Jak skrze jednu přehlídku amatérského divadla mluví země aneb nejen Setkání divadel malých forem ve Valašském Meziříčí 2006 Bude zde promluveno o představitelích tohoto kraje v minulých dvou stoletích a o hrdé současnosti s ohledem na účastníky a zakladatele této přehlídky. Snad zde potom vyvstane zajímavé srovnání a postižení plodného pnutí mezi malými a velkými centry naších životů. Začněme u Palackého. I tatíček Palacký vyšel z tohoto kraje a velice pěkně se uchytil v hlavním městě, vyženil tři domy a velkostatek se zámkem v Lobkovicích. A pak spolutvořil směřování etnika se kterým se dodnes identifikujeme, tvrdí se dokonce, že český národ, v té podobě, jak ho cítíme, dnes vymyslel. Do rodných Hodslavic a Lašska, potažmo Moravy se po studiích v Prešpurku natrvalo nevrátil. Avšak sborník svých posledních spisů pojmenoval Radhošť, tedy byl na svůj kraj až do konce života hrdý. Jak se dále zapsal tento kraj do českých státoprávních dějin? Když se chtěl Tomáš Masaryk nechat zvolit do říšského sněmu, kandidoval právě v tomto kraji. V Rožnově pod Radhoštěm se narodil jeden z největších českých intelektuálů minulého století Záviš Kalandra, jehož otec, rožnovský lékař, byl úzkým spolupracovníkem Masarykovým, který mu pomáhal, aby ho zvolil právě tento hrdý kraj a jeho centra. Masaryka a Palackého národ vyzdvihl na otce vlasti. Kalandru jeho bývalí soudruzi, když se stali vládci této země, popravili.

Ptáte se, co mají tito velikáni společného s touto divadelní přehlídkou? Tedy minimálně rakouský soudní a politický obvod Valašské Meziříčí, ale také to, že v oborech, ve kterých se proslavili, se museli vzdělávat ve velkých centrech jejich doby, ač fascinaci pro ně získali často již doma. A ti, co zůstali doma, ustoupili do jejich stínu. Dělali jim nutné zázemí. I naše přehlídka vysílá ty nejnadějnější do světa, není to však její hlavní cíl, tím je podle mne radost z toho, co všechno se v tomto kraji umí dramaticky zobrazit. A pro některé z nás je to jakýsi pocit domova.

Ohledně zázemí této přehlídky, jsem si v porovnání s celostátní přehlídkou v Písku uvědomil, jak nesmírně cenná je skupina otců zakladatelů kolem Josefa Fabiána, která neztratila smysl pro živé divadlo a s ním spojenou otevřenost a péči o svůj festival. Na jiných přehlídkách tato skupina chybí. Valašská oblast se tedy v tomto může porovnávat s matiční a dodnes nejsilnější oblastí českého amatérského divadla ve východních Čechách. A vše to souvisí s hrdostí provincie a jejích center. Centrum a oblast není jen Praha a Brno proti zbytku republiky, ale je mnoho center nejrůznějších oblastí. Jedno z center (severomoravského amatérského divadla) je i místo, kde jsme se dnes shromáždili. Samotná Praha není než hrdá evropská provincie a každý z nás není než centrum celého světa. Všechny tyto vyjmenované struktury jsou svým způsobem nahoře i dole omezené, avšak mají jedno společné: "nemohly bychom se v nich cítit doma, kdybychom na ně nebyli hrdí."

Na některých z účastníků této přehlídky můžeme pocítit, jak ohromně důležitý je Návrat domů. Návrat domů z velkých center, po kterých jsme toužili, jako po dobytí a poznání světa. S tímto světem jsme se vrátili tam, odkud jsme vyšli, a teď chceme z provincie udělat střed světa, abychom jsme si alespoň trochu udrželi svůj standart a abychom si doopravdy sáhli na věc. A doma si sáhneme na to, z čeho jsme vyšli, pokud to dopadne úspěšně, jsme dospělí, ale sahat na to musíme neustále, abychom věděli odkud jsme vyšli a kam jdeme a co udělat proto, abychom se doma cítili dobře. Musíme poznat, jak se o to snažili naši rodiče, učitelé, zastupitelé, organizátoři kultury, lidé ve funkcích chlebodárců, udržovatelů prosperity. Jako by ty vesnice, městečka a města byly tou přirozenou společností, ve které jediné je možné problémy našeho soužití uspokojivě vyřešit, v mantinelech jejich institucí, které je prostřednictvím nás a našich následovníků možno obnovovat.

