Pamatuji se na ustavování opoziční slouvy mezi ODS a ČSSD, kde panovala dohoda 2x2. Dvě média, každé dva dotazy. A nic víc. Novináři to přežili, i když všichni psali totéž... Zuby skřípali všichni, neb informovaný byl tak úzký okruh osob, že tradiční řízené úniky informací od některých politiků k některým novinářům selhaly.

Tradičně (nejen zde, ale i kdekoliv v demokratických zemích, i v daleko striktnějších a v tiskových věcech méně demokratických USA) jako první dostávají slovo novináři velkých tiskových agentur a veřejnoprávních médií, následují velké komerční televize a velké deníky. Následují odborní novináři velkých týdeníků. Teprve nakonec se dotane na ty malé. A nebo nedostane. Totéž platí u organizování fototermínů. Akreditace do Bílého domu také není samozřejmostí pro kdejaký plátek s nákladem 9 000 výtisků. Akreditace v Bílém domě není právo, ale výsada, kterou novinář dostane třebas i po deseti letech politické žurnalistiky. Velmi se přimlouvám, aby v českém parlamentu zavedli totéž. Tak to je a ignorování zvednutých rukou redaktorů malonákladových médií má svou železnou logiku. Jinak by některé tiskovky trvaly i půl dne, fototermíny též. Stovky novinářů by ucpaly chodby stejně, jak se to stalo při volbě prezidenta Klause na Pražském hradě, kde tiskové oddělení selhalo a novinářům šlo skoro o život. Malí se musí snažit jinak.

Stejný metr měli na novináře pořadatelé tiskových konferencí zasedání NATO či MMF. A jen stěží lze obviňovat tiskové středisko americké delegace na zasedání NATO z "informační bariéry" či "útoku na svobodu slova", že nedá přednost Respektu před německou tiskovou agenturou DPA. Prověrky novinářů před vpuštěním byly tak přísné, jako kdyby vstupovali do budovy Pentagonu. Přesto například tehdy Britské listy přinesly reportáž a fotografie z prostoru zasedání, i ze "zakázané zóny"...

To jen šéfredaktor Marek Švehla se domnívá, že Respekt musí všichni respektovat...