Velké nejasnosti vznikají zejména u fyzických osob podnikajících, kdy lze dospět k mnohdy značně absurdním výkladům, například:

1. Rozumí se úpravou zařízení k jinému účelu podle § 2 i taková úprava, kterou zařízení trvale ztratí schopnost reprodukovat vysílání? Pokud bychom použili rozšiřujícího výkladu, pak je podnikatel, který si skříň od televizoru upraví na akvárium, které si dá do své kanceláře, povinen platit za takové akvárium televizní poplatek.

2. Vztahuje se osvobození od placení rozhlasových a televizních poplatků podle § 4 odst. 2 písm. a) na osaměle žijícího podnikatele - fyzickou osobu, který za předchozí kalendářní rok v daňovém přiznání vykázal ztrátu nebo jen minimální zisk? Při doslovném výkladu by takový podnikatel byl osvobozen od placení rozhlasových a televizních poplatků i za přijímače, které používá ke svému podnikání.

3. Má-li podnikatel - fyzická osoba ve své domácnosti počítač připojený na internet, na kterém si kromě zábavy občas i napíše dopis související s jeho podnikáním, je povinen z něj platit další rozhlasový poplatek, i když platí poplatek za domácnost? Při použití nerestriktivního výkladu ano.

4. Vlastní -li podnikatel - fyzická osoba jediný rozhlasový přijímač a ten má umístěn v automobilu, který používá k podnikání i k rodinným výletům, je při použití nerestriktivního výkladu zákona povinen platit v takovém případě rozhlasový poplatek dvakrát za jeden přijímač.

Soudní vymáhání poplatků bude obtížné z toho důvodu, že důkazní břemeno leží na žalobci, kterým je zde provozovatel vysílání ze zákona a pro kterého bude velmi obtížné opatřovat si důkazy. Velkou chybou zákonodárce proto podle mého je, že výběr poplatků buď nesvěřil finančním úřadům, anebo současně nenovelizoval zákon o správě daní a poplatků tak, aby České televizi ve vztahu k televizním poplatkům a Českému rozhlasu ve vztahu k rozhlasovým poplatkům přiznal postavení správce daně tle tohoto zákona, případně zřídil zvláštní úřad pro výběr těchto poplatků.