První název rubriky "Šlehněte si... (název básně)" nezmizel proto, že by byl pitomý, ale proto, že rubrika měla v prvních dílech názvů poněkud moc (Šlehněte si... Báseň pro tento den + tehdy ještě název tematického týdne + název básně). Nakonec jsme se rozhodli omezit názvovou záplavu na Báseň pro tento den, je nejpopisnější a nejjasnější a na poezii tu mají být verše a ne název rubriky. Byly to běžné dětské bolesti vytváření rubriky jakékoliv a trvaly jen krátce. Přesto není Šlehněte si... název špatný a rád ho ještě někdy použiju. Nevím, jestli je to třeba vysvětlovat ještě někomu jinému než Filipu Sklenářovi, ale s drogami se běžně spojuje pocit jakéhosi opojení. Nemá to co dělat s tím, jestli tohle opojení zrovna Filip Sklenář kdysi zažíval nebo ne, prostě je s nimi běžně asociováno. Mám za to, že i poezie může poskytovat jistý druh opojení, a taky že je rozhodně lepší opájet se poezií než drogami. Přenesení významu z jedné věci na druhou, často protikladnou, se ke zvýšení účinku ve sloganech, názvech či verších používá často, z nejprofláknutějších příkladů viz dejme tomu "Pít z poháru lásky", "Hodit si mašli", "Vychutnej si svého Kozla", "Die Happy," či "Spěchej pomalu" (Filip Sklenář by možná namítl, že on kdysi spěchal a pomalu to nešlo). Pokud jde o Grónsko, jsem si jistý, že z jeho obyvatel má mráz ráda většina, že stejná většina by ráda slyšela poklonu, kterou bych jejich mrazu složil, a že kdyby Filip Sklenář přijel do Grónska nabízet místo mrazu vedro, byl by velmi rychle vyprovozen kopanci do teplých krajin.

Filip Sklenář trpí utkvělou představou, že existuje "ofickult", který ovládá českou kulturu od poezie po reality show. Vzhledem k tomu, že přinejmenším kritiky na Natálii Kocábovou byly velmi rozdílné (nadšené i naprosto otrávené), nemyslím si, že by šlo o frontu právě jednotnou. Prostě jen opakuji, že i ti nejkritičtější kritici přiznali Kocábové talent, byť často utracený či utopený v záplavě hluchých slov. Jiní recenzenti ji naopak téměř bezvýhradně chválili. Už taková různost je důvod aspoň nějaký text rozporuplné autorky otisknout. K příkladům Ondřeje Brzobohatého a Vladka Dobrovodského snad jen poznámka, že o poezii a o televizní zábavě obvykle píší poněkud jiní lidé, což myslím většina gramotné populace ví. Showbusiness má trošku jiná pravidla než skromný život literární. Do toho je mimochodem při troše snahy velmi snadné vplout, žádný oficiální Olymp tu neexistuje.

Souhlasím s tím, že báseň jistě musí mít nějaký rozměr. Netuším ale, proč by to měl být jen ten rozměr, který se líbí Filipu Sklenářovi. A mimochodem: Poe opravdu nepsal Havrana podle Filozofie básnické skladby, a v jejím textu opravdu nepojmenoval principy, které považoval za obecně platné pro psaní básní. To, že to v ní tvrdí, neznamená vůbec nic, jiný velký ironik navrhoval s podobně vážnou tváří vařit a pojídat irské děti. Ale i kdyby Poe takové principy popisoval, netuším, proč bychom se zrovna podle jeho principů měli dnes řídit při hodnocení poezie. Filip Sklenář se pokusil z nedostatku argumentů zaštítit autoritou a nevyšlo mu to, ale to se stává i protřelejším šíbrům.

O autorských právech vážně nemá cenu mluvit. I dědicové mají právo na to, aby se díla jejich nejbližších předků tiskla jen tam, kde oni chtějí. Prostě mají.

Dobrá literatura opravdu nemusí nutně znamenat provokaci. Může znamenat i ji, ale omezovat ji jen na ni je hloupé. Goethův Faust nebyl provokací, a přesto je to skvělá literatura, Proustovo Hledání není provokací, ale je to nádherný text, Kunderova Nesmrtelnost nebyla provokací, ale je to dobrá knížka, lidová poezie je málokdy provokativní, ale je výtečná. Vrchlického báseň nebyla provokací, ale dojímá dodnes a to je dobré si připomenout. Aby to člověk pochopil, nemusí být součástí ofickultu. Stačí umět číst.

Filip Sklenář nejdřív napadl můj výběr básní jako takový a vyslovil podezření, že tisknu hlavně své kamarády, protože to jsou kamarádi. Teď tvrdí, že nenapadl Tomáše Koloce (který je mým kamarádem) celého, ale jen jednu jeho báseň. Hm. Mýlím se nebo Sklenář sám cítí, že v prostém souboji s (mimochodem náhodně vybraným) Kolocovým textem jeho "náročnými kritérii prošlá" velebáseň neobstála?

Chválit poněkolikáté urputně vlastní text je známkou vytrvalosti. Nepochybuji o tom, že pro svého autora jsou Jabloňové sady 4 "myšlenkově hlubokým a formálně propracovaným" skvostem, pro mě jsou prostě mělkou, špatně čitelnou jamkou plnou falešného patosu. Nemůžu si pomoci, je to báseň pro autora a ne pro čtenáře. Veškerá snaha ani hloubka autorova prožitku bohužel neudělá z textu velké dílo. K tomu je potřeba něco víc než slova, která duní prázdnotou tím dál, čím častěji autor hlásá jejich plnost. Nevím přesně, co je k dobré poezii potřeba, ale Filip Sklenář to nemá.

Na vybírání básní do rubriky jsem nerezignoval. Prostě jsem nabídl Filipu Sklenářovi (a rád bych to nabídl i dalším čtenářům, kdykoliv najdou dobrou báseň), aby se na rubrice podíleli. Není jediný důvod, proč bych měl básně vybírat jen já sám. Konkrétně Filipa Sklenáře jsem vyzval, aby vedl rubriku celý půlrok, hlavně protože jsem přesvědčený, že to déle než pár dní nesvede. Chce-li dokázat opak, potěší mě to. Čtenáři ať pak rozhodnou, čí výběry byly lepší.

Konečně závěr a odpověď na to nejdůležitější: Ne, opravdu jsem nepochopil, koho personifikuje Tyfon ve Witkiewiczově básni. Jsem velmi nevzdělaný. Jenže jako takový mám myslím tu pravou kvalifikaci vybírat poezii pro Britské listy. Básnická rubrika na tomhle serveru by totiž podle mého nejhlubšího přesvědčení neměla tisknout texty pro lidi, kteří dešifrovali Tyfona. Už jen proto, že jich nebude víc než deset. Tady je myslím hlavní rozdíl mezi mnou a Filipem Sklenářem. Báseň pro tento den není prostorem pro nabubřele zaumné spletence patopoezie, kterým zatleská happy few (sedm lidí, kteří četli stejné knížky jako Filip Sklenář). Není dokonce tak úplně stvořena ani pro amatérské milovníky jednodušších veršů, ke kterým se počítám, byť je skvělé, že i oni ji čtou. Úplně nejvíc je dělána pro lidi, kteří s poezií běžně nepřijdou do styku vůbec, třeba jen proto, že na ni nemají čas.

S drobnou, ale pevnou nadějí doufám, že moje rubrika takové lidi aspoň občas k veršům přivádí a že jim dělá radost. A jsem přesvědčen, že básně podle gusta Filipa Sklenáře by z takových lidí nečetl nikdo.