Sám nejsem z tohoto kraje, nemůžu však nikde jinde takto mluviti. Proto také zde mohu skládat pouze obdiv nad zdejší velkou kontinuitou hrdé a dospělé provincie. Mým domovským právem u vás je pouze můj obdiv.

Abych konečně řekl, o kom z přítomných převážně mluvím. Je to hlavně slavný Unarclub, který se zřejmě stane přemožitelem času. Zbudou po něm knížky páňe Nebeského, filmy Petra Marka, pedagoga FAMU, bez kterého si dnes lze pražské alterující divadlo jen těžko představit. A v kontextu tohoto článku mluvím hlavně o státotvorné činnosti Jiřího Nezhyby pracovníka Ekologického právního servisu. Mluvím tu o podivuhodné generaci Příjemných Hranic, které bylo v listopadu 1989 kolem patnácti let, a ve volbách do obecního zastupitelstva Hranic na Moravě v roce 2002 získala významné zastoupení. Mluvím však i o lidech z ostravské pánve, spolutvořících s posledními dvěma jmenovanými Láhor Soundsystem, kteří přesto, že nebudou mít dramatické umění jako povolání, se k němu díky tomu, co vykonali na svých představeních, budou vždy cítit povolaní. A ValMez pro ně bude vždy jakýmsi domovem, či alespoň místem, kde se otvírá jedno z oken do světa. Do konce prvního desetiletí 21.století se jejich snahy pravděpodobně završí. A valmezská přehlídka se zcela obrodí novou generací tvůrčích menšin. Generace Láhor Soundsystemu bude vystřídána, tak jako kdysi v polovině devadesátých let vystřídala ona předchozí generaci Malých jevištních forem. Bude se však nová generace identifikovat s touto přehlídkou? Myslím, že ano. Nyní však již o těch nejreprezentativnějších.

Dramatické umění souboru LÁHOR/SOUNDSYSTEM

Již druhým rokem mám možnost sledovat divadelní korporaci, jejíž jádro tvoří soubory Lidového divadla Ostravské pánve. Vyjmenujme si je: Dekadentní divadlo Beruška z Hranic na Moravě, V Soukolí, které vzniklo v Havířově, XXXH'XXOˇXXOXX z Ostravy. Neodmyslitelně k tomuto megasouboru patří ještě Johana Švarcová, vyšlá z divadla DNO a Radek Rubáš z Prahy. Ono severomoravské jádro vyznávalo jako divadelní metodu nepředvídanou hru bez deprese textu a s nepředcítěným dějem. Řemeslně zvládnutá divadelní improvizace ve stylu "příběh člověka" vládne i v tomto monstrsouboru o třinácti lidech, počítaje i hudebníka. Organizace představení se fází svého vývoje, která panuje letos, nejvíce blíží metodě Ostravanů, protože postavy, následnost dějů, prostředí, kde se příběh odehrává, jsou již domluvené, všechno ostatní teprve vznikne na scéně. První společné vystoupení LÁHOR/SOUNDSYSTEMU "V Bikinách jdeme tmou" byla absolutně improvizovaná opereta, to se psal rok 2002. Jejich loňský akční melodram z manažerského prostředí "Vyhledat a zneškodnit" měl i ve své třetí variantě, kterou jsem zhlédnul na celostátní přehlídce experimentujícího divadla Šrámkův Písek, nefixované prostředí děje. Některé postavy, dějové peripetie i pointa příběhu byly jiné než v předchozích variantách. Na letošní sezónu připravili hru, která z jejich produkcí byla zatím nejvíce dopředu fixovaná.

