|
11. 10. 2005
Počítač může být rozhlasovým a televizním přijímačemtisková zpráva Ministerstva kultury Ministerstvo kultury reaguje na spekulace médií o platbách rozhlasových a televizních poplatků za osobní počítače. Pozn. red. BL: V tom případě je však nezbytně nutné, aby bylo placení koncesionářských poplatků omezeno na jeden poplatek za jednu adresu (byt či úřad; v případě bytu to už v ČR platí, v případě podniku však nikoliv) - jako je tomu např. v Británii. Jinak dojde k absolutnímu chaosu. Proč se ČR musí specializovat na špatné zákony? |
|
Rozhlasové a televizní poplatky se platí "ze zařízení technicky způsobilých k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového (popř. televizního) vysílání bez ohledu na způsob příjmu." Takové zařízení se považuje za rozhlasový (popř. televizní) přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Tato definice byla obsažena v § 1 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a shodně i v § 2 nového zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů. Zařízení, které je předmětem poplatků tedy musí splňovat jednak požadavek technické způsobilosti k příjmu vysílání, jednak související podmínku individuální volitelnosti reprodukce vysílání. Rozhlasovým a televizním vysíláním se ve smyslu zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů rozumí "prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a teletextu, určených k příjmu veřejností v kódované nebo nekódované formě, prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení, kabelových systémů a družic, a to analogově i digitálně" (§ 2 odst. 1 písm. a). Tato definice pokrývá takové druhy vysílání, kde je provozovatelem vytvářen program s určitým časovým rozvržením pořadů, přičemž divák nemá možnost si sám určit čas jejich vysílání. Tuto definici naplňuje kromě tradiční televize a rozhlasu např. i tzv. webcasting nebo video near on demand. Naopak u služeb, kde divák může sledovat konkrétní pořad v době, kterou si sám zvolí, není definice vysílání ve smyslu výše uvedeného zákona naplněna. Příkladem může být video-on-demand, některé zpravodajské servery na Internetu apod. V případě počítačů nebo i např. mobilních telefonů tedy v současné době platí, že jestliže přístroj umožňuje individuálně volitelný příjem rozhlasového nebo televizního vysílání (např. příjem vysílání prostřednictvím tuneru nebo speciálního softwaru), tak jak bylo uvedeno výše, je třeba na něj pohlížet jako na zařízení, které je předmětem povinnosti platit rozhlasové anebo televizní poplatky. |
