměstnání. O zneužití závislosti poškozených je tedy možno uvažovat pouze v těch případech, v nichž obviněný následně požadoval od některých poškozených plnění závazků uvedených v písemně sepsaných prohlášeních. Jinak shora popsané jednání obviněného vystupujícího ve funkci jednatele společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako potenciálního zaměstnavatele spočívající v nucení poškozených jako uchazeček o zaměstnání k sepsání prohlášení a podepsání směnky pod pohrůžkou, že jinak nebudou přijaty do pracovního poměru nelze považovat ani za zneužití faktického poměru závislosti a nemohlo tak v tomto směru dojít k naplnění předmětné skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., a to přesto, že jinak je třeba hodnotit jednání obviněného jako vysoce nemorální a vykonávané v rozporu s pracovněprávními předpisy.

Ve vztahu k bodu 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že zde uvedený skutek nemůže být trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák., neboť zmiňované dveře obviněný uzamkl s ohledem na pozdní večerní hodinu a po výzvě poškozené obviněný dveře odemkl a umožnil jí odejít. Není tedy zřejmé, v čem má být spatřováno ono omezení osobní svobody a v čem je jeho jednání nebezpečné pro společnost. Stupeň nebezpečnosti takového jednání je maximálně nepatrný.

Trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem trestného činu podle § 231 tr. zák. je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody pak je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., s. 20). Zásadně není rozhodná délka doby, po níž se svoboda omezuje, a proto může jít o omezování trvající jen po krátkou dobu. Délka doby, po níž je svoboda poškozené osoby omezována, má však význam při zvažování stupně nebezpečnosti činu po společnost.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval skutková zjištění obsažená ve skutkové větě, ze kterých vyplynulo, že obviněný poškozenou V. S. poté, co uzamkl zamřížované vstupní dveře vedoucí do nebytových prostor domu na ulici Z. v O., zavedl do místnosti s pohovkou a stolem a nějakými skříňkami a poté po ní požadoval splnění závazků vyplývajících z již výše zmiňovaného prohlášení, podepsaného poškozenou při přijetí do zaměstnání, že poškozená pro firmu udělá cokoli, a když chtěla odejít, tak ji držel za ruku, čímž jí měl bránit v odchodu a omezovat její osobní svobodu. Nicméně nalézací soud též zjistil, že na výzvu poškozené obviněný této odemkl a pustil ji ven.

Z toho vyplývá, že sice podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ke krátkodobému omezení osobní svobody poškozené V. S. obviněným došlo, avšak k odstranění tohoto protiprávního stavu postačila již pouhá slovní výzva. S ohledem na tuto skutečnost a na délku vlastního omezování osobní svobody poškozené je třeba se zabývat tím, zda v uvedeném jednání obviněného je možno shledat natolik intenzívní omezování osobní svobody, jaké je vyžadováno v ustanovení § 231 odst. 1 tr. zák., zejména z hlediska, zda šlo ze strany obviněného o bránění v užívání osobní svobody nesnadno překonatelné (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., s. 20), a zda s ohledem na popsané okolnosti je dána i materiální stránka uvedeného trestného činu ve smyslu § 3 odst. 1, 2 tr. zák., a to při použití kriterií vymezených v § 3 odst. 4 tr. zák. Nicméně Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nutné připomenout, že uvedené jednání obviněného pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nepochybně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., neboť na rozdíl od převážné většiny jednání obviněného vymezených pod bodem 3) písm. a) až o) skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně k němu došlo již ve vztahu zaměstnavatel -- zaměstnanec, přičemž ze strany obviněného vystupujícího ve funkci jednatele společnosti E. -- s., spol. s r. o., jako zaměstnavatele došlo ke zneužití závislosti poškozené jako zaměstnankyně této společnosti, tím že po ní z titulu svého postavení požadoval splnění závazků, snižujících lidskou důstojnost, jak jinak správně zjistil soud prvního stupně.

S přihlédnutím ke všem těmto důvodům, je třeba přisvědčit dovolateli, že ohledně skutků vymezených pod body 3) písm. a) až o) a 4) výroku o vině napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání jeho popisu obsaženého ve výroku rozsudku odvolacího soudu se zněním ustanovení § 237 tr. zák. a v případě bodu 4) se zněním ustanovení § 231 odst. 1 tr. zák., je třeba konstatovat, že na podkladě skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině zejména vymezených v bodech 3) a), b), c), e), f), g), j), k), l), m) a o) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, potvrzeného usnesením odvolacího soudu, nelze zatím učinit bezpečný a spolehlivý závěr, že naplňují všechny zákonné znaky trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. a podobně v bodě 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, potvrzeného usnesením odvolacího soudu, pak také nelze dospět k bezpečnému a spolehlivému závěru, že jsou naplněny všechny zákonné znaky trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., a to včetně materiálního znaku ve smyslu § 3 odst. 1, 2 tr. zák. Navíc by vzhledem k návaznosti bodu 4) výroku o vině na bod 3) o), ale i body 3) d), h), ch), i) a n) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně mělo být jednání obviněného Ing. P. K., pokud jde o trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. posouzeno jako pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., neboť tvořilo součást uvedených dílčích útoků pod bodem 3) výroku o vině, poněvadž bylo vedeno jednotným záměrem obviněného dosáhnout splnění alespoň některých závazků uvedených v sepsaných prohlášeních při zachování objektivní souvislosti spočívající v podobném způsobu provedení činu a v blízké souvislosti časové a v předmětu útoku. Z těchto důvodů výrok o vině trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. pod bodem 3) písm. a) až o) výroku o vině, jakož i trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, potvrzeného usnesením odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného Ing. P. K. pokud jde o body 3) a 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, potvrzeného usnesením odvolacího soudu, částečně důvodným.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Ing. P. K. podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 104/99, ve výroku o vině pod bodem 3), kterým byl Ing. P. K. uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zák., a pod bodem 4), kterým byl uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., a v celém výroku o trestu, přičemž dále zrušil i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 3 To 535/2004, v části na tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně navazující. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na uvedená částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a z tohoto hlediska zváží, zda a v jakých směrech je třeba doplnit dokazování, zejména z hlediska možné tísně či závislosti u jednotlivých poškozených uvedených v bodech 3) a 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tyto otázky je třeba řešit u každé poškozené samostatně a nikoli souhrnně, jak dosud ve svých rozhodnutích činily oba soudy. Navíc je třeba se zabývat i tím, zda o skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení tísně či závislosti u každé z poškozených byl obviněný Ing. P. K. informován při pohovorech vedených s jednotlivými uchazečkami o zaměstnání nebo o nich věděl z jiného zdroje a zda jeho jednání bylo vedeno úmyslným zaviněním vyžadovaným skutkovou podstatou trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. V tomto směru vyslechne i svědkyně K P. a Š. Š., aby bylo náležitě objasněno jednání obviněného vůči nim a zároveň mu umožněno klást těmto svědkyním otázky, což na druhé straně neznamená, že by musel vyčkávat přítomnosti obviněného u hlavního líčení, jestliže se k hlavnímu líčení, ke kterému budou uvedené svědkyně předvolány, o své vůli bez řádné omluvy nedostaví, aniž by mu v tom bránila závažná překážka.

Obdobně je třeba postupovat i ohledně trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. (bod 4 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), u kterého je třeba se zvláště vypořádat i s materiální stránkou tohoto trestného činu ve smyslu § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák., a to zejména z hledisek, na které bylo již poukázáno shora.

V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2006

Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.