Obdobné pohromy odbýváme zpravidla konstatováním, že jde o selhání lidského faktoru, případně o aroganci moci, jako bychom pokládali kafkovskou vizi byrokratické svévole za nevyhladitelnou součást svého života. Neměli bychom spíš zkoumat kompetentnost lidí, kteří mám tyto svízele způsobují, a zasazovat se důsledně o to, aby byli této kompetence zbaveni?

Kompetenci definují slovníky jako odbornou či věcnou způsobilost k výkonu určitého povolání, případně jako souhrn oprávnění a povinností, jež nám svěřil určitý úřad či organizace, v podobném smyslu se odvolávají politikové na mandát, který jim propůjčili voliči. Obě definice zdůrazňují odbornost a pověření a předpokládají, že ten, kdo se ke své kompetenci hlásí, nezklame důvěru těch, kteří na jeho kompetenci spoléhají. Proč by měl tedy setrvávat ve svém působení, není-li je schopen, a to často opakovaně, naplnit a dodržet?

V praxi tomu zabraňuje právě ona získaná odbornost. Vložil-li totiž stát do vzdělání odborníka čas a peníze, nemůže ho jen tak vyhodit z místa či nahradit. Je nicméně zřejmé, že ani úroveň dosaženého vzdělání, ani míra zklušenosti nezaručuje automaticky odbornou způsobilost.

Ze škol nevycházejí jen skuteční vzdělanci, ale někdy jen fachidioti, a zkušenost nás často vybízí k tomu, abychom svou práci vykonávali jen s nezbytnou rutinou, ať už proto, že nedohlédneme její výsledek, proto, že nás neuspokojuje její finanční ohodnocení, nebo proto, že se nám časem zprotivila.

Kvalitu výkonu bychom tedy neměli posuzovat jen podle odbornosti, ale také podle profesionální etiky, kterou za tímto výkonem cítíme.

Je příznačné, že pokusy o nastolení takového kritéria pro veřejné profese zpravidla uvíznou na mrtvém bodě. Etika je veličina, která se nedá přesně vymezit, ani uzákonit. Rozdíl mezi odborností a profesionalitou spočívá především v tom, že profesionál přijímá za svou práci odpovědnost. Odborník se může od svého výkonu takříkajíc oddělit, ale profesionála pronásledují nadále otázky, zda jeho práce nepřinese ve svých důsledcích zmar místo prospěchu (to trápilo například vědce, zabývající se nukleárním výzkumem), zda nejsou jeho výsledky jen příjemným sebeklamem, zda se nechlubí cizím peřím, zda se ve svých předchozích závěrech nemýlil, a pokud ano, jak by měl své omyly odčinit, zda je to, co objevil či zjistil, dostatečně sdělné a proveditelné atd. Profesionál nepovažuje šmahem každého, kdo se nezabývá jeho oborem, za nevědomce a nevynáší naopak kategorické soudy o výsledcích a výtvorech jiných profesionálů, protože si jejich práce váží.

Profesionální etika se nedá přirozeně uplatňovat při sériové výrobě, ale její význam se ukazuje už při běžných službách. Nedokáže-li náš krejčí, kadeřník či zubař brát zřetel na naše individiuální zvláštnosti, vybereme si napříště někoho jiného. Týkají se nás nicméně i výroky soudců, výchovné postupy učitelů, zákony, vzešlé ze sněmovních schůzí, informace, prostředkované novináři, nebo emoce, vyvolané umělci; je správné a důstojné, že jsme jim zpravidla vydáni na pospas? Jak je možné, že ministr, odpovědný za bankrot nebo za kalamitu, u nás (na rozdíl od svých protějšků v západních demokraciích) setrvává ve své funkci?

Proč je tak obtížné sesadit soudce či vedoucího odboru, který se nedokáže přenést přes formální předpisy? Proč mohou bulvární novináři beztrestně šířit pomluvy? Ohánějí-li se profesní nezávislostí či svobodou slova, jde většinou jen o alibismus.

Příčiny této situace postihla už roku 1991 v časopise Prostor Alena Hromádková. Pro oblast střední Evropy je podle ní příznačné zbytnění vrstvy vyšších úředníků, jejichž prostřednictvím chtěl regulovat stát hospodářské a politické dění ve společnosti (tato situace se datuje už od dob rakousko-uherské monarchie). Protože však jejich vliv nikdo výrazně neomezoval, spokojovali se a spokojují se většinou s povrchními, encyklopedickými znalostmi, které nejsou znakem skutečné profesionality; autorka označuje trefně tuto společenskou vrstvu jako pseudointelektuály.

