Rakouská první republika vznikla stejně jako první republika Československá v roce 1918 po první světové válce, kterou Rakousko-Uhersko spolu s Německem prohrálo. Neúspěch ve válce posílil dlouhodobé národnostní emancipační snahy neněmecky mluvících národů Rakouska-Uherska. Obrovskou chybou (pouze 25%) německy hovořícího, bezpochyby v té době o něco kulturně i vzdělanostně rozvinutějšího, a hlavně bohatšího obyvatelstva Rakouska-Uherska byla snaha být nadřazenou národností (Herrenvolk) mezi ostatními (básník Friedrich Hebbel dokonce nazval Čechy a Poláky Bedientenvölker, služebné národy), což si samozřejmě ostatní národy nemohly nechat líbit. Koneckonců podobnou, i když daleko ne tak arogantní, chybu udělali Češi vůči Slovákům a výsledek byl podobný.

Dvacet let první rakouské republiky bylo těžkým kvasem. Ovlivnění Velkou říjnovou revolucí přineslo silné levicové tendence i do rakouské politiky. Vídeň měla své rudé období, kdy všude v zastupitelských orgánech zasedali dělničtí zástupci a různě zbarvení socialisté. V té době se mnoho udělalo pro zlepšení bydlení vídeňského dělnictva. Byl postaven např. komplex domů Karl-Marx-Hof (nikdo ho nehodlá přejmenovat, neboť Karel Marx byl přece jen velký filosof, který měl máloco společného se stalinskými zločiny).

Hospodářská krize třicátých let 20.století zasáhla Rakousko podobně, jako Německo i Československo. Hitlerovo nacionálně socialistické řešení krize se zdálo velkou nadějí i pro rakouské obyvatelstvo a tak připojení k Německu - Anschluss - v roce 1938 bylo masově oslavováno. Koneckonců Velkoněmeckou říši vedl rakouský rodák Adolf Schikelgruber, takže to pro mnohé Rakušany vypadalo, že se Německo připojuje k Rakousku a vrací Rakousku ztracenou velikost. Pár lidí bylo proti (dnes se jejich význam trochu zveličuje), s těmi se nacionálně socialistická lůza promptně a snadno vypořádala, neboť lůza je tu od toho a navíc byla v přesile.

A tak se Rakušané stali říšskými Němci se všemi právy padnout za ideály Mein Kampfu. Sloužili na všech frontách, sloužili nadšeně, dokud se na frontě nezačaly dostavovat neúspěchy. A ty se, jak známo dostavily, Rakousko bylo obsazeno spojenci a na jihu země Titovými partyzány a následně rozděleno na okupační zóny (francouzskou, britskou, americkou a sovětskou - už bez Tita).

Vídeň rozdělena podobně jako Berlín na čtyři okupační zóny, přestože (stejně Berlín) byla původně celá dobyta Rudou armádou. Američané organizují s pomocí nacistických expertů emigraci vědců a vedoucích pracovníku průmyslu ze sovětské okupační zóny do americké, britské a francouzské, aby podlomili hospodářství v sovětské časti Rakouska, což se jim i úspěšně podařilo. Rakousko je na dně. Musí platit reparace za škody způsobené válkou v Sovětském svazu, jsou rozebírány celé továrny a odesílány na východ, kde jsou i desetitisíce rakouských zajatců, aby aspoň zčásti pomohli napravit škody, které způsobili pleněním v cizí zemi. Ale doma začíná i mravenčí a trpělivá politická práce na obnově Rakouska.

Politická representace musí umět vyjít se všemi okupačními mocnostmi a daří se ji získat důvěru. Rakousko má štěstí na poválečnou politickou representaci. Šance po Stalinově smrti nezůstává nevyužita. Rakouské representaci se podařilo přesvědčit spojence, že Rakousko nebylo prvním spojencem Hitlerova Německa, ale jeho první obětí. A je tu květen roku 1955 a pečlivě připravená Státní smlouva podepsaná spojenci a za Rakousko Leopoldem Fíglem.

Rakouská vlajka uprostřed čtyř spojeneckých - symbol, že tady už jedná spojenec spojenců a - "österreich ist frei". Diplomatický Meisterstück. Dodnes se vzdělanější Rakušané baví tím, že jsou nejlepšími diplomaty na světě, protože dokázali svět přesvědčit, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušan. Má to jednu malou nevýhodu. Díky tomu nikdy v Rakousku neproběhla řádná denacifikace, takže zde prý žije, a v klidu dožije, největší množství nepotrestaných nacistických válečných zločinců.

Rakousko se ve Státní smlouvě mj. zavázalo k neutralitě a k tomu, že už se v budoucnu nikdy nespojí s Německem. Po podepsání Státní smlouvy se mohou vracet rakouští zajatci z východu. Návrat zajatců je vydáván za návrat obětí, které na východě trpěli, ne viníků, kteří tam plenili a zabíjeli. I tak se dělají dějiny.

Z neutrality Rakousko hospodářsky těží. Ve Vídni jsou čtyři organizace OSN, OPEC, OBSE. Rakouští presidenti se vodí pod paží s šachy, vlastnícími naftová pole a Rakousko z toho má zas prospěch. Diplomacie, diplomacie... Cesta nerovná, nesnadná, trochu lišácká, ale i tvrdě odpracovaná mozky intelektuálů a politiků i rukama obyvatelstva a, nakonec, pro Rakousko úspěšná.

Mám k Rakousku vřelý vztah. K zemi i lidem. A tak blahopřeji. Ve druhé republice je určitě k čemu.