Protože měřítka hodnocení básně prolínají celým předchozím textem, nebudu se opakovat. Stačí si je znovu přečíst, uvědomit si jejich obsah a další "rozbor" textu netalentované dcery nadaného otce je zbytečný. Pokud už chci mluvit o sexualitě, musím si zvolit přinejmenším vhodný jazyk - je to úkol pro skutečného básníka, zapracovat nad lyrickým subjektem, čili zvolit si vypravěče.

Natálie Kocábová, která se rozhodla obzory čtenářů rozšířit o skutečnost, že netoliko po souloži, ale i po onanii je člověk spíše mrzutý, neudělala ni jedno z toho. Snad bychom tedy ocenili, kdyby její řeč - když už mluví prázdně - byla alespoň jaksi vázaná, třeba v oné neuchopitelné arytmii volného verše, kterou špatní básníci a podprůměrní kritici nejsou většinou schopni postřehnout, a proto si myslí, že volný verš je sekanicí ze slov. Slova postrádající obsah stejně jako jejich tvůrci jsou skutečný mor existujícího českého ofickultu. K poznámce o kladném přijetí kritiky bych rád uvedl kladné přijetí uměleckých kvalit mladého Brzobohatého a mj. celou škálu talentů, jež začíná projevovat - dle mínění znalců - ten Vladko Dobro... dovro... do prdele, jak se jmenuje?

Mnou uvedený příklad z E. A. Poa byl výstižný, jakkoliv se jednalo o příklad, a ty vždycky kulhají - báseň skutečně musí mít nějaký rozměr.*) Výtka, že se jedná o popis tvroby jedné básně, je irrelevantní, neboť právě tuto báseň konstruuje Poe na základě principů, které považuje za obecně platné. Vít Slíva (přítel Bogdana Trojaka, kterému Múzy nadělily především mimořádně dobře prosperující firmu - tuším že na dovoz vitamínových přípravků, již vlastní jeho otec) možná tu a tam napíše cosi obstojného stejně jako zmíněný Bogdan. Obecně obstojné je však velmi málo, stejně jako ony dva řádky, které se nám ŠS pokouší prodat jako báseň, neopomíjeje jednu čtvrtinu takto publikovaného textu zaplnit svým jménem. Mám-li toto dokazovat, uchýlím se raději k plebiscitu.

Autorská práva! Jistě. Je to zřejmě tím, že je mi pojem slušnosti skutečně cizí, ale opravdu nevím, jakým způsobem hodlá Štefan Švec komunikovat se záhrobím, neboť pokud je mi známo, čeští básnící současnosti se dělí na mrtvé, podprůměrné a ty, o kterých se neví. Způsob, jakým se po řadu měsíců na stránkách Britských listů mrhalo prostorem určeným literatuře a poezii, nahrává tomu, aby se o vposled jmenovaných nikdo nikdy ani nedozvěděl.

Poznámka ŠOK: Stačí si přečíst autorský zákon, aby editora přešel smích. Naduté hysteriky smích nepřejde - do prvního pravomocného rozsudku. Ale zákon platí, ať se to komu líbí nebo ne. Každý mrtvý autor má dědice a vydavatele. Ti vlastní práva k šíření jeho díla. Práva mají překladatelé. Pod veřejnou doménou nenajdete dnes ani Shakespeara. Ke škodě české společnosti , která prozatím netoleruje ve svých zákonech volné šíření díla k vzdělávacím či jiným nekomerčním účelům. Spolupráce s inteligentními vydavatelstvími či přímo s autory je tak jedinou cestou k publikaci literatury.

Proč musí literární umění nutně znamenat konflikt? Protože to není zaměstnání, jak se nedomnívá pouze Štefan Švec, ale drtivá většina českého ofickultu. Představitelé (post)normalizačního ofickultu se už patnáct let snaží být moderními. Výsledky jsou vidět. K již z blahých časů socialistické republiky známým tématům literární tvorby z oblasti optiky (tma, světlo, šero), akustiky (ticho, řinčení tramvají), dřevozpracujícího průmyslu (letokruhy, tesaři, krovy, roubení, lžičky, vařečky a dřevěné kostely) a národního vodohospodářství (hladiny, čeření, zrcadlení, prameny) přibylo něco z oblasti gastroenterologie (hovna, sraní) a sexuálních přednášek pro ZŠ sedmé třídy - hle, již to publikujeme i v moderním Česku, to hříšné slovo: masturbace.

