Tatínek mi řekl, že se vzdal prezidentování u Forda a šel dělat Johnu Kennedymu ministra. Musel to být muž se smyslem pro povinnost a veřejnou službu, tak nějak bych dnes formuloval svůj dětský závěr o tom, že Robert McNamara podobně jako pionýr klade zájmy druhých nad své (pro ty, kteří by náhodou už zapomněli a pro ty, kteří už nevědí o co jde, chci připomenout, že taková byla symbolika pionýrského pozdravu, salutování).

Pionýr, profesor, prezident McNamara se mi vytratil z rozhlasu i mysli s léty šedesátými. Zůstal rozpor mezi tím, co jsem cítil, a tím, co mi tvrdili. O několik let později v normalizaci jsem to zažil podruhé, když mi časopis Tvorba v rámci kampaně proti podnikové reklamě a skrovně oděným dámám v ní zásadním úvodním článku sděloval, že českoslovenští občané nechtějí vidět nahé ženy... Prý chtějí vidět ženy na polích, u strojů na stavbách,ve výzkumných ústavech, ženy matky.

Opět se dostavil ten zvláštní pocit, že ač československý občan, vidím to jinak, než se oficiálně tvrdí, píše v novinách a ukazuje v televizi. Navíc jsem učinil v občanské nauce poznámku, že žena se těžko může stát ženou, natož matkou, aniž by ji před tím někdo viděl nahou. A tak pochvala za to, že jsem jako jediný Tvorbu, kterou jsme povinně odebírali do gymnaziální třídy, opravdu přečetl, byla naprosto přehlušena sdělením, že bych mohl také vyletět jako můj táta, že mě neměli vůbec brát a že to jde i po tmě. Ale to jsme někde trochu jinde.

Tajný hrdina mého dětství profesor Robert McNamara se na HBO přiznal k údajně největšímu omylu svého života. Přiznal se k tomu, že celá vietnamská válka byla tak strašná proto, že si on a jeho okolí mysleli, že USA bojují bitvu studené války proti vietnamskému chapadlu sovětsko-čínské rudé chobotnice světového komunismu. Ukázalo se, že to byla válka proti tisíciletému právě vrcholícímu vietnamskému národně osvobozeneckému hnutí, které jen shodou okolností probíhalo z krátkodobého hlediska v rudém dresu, protože to bylo výhodné.

A podobnou náhodou bylo to, že Vietnamci toto své úsilí završili ve válce s Američany. Vietnamci dokonce brali pomoc i od Číňanů, proti kterým právě po většinu z těch tisíce let za svou nezávislost bojovali. Vietnamci rovněž poněkud mylně vnímali USA jako další v dlouhé řadě těch, kteří jim chtějí brát svobodu, a USA se jim podle svého nejlepšího svědomí naopak snažily svobodu přinést.

Číňané byli navíc v období vrcholícího konfliktu s Moskvou, ale ani tato fakta neodvrátila Roberta McNamaru a demokratickou americkou administrativu dvou presidentů od přesvědčení, že jsou ve svaté válce proti komunismu.

Díval jsem se na to a ptal jsem se sám sebe, jak je to možné. Jak je možné, že dojde k tak fatálnímu nepochopení nebo, jak říká klasik z Hradu, velkému, ale opravdu velkému nedorozumění.

Dospěl jsem k závěru, že na obou stranách byl vytvářen dostatek informací a signálů, které ukazovaly, co každá ze stran chce, ale zřejmě nebylo možné je s dostatečnou účinností přenést na druhou stranu. Až dosud jsem byl přesvědčen o tom, že k přenosu došlo, ale nebyla politická vůle se jimi řídit.

Robert McNamara tvrdil, že obě strany viděly úplně jiný obraz nepřítele. A podle toho bojovaly. Stálo to miliony mrtvých a obrovské materiální a především morální škody, které se na obou stranách budou likvidovat ještě dlouho.

Jsou nepochopení velká a jsou nepochopení malá. V loni jsem se sešel v útulné kavárničce Odkolek se starým známým Ladislavem Horňanem, který je britským občanem a šéfem velkého světového řetězce poradenských firem a mimo jiné i držitelem vyznamenání Gratias Agit.

