přehlíží astronomické škody a ekonomický propad, které České republice svým "trhem bez přívlastků" počátkem devadesátých let přivodil. Namísto toho bojuje jako osamělý rytíř jediné neomylné pravdy s odvoláním na základní poučky Smithova a Hayekova učení proti ideologii evropeismu.

Více štěstí udělal Klaus se svou druhou základní, původně Marxovou poučkou o tom, že forma vlastnictví výrobních prostředků tvoří společenskou základnu, zatímco kulturní systému z ní již jen zákonitě vyplývá jako nadstavba. Marx sám ji později relativoval, nicméně na jejím základě vytvořil obsáhlý teoretický systém, zdůvodňující nezbytnost převedení výrobních prostředků ze soukromého vlastnictví do vlastnictví společenského. I zde převzal Klaus pouze jednodušší část myšlenky a zůstal dlužen bližší vysvětlení, z jakého důvodu přitom obrátil znaménka a označil za nežádoucí společenské a za žádoucí soukromé vlastnictví. V praxi to ovšem vyvolalo vlnu nadšení i bez teoretického zdůvodňování.

Dalším Klausovým spolehlivým alergenem je vytváření

Obdobné úvahy, zpravidla v poněkud rozvinutější podobě, jsou součástí probíhající evropské diskuse. Nás zajímá rekonstrukce hodnotového systému, který Klaus nabízí jako alternativu k ideologii evropeismu. Ve vztazích mezi různými korporativními úrovněmi se ovšem dostává do nepříjemných kleští. Na jedné straně je oslabení úlohy státu nosným principem jeho politické ekonomie (případně jeho zrušení, což konec konců chtěli už i Adam Smith a jeho následníci. Vsuvka s Leninem je zde vědomě lživá za účelem difamace, Lenin silný stát naopak zdůvodnil a obnovil), na druhé straně je sám nejvyšším představitelem jednoho z nich. Klaus řeší dilema bezelstně a pragmaticky: směrem nahoru, k nadnárodní korporaci, bojuje za neomezenou suverenitu, směrem dolů, k regionálním korporacím, za neomezenou kontrolu. Zobecněním by tedy mohlo být, že moc má být soustředěna u Klause a v evropských volbách by jako alternativa k evropských hodnotám jistě alespoň jeden hlas získala.

vrací se z nejistých výšin subsidiarity zpět na pevnou zemi důvěrně známých pouček.

Do podobného dilematu se dostává v části o svobodě a demokracii. Opět bere na vědomí dvě v principu protichůdné tendence, podporu "různých variant syndikalismu a korporativismu" na jedné straně, zároveň však podle něho chtějí evropeisté "vyloučit politiku ... a (zajistit si) rozhodovací bezproblémovost, snadnost a nekontrolovatelnost."

Mimo jízlivostí normalizačního stylu a původu, jako "Evropeisté jsou (a to rádi) daleko od občanů a svým 'kukátkem makropohledu` (což je můj obrat ze šedesátých let o centrálních plánovačích) na ně nevidí" však kapitolka řešení ani žádné další myšlenkové podněty neobsahuje. Až na větu, která nečekaně odhalí hlubiny duše občanského demokrata: "(Evropeismus) se rád smiřuje s feminismem, s homosexualismem, s multikulturalismem a s dalšími podobnými postoji, které bourají odvěké evropské kulturně civilizační základy." Ne, nemýlíte se, je to doslovně. Klaus požaduje vůči ženám, homosexuálům a odlišným etnikům nesmiřitelnost.

Z části o zahraniční politice se o Klausových hodnotách ještě dozvíme, že je zastáncem silného transatlantického spojenectví a že nesdílí obavy o hrozícím konfliktu civilizací, z části o "obecně filosofické pozici evropeismu" že "svět je (a má být) důsledkem 'human action` a nikoli 'human design`", což je "pravým opakem evropeistických postojů".