Abychom se dále uvedli do poetiky souboru a ukázali si jak jdou ke kořenům divadelnosti, jak jsou lidoví i svatí, citujme zde Petera Brooka, který o tradičním íránském divadle a hlavně o jeho obskurní teheránské odnoži napsal následující: "V Íránu existují dvě velké divadelní tradice:ta'azieh, což je jediná forma náboženského mystéria, která se vyvinula v islámu, a ru'hozi, forma komedie dell'arte, která je stále velice živá a k jejímuž provozování se, kdykoli si události jako např. svatby vyžadují obveselení, sdružují do malých skupin řemeslníci a obchodníci (Jako Klubko a jeho kolegové ve Snu noci svatojánské). Tato představení jsou radostně obscénní, nabytá fyzickou energií a co do námětu velice aktuální, vychází přímo z diváckých reakcí. Velice speciální formu ru'hozi hostila uzavřená čtvrť teheránských bordelů, svého druhu vnitřní město, přístupné jen úzkou pasáží vedoucí přes policejní ředitelství. Byly zde obchody a dokonce i divadlo, kde se každé ráno shromažďovali herci, aby vyslechli, jaké téma jim pro tento den vybral principál. Hodinu co hodinu pak v představení jdoucích po sobě improvizovali, nechávali své téma, aby se samo rozvíjelo, propracovávalo a pulírovalo, až do posledního představení pozdě večer, které bývalo nejdokonalejší. Tím bylo téma vyčerpáno a nové ráno přineslo čerstvý začátek a novou látku. Tyhle soubory hrály s oslnivou duchapřítomností a bleskovostí a jelikož jsme sami s touto formou dlouho experimentovali, nešetřili jsme obdivem. (Peter Brook, Nitky času, Praha 2004, s. 172-3)" Divadelní skupina Petera Brooka si pak na svém putování íránským a africkým venkovem vyzkoušela své vlastní verze ru'hozi a obohatilo to jeho oficiální evropskou práci. Je též možné, že za současné vlády ajatolláhů je lidové divadlo na úbytě, možná i ve prospěch náboženských mystérií ta'azieh , my však spolu s Peterem Brookem víme, že svaté divadlo se bez konkurence lidového divadla stává mrtvolným. Toužíme po tom, aby rozvíjející se tradice improvizovaného lidového divadla u nás nebyla utlačována, obzvláště když jde ke kořenům divadelnosti, a přesto je to divadlo lidové. Snad nás tento interkulturní citát naladil k paralelám o českém amatérském i profesionálním divadle a k srovnávání poetik těch nejživějších z nich.

I ty nejzbytnělejší divadelní instituce by si měly uvědomit, že celá jejich sláva začala kdesi v dávnověku rituální improvizací a kdo ví na jaké sprosté, či svaté téma ta improvizace byla. Z této perspektivy je tedy divadlo na Královských Vinohradech podivná alternativa k improvizujícím bratrstvům, kteří jsou mnohem více u kořenů divadelnosti, než tito vinohradští alternativci.

Zpět k našemu souboru. Ve Valašském Meziříčí na amatérské přehlídce Setkání divadel malé jevištní formy se 25.3. 2006 premiéroval jejich kus "Sto procent alibi". Tentokrát nebyla uváděna varianta přestavení, které se uskutečnilo v rámci zimního Láhoru. Tak tomu bylo loni. Láhor je festival v Hranicích na Moravě, jenž probíhá pravidelně v některý den mezi Vánoci a Silvestrem. Druhý každoroční Láhor se koná první víkend před prázdninami. Tam opět soubory hrají každý zvlášť.

Děj inscenace LÁHOR/SOUNDSYSTEMU na zimním Láhoru letošní sezóny byl zasazen do prostředí diskotéky v raných devadesátých letech a inspirován skutečnou událostí - peticí hranických tanečníků za lepší diskotéku v roce 1991. Prostředí disco-klubu pak využili Petr Marek a Johana Švarcová spolu se Simonou Babčákovou, Halkou Třešňákovou a Tominou Jeřábkem ve svém cyklu improvizací v klubu pražské čajovny Ryba naruby

