Československá legislativa začala po roce 1948 kopírovat změny v pojetí interrupcí v Sovětském svazu. Ty zde byly až do roku 1920 přísně zakázány z jakýchkoliv důvodů. I přes zákaz však byly velmi rozšířené, protože se staly důležitým prostředkem pro kontrolu porodnosti. Řada teoretiků uvádí, že zákon, který je roku 1920 zlegalizoval, odrážel revoluční víru v rovnost žen a Leninův výrok, že žádná žena by neměla být nucena donosit dítě proti své vůli. Autorka W. Z. Goldman však uvádí, že šlo spíše o řešení problematiky nelegálně prováděných interrupcí než o emancipaci a právo ženy na rozhodování o vlastní reprodukci.

V roce 1936 však Sovětský svaz pod vedením Stalina potraty opět zakázal. Toto opatření bylo zavedeno z důvodů zvýšení porodnosti. Právě na tuto sovětskou úpravu reagoval vůbec první československý zákon věnující se umělému přerušení těhotenství z roku 1950. Změněn byl v roce 1957, kdy byly po Stalinově smrti interrupce v SSSR opět legalizovány. Mohly být provedeny do dvanáctého týdne těhotenství. Pokud k zákroku došlo ilegálně nebo mimo nemocnici, hrozily vážné sankce.

Důležitým mezníkem v tehdejší československé legislativě byl zákon č. 68/1957 Sb. Interrupce se stala přípustnou nejen ze zdravotních důvodů, ale také z  důvodů "zvláštního zřetele hodných" a bylo ji možné provést do ukončeného třetího měsíce těhotenství. Pouhá žádost ženy však nestačila, povolení bylo vázáno na činnost interrupčních komisí.

Prověření občané v interrupčních komisích rozhodovali o tom, zda žena bude či nebude moci zákrok podstoupit. Ženy braly tyto komise často jako formalitu. Byly spojeny s falešnými prohlášeními či dokonce korupcí. Často se také uvádí, že před komise chodili profesionální "tatínkové", kteří si za své služby nechali platit. Službou se pak rozumělo prohlášení, že dítě bylo počato v rámci mimomanželského styku. To, že mimomanželský pohlavní styk byl považován za dostatečný "zvláštního zřetele hodný" důvod, ponechme raději stranou.

Někteří z vás si možná vzpomenou na scénu z normalizačního seriálu Dnes v jednom domě, kdy Jaromír Hanzlík představuje "nezodpovědného tatínka" před interrupční komisí nebo jinou scénu ze seriálu Nemocnice na kraji města, ve které Josef Dvořák vystupuje v roli falešného otce. A podobných scén bylo v tehdejší filmové a seriálové produkci nespočet stejně jako ve skutečném životě.

Stranou by také neměl zůstat fakt, že tyto komise sloužily k šikanování a kádrování lidí v tehdejším Českoslovenku.

Protože interrupční komise bránily aplikaci nových lékařských postupů, především miniinterrupcím, a ČSSR se oddalovala vývoji ve světě (včetně jiných "socialistických" států) byla vytvořena nová právní úprava. Zákon č.66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství byl přijat v říjnu 1986 a přinesl liberální přístup k této problematice. K zákroku stačí pouhá žádost ženy bez uvádění různých sociálních či ekonomických důvodů. Interrupce může být provedena, pokud těhotenství nepřesahuje dvanáct týdnů a pokud tomu nebrání ženiny zdravotní důvody.

I přes liberální postoj české veřejnosti a historickou zkušenost se však po změně režimu v roce 1989 začaly objevovat tendence usilující o změnu stávající legislativy. Často zmiňovaným důvodem pro tyto aktivity byl kromě důvodů etických také strmý pokles porodnosti. Návrhy usilující o změnu stávající legislativy ve prospěch omezení interrupcí či jejich zákazu jsou v ČR iniciovány křesťanskými neziskovými organizacemi působícími v této oblasti a některými poslanci KDU-ČSL.

Jedním z prvních úspěchů spojení křesťanských neziskových organizací a poslanců bylo schválení zákona o pohřebnictví na jaře 2001. Na popud neziskové organizace Hnutí pro život ČR se do konečné verze nového zákona o pohřebnictví dostal dovětek "...lidskými pozůstatky, jež se musejí pohřbít, se rozumí mrtvé lidské tělo, jeho části nebo plod po potratu." Krátce po přijetí zákona byla však připravena jeho novela, která uvedenou část již neobsahovala. Tato epizoda se dá chápat jako předzvěst dalších pokusů o legislativní zákaz interrupcí. Jeden z hlavních iniciátorů, poslanec za KDU-ČSL Jiří Karas, vyjádřil názor, že potraty by měly být zakázány jako takové.

Další návrh související s problematikou interrupcí byl projednáván v první čtvrtině roku 2004 a přímo se týkal jejich legislativního zákazu. Byl předložen skupinou poslanců v čele s Jiřím Karasem v roce 2003. Na jeho vznik mělo velký vliv Hnutí Pro život ČR. Karas je, i přes nesouhlas své strany, rozhodnut znovu předložit zákon, který by zakazoval umělé přerušení těhotenství. Zákaz má být rozšířen i na eutanázii, výzkumy na lidských buňkách či prostituci. Tyto změny plánuje včlenit do zákona o důstojnosti lidského života.

Aktivity usilující o legislativní zákaz potratů vyvolaly řadu protireakcí. Základy k budoucí viditelnější a hlubší polarizaci na hnutí pro život a pro svobodnou volbu byly položeny u příležitosti prvního Pochodu pro život (proti interrupcím a za legislativní zákaz interrupcí) v roce 2001, kdy Feministická skupina 8. března (dnes Anarchofeministická skupina) vydala Reakci na stanoviska občanského sdružení Hnutí Pro život ČR (Prolife) usilujícího o zákaz možnosti umělého přerušení těhotenství a otevřeně se v závěru tohoto prohlášení přihlásila k odkazu mezinárodní pro-choice hnutí: Jsme pro volbu: pro-choice!

Srovnání Zákona České národní rady č. 66/1986 Sb. a poslaneckého návrhu zákona z roku 2003