Zajímavější je ještě část o tvůrcích a nositelích evropeismu, zejména jako projekční plocha duševního rozpoložení:

Z hlediska ohleduplnosti by bylo záhodno na tomto místě recenzi ukončit. Z titulu svého úřadu ale hovoří Václav Klaus i mým jménem, což spolu s jeho otevřeně agresivním a urážlivým tónem takové řešení ztěžuje.

Úvodní rozbor evropského hodnotového systému je dobrý, byť psaný s jinou intencí. Zato vyhlášení frontálního útoku proti ideologii evropeismu ze všeho nejvíce připomíná scénu zrození v jistém Čapkově dramatu. Text je zaplněn nedoloženými tvrzeními, denunciacemi, urážkami a útoky bez špetky argumentace. Evropa podle Klause má mnohem blíž k západní Evropě Rudého práva, než k problémům, kterými se sama zabývá -- o těch se zde čtenář nedozví prakticky nic. Hrozivě působí absence zpětných zrcátek -- při psaní emocionálně nabité pasáže o fandění státu na olympiádě v Turínu a o jeho obraně s puškou v ruce autorovi souvislost s rozbitím ČSR nejspíše ani nepřišla na mysl.

Největší hodnotu textu ale nacházím v ilustraci určitých myšlenkových postupů a vzorců. Může se stát, že se nezdaří myšlenku srozumitelně a jasně sdělit (obvykle když ji ještě sám nemám dostatečně promyšlenou). Nezávisle na tom by mne samotného snad ale mohl zarazit rozpor mezi vysoce ambiciózním záměrem odhalit základní omyl Evropy na jedné a propastnou prázdnotou a plytkostí argumentů, které k tomu mohu uvést na druhé straně -- jak a proč jsem tedy k takové tezi vlastně dospěl?

Václav Klaus názorně předvádí jiné vzorce: rozhodné je, že jsem k tezi dospěl, že mne vnitřně uspokojuje a že se s ní identifikuji. Vidím ji, vím ji. Argumenty jsou zapotřebí až následně, když si přeji, aby ji za svou přijali i ostatní. Jestliže jejich přesvědčování postavím na komunikaci pozitivních pocitů uspokojení v její prospěch a negativních pocitů rozhořčení a nenávistnosti vůči jejím oponentům, nehraje jejich kvalita zas tak velkou roli. Naopak, je potřeba aby byly co nejjednodušší a daly se snadno přijmout. Podstatné je, že vůbec nějaké existují, že mohu na oponentní námitky vůbec něco odpovědět. Stejně tak nezkoumám oponentní argumenty či odporující informace. Podstatné je, že narušují co sám vím, mám z nich strach, ohrožují mou identitu, jejíž součástí se předmětná teze stala. (Tak pochopíme, že když si premiér Václav Klaus při zprávách ekonomů o katastrofálním stavu hospodářství zakrýval rukama uši a volal "já to nechci slyšet", nemyslel to v žertu.)

Je tedy třeba odmítnout oponentní argumentaci apriori a bez zkoumání, například jako nějaký obecně negativní --ismus. Prosazování určité teze tak nabývá méně formy jejího zdůvodňování a argumentace a více formy hromadné desavuaci a diskvalifikaci oponentů. Pro mladší, kteří tyto techniky již nepamatují, skýtá Klausův text výtečný studijní materiál.

Bylo by nemístnou domýšlivostí se domnívat, že se tyto vzorce omezují pouze na Václava Klause a že jsme vůči nim sami imunní. Jsou obecně lidské a sdílíme je v různé míře všichni. Václav Klaus nám pouze pomáhá si je lépe uvědomit.

Kdyby byl schopen kritické reflexe, mohl by se zamyslet nad zdánlivým ekonomickým paradoxem, že ačkoli snížil náklady své argumentace prakticky na nulu, je zároveň nulová i její konkurenceschopnost. Proč proboha, ptám se, má toho pan profesor v pracovně vylepené univerzitními diplomy vůbec ještě zapotřebí? Vhodné vysvětlení nalézám opět u Adama Smithe: "dětinská ješitnost".