Se socialisty, komunisty a levicovými liberály utvořili Zelení vládu na jedno funkční období ( 1997 - 2002) ve Francii. Dvě funkční období ( 1998 - 2005) vydržela vláda sociální demokracie a Zelených v Německu, od roku 1999 se po jedno funkční období podíleli Zelení na vládě v Belgii, a to se socialisty, pravicovými liberály a regionalisty.

Prozatím nikdy nebyli zastoupeni ve vládě švédští Zelení, kteří ale drželi nad vodou a " vydírali" tak menšinovou, sociálnědemokratickou vládu. Stejně se chovali i zezelenalí švédští postkomunisté. V Norsku zůstali Zelení malou fundamentalistickou skupinkou, na současné vládě sociální demokracie a agrárníků se však podílejí norští ekosocialisté. V Dánsku jsou fundamentalističtí zelení mimo hru, ale silní ekosocialisté zde v letech 1993 - 2001 podporovali vládu sociální demokracie.

Západoevropští Zelení se k moci dostali po letech postupného vývoje - od místních politických iniciativ a regionálních politických kandidátek a stran v 70. - 80. letech po stabilizovanější, celostátně působící strany s podporou 5 - 15 % mladších voličů z velkoměst.

Ti jsou označováni jako postmaterialistická střední vrstva.

Politikou se museli Zelení prokousat pracně " zdola". Pro jejich vliv, udržení vazeb s voličstvem, pro získání zkušeností a též k účinnému nátlaku na jejich soupeře bylo pro Zelené nezbytné dlouhé angažmá v roli zásadové parlamentní opozice, která si neuzavírá dveře k protestním iniciativám, z nichž vzešla. Ve vládě pak koncem 90. let většinou dostávali jediné křeslo - ministerstvo životního prostředí, případně post další, související se školstvím, menšinami atd. Zelený ministra zahraničí Joschka Fischer v Německu byl výjimkou.

Zapojení dlouholetých opozičníků do establishmentu Zelené částečně zprofesionalizovalo a pomohlo k prosazení řady cílů na poli ekologie, menšin, práv žen atd., ovšem polovičaté nebo žádné řešení dalších zelených priorit vedlo ke zklamání a odchodu části zelených voličů.

Zelení v postkomunistických zemích bez postmaterialistických vrstev se vyvíjeli jinak. Zelení disidenti se v rámci protikomunistických koalic dostali po roce 1989 v některých zemích do vlády velmi rychle. Z ní však stejně rychle zmizeli a zelená politika, hodnoty i voličská obec Zelených stagnuje v těchto zemích dodnes. Výjimku tvořili konzervativní a nacionalističtí Zelení v Lotyšsku, kteří uspěli ve specifických podmínkách ve spojení s agrárníky a v lotyšské vládě dosáhli postu premiéra - což je pro Zelené světová rarita.

Dosavadní úspěch českých Zelených stojí především na tom, že česká společnost, politický systém i Strana zelených se přiblížili západoevropským poměrům a že různá postkomunistická specifika a experimenty v nich mají čím dál menší vliv.