I když to zní nepříjemně, musíme si připustit, že pseudointelektuálové zaplavili nejen státní správu, nýbrž i vědecké ústavy, umělecké obce a odborné komise; každý, kdo v těchto organizacích působil, se bezpochyby setkal s arogancí, manipulovatelností a nedovzdělaností jejích členů, což jsou vlastnosti, jimiž překrývají svou vnitřní nejistotu. Je to také prostředí, v němž se výtečně daří obávaným korupčním aférám.

Postihuje-li nedostatek profesionality celý obor, odrazí se to záhy na jeho klientele, to jest na veřejnosti; důsledky jsou obzvlášť patrné v oblasti umělecké tvorby. Čím je například úroveň zábavných pořadů v televizi nebo dramaturgických počinů v divadlech nižší, tím větší nelibost vzbudí u diváků náročná inscenace, kterou televize nebo divadlo zařadí posléze do svého repertoáru.

Nedostatečná profesionalita lékařů zase vyvolává u pacientů pocit, že se mohou vyléčit sami, případně je vhání do rukou léčitelů. V politice je to s těmito úměrami složitější, protože není zřejmé, v čem by vlastně profesionalita politiků měla spočívat; v každém případě je na pováženou, že rozhodují o záležitostech, které by měly konzultovat s příslušnými odborníky (s právníky, lékaři apod.).

Pragmatici to zpravidla postihují aforismem, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme. Je tento postřech pravdivý, nebo je jen dalším projevem alibismu? Zdeněk Mahler v nedávném rozhovoru pro Týdeník Rozhlas namítá, že české společenství je intelektuálně i morálně na mnohem vyšší úrovni než většina českých politiků. Navíc nejen v ČR, ale po celém světě rozhodují o klíčových věcech lidé, kteří nebyli nikým voleni. Jako příklady uvádí velké nadnárodní společnosti a média, jejichž redaktoři se nemusejí nikomu odpovídat, ať už je jejich práce kvalitní, či ne.

Je to jistě pravda, i když z ní vyplývá tristní závěr, že etiku některých profesí, v daném případě politiků, novinářů a koncernových magnátů, nemůže průměrný občan prakticky ovlivnit.

Profesionalita se tedy ocitá ve zjevné krizi. S některými doklady tohoto stavu, například s nástupem hereckých šarží v televizních seriálech, s inflací populární hudby a jejích interpretů nebo s nekultivovaností novinářů a politiků se setkáváme denně. Často z tohoto stavu obviňujeme narůstající objem poznatků, které se jen obtížně zvládají, případně pokračující specializaci vědních a technických oborů; stranou pozornosti však zůstává jiná příčina, obecně shovívavý postoj k diletantismu.

K tomuto stavu přispívají nejen televizní programy, které nadbíhají pokleslému vkusu diváků, ale i nebývalý rozvoj neoficiální kultury. Je zřejmé, že profesionální umění se už zdaleka netěší takovému zájmu a takové oblibě jako kdysi, a to ani u vzdělanců; statistiky udávají, že okruh čtenářů, kteří se spontánně zajímají o náročnou beletrii, nepřesahuje 1500-2000 lidí.

Z toho vyplývá, že se hodnotící soudy relativizují; ostatně samy pojmy, které s tím souvisejí, jako například undergroundová či konzumní literatura, nezávislý film, alternativní či autorské divadlo, autentický projev a amatérská produkce, vnášejí do věci spíš zmatek než vyjasnění. K relativizaci přispívá i postmoderní koncept umění, který vedle sebe řadí záměrně texty či artefakty nestejné umělecké úrovně, čímž je přirozeně nivelizuje.

Když cestoval anglický muzikolog Charles Burney koncem 18. století po Evropě, zaznamenal, že v Čechách umí sice kdejaký žáček fidlat na housle, ale že tu téměř nikdo nestojí o to, aby se ve hře zdokonalil, natož aby se seznámil s hudební teorií.

Jak by reflektoval současnou situaci? S jistým zjednodušením by se dalo říct, že profesionalitu dnes nahrazuje civilizační způsobilost, to jest pružnost reakcí, znalost přímočarých postupů a ovládání moderních přístrojů. Tuto způsobilost už začínáme naštěstí pociťovat jako diktát, jemuž se snažíme uniknout příklonem k alternativním metodám, k orientálním naukám či k chemickému opojení. Je docela možné, že si od toho náboženské autority slibují rozkvět víry, ale to je zřejmě lichá naděje; v dogmatech víry by se potenciální zájemci určitě cítili stejně spoutaní jako v nárocích skutečné profesionality.