Společně s námi seděl u stolu náš další starý známý Volodymyr Martynyuk z ukrajinského Lvova. Je právník a umí asi deset jazyků. A tak se vlastně naše trojice rozepjala matičkou Evropou od západu na východ, od Londýna po Lvov, a podala si ruce nad malým stolečkem u Odkolků v Praze. Mluvili jsme o všem možném, trochu nezávazně, tak jak je možné mluvit na kávě před sobotním polednem mezi starými známými.

A znovu jsme narazili na ten starý fenomén stejných výrazů pro stejné věci s rozdílným významem. Bylo to až okouzlující, jak jsme vyřkli stejná slova a pak jsme si vysvětlovali, jak je vnímáme. Byla to prostá slova jako občan, úředník, podnikatel, politik nebo odborář, ale i v těchto elementárních pojmech bylo mnohé, co bylo jaksi "ztraceno v překladu".

Znovu jsem si uvědomil, jak důležitý je společný jazyk, který je schopný přesně a bez zkreslení přenášet složité pojmy. Říká se, že neandrtálci měli sice delší historii, byli i početnější, silnější a měli i větší mozek, ale neuměli komunikovat o složitějších pojmech. To vyloučilo možnost jejich kvalitnější organizace a moderní člověk, cromagnonec, je nakonec vytlačil do pozice, ve které během několika desítek generací neandrtálci prostě zanikli.

Nešlo ani o válku ani o chorobu ani o jinou dramatickou změnu, kterou vždy zoufale hledáme, protože obtížně chápeme procesy, které svou délkou přesahují aktivní věk jedné generace. Šlo o působení malé, ale trvalé výhody v delším časovém období...

Jsou kolem mne i jiné praktické důkazy toho, že jen velmi obtížně komunikujeme smysl jevů a věcí kolem nás, a to dokonce i v rámci jediného jazyka. O jazykových barierách ani nemluvě a pak ti jsou ještě mnohé další, mimo jiné ekonomické, společenské, kulturní, civilizační. Jeden můj známý často tlumočí a překládá v rámci trestních řízení. Jsou s tím neuvěřitelné potíže.

Já sám píši práci s tematikou bezpečnosti korporací. Když jsem viděl několik zpětných překladů svých textu, které byly před tím přeloženy do cizího jazyka, tak jsem je v nové české podobě často nemohl poznat.

Kombinace několika jemně posunutých významů už měnila smysl a já jsem si uvědomil, že paradoxně největším nebezpečím pro každou korporaci je její neschopnost být pravdivě vnímána svým okolím a neschopnost jí samotné vnímat pravdivě toto své okolí a jeho signály a symboliku. Klíčová je otázka správné interpretace.

Napadlo mne, že by bylo velice užitečné zpracovat pro jednotlivá rozhraní takové malé průvodce, jak tyto překážky překonávat s minimálními překladovými ztrátami. Jaké výrazy, signály a symboly nepoužívat a jaké jsou naopak přijatelné a plně pochopitelné na obou stranách. Držet se zásady, že méně je někdy více a hledat ty nejúspornější nekonfliktní výrazy. Takový malý výkladový průvodce kompatibility jazyka s jinými jazyky v různých situacích.

Vidím například název "Jak překládat obchodní smlouvu v Evropě." Zejména by bylo zajímavé překonat v takové práci tři základní bariery. Tu první mezi anglosaským a kontinentálním právem, tu druhou mezi západním a východním křesťanstvím a tu třetí, kterou vytvořila Jalta a následně železná opona, doprovázená studenou válkou.

Nepouštěl bych se ani do světa islámu ani východních náboženství a kultur. Zůstal bych tak říkajíc doma na starém dobrém kontinentu, snad bych se jen pokusil ještě zdůraznit, co to znamená, když komunikujeme s USA. Byla by to obrovsky užitečná, nikdy nekončící práce, která by mohla přispět k tomu, že si my kluci kolem severního Atlantiku, co občas tvrdíme, že spolu chodíme, budeme možná lépe rozumět.