Nyní vysvětlíme jejich amatérskost. SOUNDSYSTEM je název označující v technofilní obci skupinu lidí, kteří přivezou na nějakou akci zvukovou aparaturu, nosiče i tvůrce zvuků a nechtějí, aby byla jejich festivita nějak komercializována, či profesionalizována. Láhor/Soundsystem funguje na podobném základě. Také proto se stále účastní přehlídky ve ValMezu, protože tam se kdysi před deseti lety potkali a je to vždy osa jejich každoroční sezóny. Tento rok jsem se již bál, že se uchýlí ke svým civilním povoláním a zanechají průkopnického divadla, ale jejich představení prokázalo stále trvající divadelní sílu. Petr Marek mi pak v kuloárech řekl, že chce na přehlídku jezdit do padesáti. Takže i když z těchto svých divadelních činností nemají peníze, jistým způsobem je to živí.

Přehlídky amatérských divadel jsou statutárními, oficiálními. Vybírá se na nich dramatická výpověď, která bude reprezentovat tento kraj na celostátní přehlídce. Je tu jakýsi státní a krajský zájem vidět, co se dramaticky zobrazuje. Kdybychom měli v Brookově polaritě mezi lidovým a svatým divadlem vybrat, pól ke kterému se tento zájem blíží, bude to zřejmě zájem o svaté divadlo. Divadelní porotci na křeslech veleknězů chtějí vidět jaký svět je, proto jsou některá divadla tak trapně vznešená a mrtvolná, protože si jejich tvůrci myslí, že něco takového chtějí bohové vidět. Například ale takový vitalista Dionýsos, by něco takového jistě nesnesl a odešel se raději dívat na reality-show, což je jistě zajímavější obraz života stvořený lidmi. A státu, potažmo ministru kultury, by snad také mohlo být jedno, jestli jsou jeho divadla svatá, lidová, či krutá, hlavně když nebudou mrtvolná.

Přistupme konečně k představení. Tématem je sebevražda, nic impulsivního, vyrovnané rozhodnutí, velké zkoprnění z tragédie. To byl nejhlubší moment toho, co jsem viděl, k tomu kopa "prdele" a charakterizační pravdy.

Trocha popisu aranžmá: Na úvod sladkobolný kýč reality (co jiného jsou hity našeho srdce v rádiu), na scéně je živý obraz, krátká stronza herců jako divadelní portrét postavy. (Tady jsem trochu předběhl v popisu úvodní scény) Při pomalém rozhrnování opony dobře rozeznávám onen konec na začátku. Odhalená červenavá rána na scéně rozhozených postav. Všechno se dovíme, je to prokomponované. Začátek koncem, pravda o tom, co stalo se. Chtěli spáchat sebevraždu, ale zemřela jen jedna. Což se dovíme od postavy na forbíně (Jiří Najvert XXXH'X XOˇXXOXX), byla to jeho manželka. I v Shakespearových tragédiích se již všechno řekne na začátek.

Téma: Nejdříve internetová místnost sebevrahů. Všichni odhodlaní do toho jít. Na chatě v Jizerkách se sejdou. Jedna z postav (Jiří Nezhyba Beruška) : "Doufám, že z toho nebude nic pozitivního". Všichni (to maj posraný) mají zpackaný život. Vyklubou se z nich spolužáci z gymplu, divadlo je divná náhoda. Je jim po třicítce. Nejvěrojatnější Marta Pilařová (XX...), vražedkyně, vždyť to stejně všichni chtějí, tak co (!) a uškrtí postavu Kamily (V Soukolí) . Ta jediná zkape. Policejní vyšetřování, všichni chtějí mít Sto procent alibi.. Prokop Holoubek (Beruška) jako policajtský elév, byl v představeních, ve kterých jsem ho viděl, vždy rozpačitý, zde je konečně dokonalý. Všechny pointy tohoto představení jsem váženému čtenáři neprozradil, tedy doufám, že budou míti mnozí možnost zhlédnout jejich kus. Jejich dramatické umění lze okusit i ve filmu Petra Marka Nebýt dnešní, který navazuje na legendární undergroundové psychohry ostravské části souboru. Více o souborech termínech jejich vystoupení se dozvíte na http://unarclub.cz a http://vsoukoli.jinak.cz

PS:Slovo "prdel" lze nahradit V&W slovem "hlína".