NÁŠ DLUH. "Stydíme se za husity, za vyhnání Němců, neumíme se vyrovnat s komunismem," říká Šmahel. Tak zněl podtitulek fotografie oceněného historika v Mladé frontě dnes v sobotním vydání. Jestliže jste si ale článek přečetli, citát zněl takto: "Vypadá to, že máme tři bolavé rány našich dějin. Stydíme se za husitství, sypeme si popel na hlavu za vyhnání německých spoluobčanů a neumíme se vyrovnat s dědictvím komunismu. Ti, co tato témata stále oživují, však nejsou historici, nýbrž zpravidla publicisté, prostě lidé, kteří dávají vědět především o sobě. Znovu a znovu přitom mění nazírání na věc, neptají se, jak k věci došlo. Fascinováni Pekařem, kterého vůbec nezajímali Husové, nýbrž jen a jen zlotřilí Žižkové, zapomínají tu na křížové výpravy proti husitům, tu na rozbití a okupaci Československa, nakonec i na zradu Západu a všeobecný poválečný odklon doleva." Čili František Šmahel řekl ve skutečnosti téměř pravý opak toho, co sugeroval podtitulek fotografie. K tomu je třeba dodat jen toto: takto se dělá neseriózní žurnalistika a je to klasický příklad.

Proto jsem vždycky radil přátelům, když měli mluvit o něčem do médií: zeptejte se, jak přesně dlouhý bude váš příspěvek ve finální podobě a namluvte ho o dvě sekundy kratší, než vám řekli. Aspoň budou mít s jeho manipulací větší práci.

O SERIÁLU A SERIÁLECH

Seriály a dabování způsobily, že se herectví stalo povoláním takřka davovým, herců je pomalu víc, než kominíků, a přesto jich není nikdy dost.

Moje definice zní: Seriál je mimoumělecký žánr, který je tím lepší, čím je delší. To samozřejmě není tak úplně pravda, totiž je to naprosto pravda, ale jde o to, co je to lepší. Takzvaně umělecky kvalitní seriály zpravidla zase tak dlouhé nebývají, i když i zde existují výjimky.

Jednou takovou výjimkou je skvělý americký seriál Six feet under, u nás se vysílá pod názvem Odpočívej v pokoji. Hlavním autorem geniální ságy rodu majitelů pohřebního ústavu je Alan Ball, podepsaný i pod skvostným filmem Americká krása. Za dobrý seriál považuji i Big Bena, už proto, že naprostá většina dobrých seriálů je společensky kritická až satirická -- viz Sex ve městě, nakonec i Ally McBealová. Moru se naopak podobají tzv. lékařské seriály, ale "publikum je chce a má je rádo". Kdysi, asi před deseti lety, jsme s Jurajem Kukurou debatovali s jedním z největších německých televizních producentů, panem Rademannem, a došlo i na seriály. Pan Rademann tehdy odmítl mou ironicky míněnou myšlenku, abychom natočili seriál o ženském lékaři s tím, že gynekologie a dentisté se pro seriál vzhledem k tomu, že publikum lékařských seriálů tvoří především ženy přes padesát, nehodí. Už to vyšetřování, nutná témata, krčil rameny. A vida, netrvalo to ani tři roky a šup, už natočili Dr.Franka, lékaře, kterému ženy důvěřují... A v Ordinaci se objevil i milý motiv prezervativu, který mladému páru jaksi zůstal, kde neměl, a hrdinové jej obětavě vytáhli...

Výtečné bývají pravidelně seriály britské -- ostatně, je zajímavé a jistě to má i nějaký hlubší důvod, že zatímco pravděpodobnost, že americký film bude kvalitní a nikoliv akční připitomělá střílečka je asi 90 ku 10, je to v britské kinematografii přesně naopak.

První setkání se seriálem byla ostatně právě britská Sága rodu Forsythů. To byl skutečný vymetač ulic, když běžela, potkávali jste na chodníku většinou jen potulné psy, alkoholiky a policisty, kteří se snažili nahlédnout oknem do nějakého přízemního bytu a spatřit aspoň kousek příběhu krásné Ireny a zlého Soamese.

Potom jsme si v mé rodné Plzni pořídili kvalitnější anténu a začali chytat západoněmecké vysilače ARD a ZDF. Byla to skutečná ideová diverze, občas jsme některé dokumentární filmy či debatní pořady nahrávali a vozili do Prahy, na noční boxerské mače legend Aliho a Fraziera k nám jezdily celé výpravy. Ne ale o tom zde chci psát, zpět k seriálům -

Skrze německé vysílače k nám pronikly opravdové seriály, ne kratičké, toliko třináctidílné kousky Jaroslava Dietla. Taková Lassie, legendární příběh věrné collie, kterou hrálo postupně asi třicet psů, měla tolik dílů, že si to už nepamatoval ani producent. Bonanza! Dallas! Dynasty! A nekonečná Geissendörferova Lindenstrasse, Lipová ulice, kterou jsme se nejprve pokusili napodobit pro Primu s Dušanem Kleinem a kterou nyní napodobuje Nova v košaté verzi Ulice! Ale byly tam desítky dalších seriálů.

Moje devadesátiletá pratetička sledovala tyto zázraky s námi. Brzy u ní nastal zajímavý efekt. Neztotožnila si žádného herce se žádnou postavou, ale všechny herce si zapamatovala jako lidi. Neznala jejich jména a nezatěžovala se jmény jejich rolí. Znala je ale a sledovala jejich příběhy jako ne několik seriálů, ale jako jeden nekonečný seriál, kde ji jen občas mátlo, že týž Michael Murphy od šesti odpoledne pásl ovce a vzdoroval zlým dobytkářům, aby od osmi jako detektiv chytal pašeráky lidí na mexických hranicích a od půl desáté byl gangsterem ve službách mafie. "Je to holt taky pěknej hajzl," vzdychla nad ním tetička, "ten mě teda zklamal."

Tento tetiččin syndrom byl prvním důkazem toho, že herců není nikdy dost, stejně jako burákové pomazánky. Tu ale nejím.