Musíme si přiznat, že kolem nás hrdých Zápaďanů stoupá rychle i jiná než tolik aktuální vodní hladina. Je to úroveň kvalifikovanosti pracovní síly. Přestáváme být něčím výlučným, něčím, čím jsme byli po bezmála 500 let. Už není na této planetě moc lidí, které bychom okouzlili zmetkovými korálky a zrcátky nebo vyděsili výstřelem.

To, co umíme my, už umí stamiliony lidí. A rozhodně už pro nás nejsou ekonomicky využitelní a nedají se zotročit. Kolem nás dramaticky roste počet lidí, kteří dokáží to, co my, za zlomek našich nároků.

A tak se sám systém postavený na zbožštěném zisku, který jsme vytvořili, začíná obracet proti svým tvůrcům. Přestáváme být schopni si uvědomovat, co se kolem nás děje. Zatímco doma pořád už tisíce let vězíme v paradigmatu naturálních vztahů, pak venku mimo náš domácí svět se pořád ještě rozhlížíme očima paradigmatu materiálně tržního.

Okolní svět se ale stále více podřizuje paradigmatu informačně právnímu a s nebývalou rychlostí odsunuje materiálně tržní svět do říše tradic. Jevy kolem nás jako by ztrácely své hmotné tělo a stávají se informací, která může být ve vteřině někde na druhém konci světa a hlavně na tisíci, milionech míst najednou a je všude stejně velká jako byla na počátku v době svého vzniku.

Ztrácíme schopnost o tom komunikovat i sami mezi sebou a jazyk těch druhých je nám cizí, protože neumíme pochopit, že někdo potlačuje svou osobní spotřebu ve veřejném zájmu a často k tomu není nucen, ale činí tak zcela přirozeně.

Nemyslíme a bereme do ruky klacek a jdeme bojovat za jeho svobodu, protože to v naší interpretaci znamená, že je naděje, že z onoho někoho stane nenažraný hamoun, který svými individuálními nároky rozvrátí růst celku.

Ale nefunguje to, žalostně to nefunguje. Skromnost, střídmost, zdrženlivost jsou v našem světě omezených zdrojů skutečnou dlouhodobou výhodou.

Vzpomeňme si na neadertálce, jak dojeli na dlouhodobou výhodu těch druhých. Ostatně, kdo by před pár lety řekl, když se otevíraly montovny evropských aut v Koreji, že se budeme my, hrdí čerství Evropané, o stejných pár let později tak plazit v nošovickém blátě, aby Korejci otevřeli montovnu u nás.

Na světě je jeden krásný a univerzální jazyk, a tím je matematika. Je zatím, bohužel, sémanticky příliš chudý, aby vyjádřil pocity lidí a, ještě jednou bohužel, je syntakticky příliš složitý, aby mu lidé porozuměli. Hledání univerzálního průvodce přes všechny možné bariéry je asi utopie.

Ale měli bychom mít v ruce nějaký obecný jednoduchý klíč, který by nám umožňoval dešifrovat vidění světa těch druhých a zároveň kódovat naše vlastní vidění pro ty druhé. Mělo by to platit nejdříve tam, kde jde o naši bezpečnost. Protože jen těžko říci, kolik takových omylů jako ten Roberta McNamary a jeho party nám hrozí nyní.

Kdo to ví?! Afganistán, Záliv, Irák, Irán...?!?

Bude těch chyb a chybiček asi hodně, protože, jak říkám, Robert McNamara byl profesor a prezident u Forda a takových je ve výkonné vrcholové politice po čertech málo.

Mimochodem jmenoval se druhým jménem Strange. Možná tady byla inspirace onoho slavného filmu Doktor Divnoláska s neméně slavným Peterem Sellersem. Nechci dělat reklamu HBO, ale ten titul se zpovědí Roberta Strange McNamary se jmenuje Mlha války. Hezkou zábavu.

Mlha války (The Fog of War, USA 2003)
Produkce a režie: Errol Morris
Kamera: Robert Chappell, Peter Donahue
Hudba: Philip Glass, John Kusiak
Střih: Doug Abel, Chyld King, Karen Schmeer
105 min.