Ale... ale... když si honím péro, myslím na všechno... jenom ne na doktorský slůvka, jak tomu říkaj a proč bych to neměl dělat, a proč měl, až dokud se nevycáknu s pocitem, že tentokrát tím propálim strop a na ksicht Lůny napíšu PAX... Velkýma písmenama. Ať to vědí v Tokiu i v Moskvě, že jsem se vycákal až na Měsíc. (Z improvizované - tedy pochopitelně prachmizerné - básně Malý kurz bítu pro Štefana Švece.)

Telegraficky - důvod, proč je Vrchlického odrhovačky zbytečné publikovat, jsem uvedl - netřeba znova. Každý je zná a umí zpaměti. Nenapadal jsem Koloce vcelku - hrubá Švecova manipulace hraničící s podvodem na čtenáři, napadl jsem lžibáseň (jinou, než Švec publikoval ve své polemice), která není nic jiného než laciným způsobem vykradená figura božského doktora Rabelaise. Stran data publikování jednotlivých textů nelze říct, že bych se přehlédl, mluvil jsem o celku - o výsledku několikaměsíční práce, kterou je... kterou není... která nebyla k ničemu.

Za tvrzení, že jsem Witkiewicze zabil, by možná zabil Švece nejeden polonista (krom těch, kteří to nekontrolovali, a budou názoru, že to přeloží lépe), to jsou prostě nadávky, které není třeba brát vážně. Spíše by mě svrběly prsty, abych Švecovi alespoň naznačil - protože vysvětlování poezie se mi hnusí ještě více než vysvětlování samo - jak myšlenkově hlubokou a formálně propracovanou básní Jabloňové sady 4 jsou. Těžko se to bude vysvětlovat člověku, jenž si šlehá poezii (a nebo spíše prach z ní) a možná se dosud neměl příležitost setkat s ohromující skutečností, že slova mívají u některých autorů obsah.

Stran oné výzvy - děkuji Štefanu Švecovi, že se rozhodl rezignovat na aktivitu, ke které není kompetentní, neboť stejně jako Natálie Kocábová postrádá talent, postrádá on předpoklad, jenž odlišuje knihovníka od literárního kritika - přísně vytříbený a nekompromisní vkus (zdůrazňuji, že o jeho obecné erudici nepochybuji). Pokud jde o mou vlastní představu pravidelné rubriky, kterou bych rád viděl na stránkách Britských listů bez ohledu na to, zda se někde v koutku budou krčit zbytečná říkadla, či nikoliv, už jsem v této věci několik lidí oslovil.

Nepovažuji ale za nutné tlačit na pilu, protože celá věc bude předmětem soukromého jednání s Janem Čulíkem. Výsledkem toho jednání si nejsem jistý. Mám celou řadu nekompromisních sine qua non a vidím - na rozdíl od svého kritika Švece - zásadní rozdíl mezi literární rubrikou a pořadem Sejdeme se na Vlachovce. Z druhé strany - publikací mé vlastní básně Za nehty šafrán Jan Čulík myslím prokázal, že má pro strach uděláno. Situace je tedy jasná - buďto se čtenáři začnou setkávat s jakousi "rubrikou" (řekněme článkem s nějakým stabilním logem) a určitým odlišitelným obsahem, tedy se moje nadšenectví setkalo s blahovůlí šéfredaktora, nebo se to během nějakých 14 dnů na BL neobjeví, tedy jsme se nedohodli.

Zatímco toto téma považuji za otevřené, ke Švecově kritice pravím: causa finita. Vlastně ne. Pochopil Štefan Švec, kdo - resp. co - je personifikováno Tyfonem ve Witkiewiczově básni? Aha. Myslel jsem si to. :)

*) Netoliko Bogdan Trojak napsal celou bichli pseudohaiku nevěda, že forma haiku vyžaduje především mnohoznačnost grafického záznamu japonštiny. Text, který "vypadá" jako "sakura pláče nad Tokiem" může v dobře napsaném haiku znamenat taky "můj šéf je idiot" a zarecitován pak může znít "právě bych si vrznul". Grafomanské orgie na pěti-sedmi-pěti slabikách, které proběhly Českem, tedy k ničemu nebyly. Zas někdo nevěděl, co je vlastně grappa.