Příkladem: zatímco "buržoa" se může vzdát své továrny a stát se komunistou, nacismus upírá Židům či Romům možnost stát se členy rasy či národa, jež má právo na přežití.

Jeho příspěvek mi připadá velmi zajímavý a možná i platný pro dané období, tedy pro dvacáté století, dobu, kdy zachování vlastního života je obecně uznávanou nejvyšší hodnotou v rámci individualistického pragmatismu (i když i tato generalizace je diskutabilní).Vcelku bych s ním tedy souhlasila, pokud jde o hodnocení oněch dvou konkrétních totalit - nacismu a komunismu.

Nicméně celá teorie "dělení totalit" na ideologické a nacionální je univerzálně nepřijatelná, protože je velmi omezena na daný historický kontext. Dovolte mi vysvětlit mě připomínky. Zaprvé, teorie pana Hoška platí pouze tehdy, je-li největší hodnotou člověka, který totalitě čelí, jeho vlastní život. Pan Hošek vyvozuje, že pro katolíka je možné stát se protestantem, zatímco pro Ira není možné stát se Angličanem, a proto je horší útlak nacionalistický než ideologický. To je jistě přesvědčivě z hlediska dnešní logiky, kdy se víra či přesvědčení mění jak na běžícím pasu, bez zjevných překážek. Nicméně nezapomínejme, že středověký či rané novověký irský katolík byl přesvědčen, že mimo římskokatolickou církev není spása. Co z toho plyne v jeho logice uvažování: nevzdá-li se své víry, Angličané ho zabijí, ale on půjde do nebe, kde bude žít věčně. Vzdá-li se své víry, čeká ho dalších pár mizerných let pozemského života a pak se navěky bude smažit v pekle. Podobných příkladů bychom mohli uvést nespočet: vždyť každý člověk, který je ochoten pro něco zemřít, ať už je to Jan Hus či sebevražedný atentátník, nadřazuje ideu (či ideologii) vlastnímu životu.

Zadruhé, nacionalismus také není nic než ideologie, proto je dělení mezi dvěma typy totalit, jak je staví pan Hošek, nejasné. I když je dobře použitelné v případě dvou totalit citovaných (německého nacionálsocialismu a komunismu), nedá se generalizovat.

Mnohé nacionalismy navíc nejsou "exkluzivní" jako německý nacismus v případě Židů či Romů (ale už ne v případě blonďatých lidických děti daných na "poněmčení"), ale naopak usilují o "konverzi" lidí, kteří sami sebe za příslušníky daného národa nepovažují. Jako příklad můžeme uvést španělský nacionalismus za Frankovy diktatury. Pokud se Bask, Katalánec či Galicijec prohlašoval za Španěla a mluvil kastilsky, neměl (kvůli svému původu) nejmenší problém dosáhnout nejvyššího postavení. Problém nastal, pokud naopak chtěl zdůrazňovat svoji odlišnou kulturní identitu, či přímo svoji nešpanělskost.

Současným příkladem podobného "inkluzivního" nacionalismu jsou například asimilační tlaky, kterým čelí Kurdové od většinové společnosti některých států, na jejichž území žijí.Nejsou diskriminováni proto, že jsou Kurdové, ale proto, že se jimi snaží být, že se této identity nechtějí vzdát.

Děkuji panu Hoškovi za velmi podnětnou teoretickou úvahu, nicméně nemohu neupozornit na to, že pokud se snažíme vytvářet teoretické kategorie a formulovat univerzální teorie, jejichž platnost by nebyla omezena na konkrétní příklady, které uvádíme, musíme si uvědomit, že způsob uvažování lidí, jejich hodnoty i jejich konceptuální rámec podléhají změnám v čase i v prostoru. Bývá zavádějící předpokládat, že všichni lidé myslí jako já, pro historika či člověka, který argumentuje historickými případy, to bývá dvojnásobné ožehavé.

Autorka je historička, žijící v Madridu