Byl oporou sociálně demokratické spolkové vlády, v jejíž čele stál kancléř Bruno Kreisky, jehož SPÖ měla absolutní většinu.Vedle něho jedním z nejmocnějších mužů Rakouska byl v letech 1977 až 87 předseda ústřední závodní rady Franz Ruhaltinger, který formálně sice měl v dozorčí radě pod kontrolou jen jednu třetinu mandátů, ale ve skutečnosti ovládal státní VÖST. Před ním se třásli i funkcionáři vládní strany a když jednal se spolkovým kancléřem, považovalo se to za setkání na nejvyšší úrovni.

Pokud nebyl spokojen, mohl na ulici vyjít s desetitisíci zaměstnanci oceláren, kteří proměnili demonstraci v politickou "mega událost" před očima celého Rakouska, což garantovalo plné prosazení vznesených požadavků. Znovu se jen potvrdilo, že hospodářství se rovná politice a v jejím středu stála tehdy VÖST.

Dějiny jsou však nemilosrdné, v současné době je podnik v stoprocentním soukromém vlastnictví. Jeho manažeři neradi slyší z úst novinářů lidové pojmenování VÖST místo Voestalpine, i když není sporu o tom, že prvá část jména se vztahuje na lineckou část koncernu, který vznikl za nacistické éry. Základem vzniku gigantického podniku bylo založení Říšských závodů Hermanna Göringa v roce 1937 v Německu. Jejich úkolem bylo sjednotit veškerý německý montánní průmysl za účelem zbrojení.

V této době v Linci neexistoval žádný ocelářský průmysl. Tato branže byla v Rakousku od roku 1881 zastoupena Alpine Montan AG, a to ve Štýrsku a Dolních Rakousích. Z tohoto názvu byla vzata druhá část k současnému jménu Voestalpine. Koncem třicátých let, v době kdy Göring plánoval vznik celoříšského podniku, se jeho nejznámějšími akcionáři stali smutně proslulí němečtí průmyslníci Fritz Thyssen (1873-1951) a Friedrich Flick (1883-1972)]. Údajně Göring v roce 1938, kdy podnikl tzv. "Niebelungovu jízdu" parníkem po Dunaji z Lince do Vídně, přišel na ideu Voestalpine převést do "Říšského podniku", což udělal zároveň s podnikem "Böhler-ušlechtilé oceli".

Brzy nato začala v Linci výstavba ocelářského hutního podniku, který po dostavbě v letech 1941/42 se stal pancéřovou kovárnou, ve které museli pracovat totálně nasazení dělníci a vězňové koncentračních táborů. Výstavba vycházela ze strategické úvahy, že žádné bombardovací letectvo z Francie nebo Anglie nemá akční rádius k útoku na zbrojní průmysl v Rakousku. Přesto však od srpna 1943 spojenci bombardovali též ocelářské podniky v tehdejší "Východní Marce".

Nacisty nuceně sjednocené ocelářské podniky pro zbrojní účely byly po válce zestátněny a rozděleny na čtyři společnosti. Existovala VÖEST Linec, Alpine-Montan a oba výrobci ušlechtilé oceli Böhler a Schoeller-Bleckmann. To odpovídalo politické linii sociálních demokratů i lidovců, kteří prostřednictvím zestátněných podniků se snažili jednotlivým společnostem určit jejich úkoly. Tak v Linci se měly vyrábět plechy, zatím co v Donawitzi měla být specializována výroba profilů a na této bázi produkce drátů, tyčí a podobně. Zestátněné podniky však nebyly schopny plnit tyto úkoly.

V Alpině-Montan a v oblasti výroby ušlechtilé oceli docházelo k vážným ztrátám, což státu jako vlastníku způsobovalo nemalé potíže. Na tomto negativním vývoji mělo částečně vinu vedení podniku, ale především rigorózní politické úkoly. Na příklad podniky musely prodávat v rámci obnovy země žádanou ocel za nízké ceny, které ležely hluboko pod světovými. Tímto způsobem vládnoucí SPÖ a ÖVP chtěla subvencovat výstavbu země.

Takto vzniklé ztráty se stále silněji projevovaly jako politické téma.

Poté, co v roce 1971 sociální demokrat Bruno Kreisky obdržel nadpoloviční většinu při volbách do parlamentu, prosadil svůj velký sen o sjednocení celého ocelářského průmyslu pod jednu střechu. Zdůvodnil to tvrzením, že to umožní, aby ztráty jednoho odvětví byly nahrazeny zisky z druhého, což fascinovalo tehdejší rakouskou sociální demokracii. Skutečně pak v roce 1973 byly všechny čtyři státní společnosti sjednoceny pod jednu střechu ve velkokoncern pod jménem VÖEST-Alpine AG.

Avšak již od začátku koncern nestál pod šťastnou hvězdou. Původně se plánovalo centrálu této gigantické společnosti přestěhovat do Vídně, aby zřejmě měla co nejblíže ke spolkové vládě. To však vyvolalo revoltu v jednotlivých podnicích, které žádaly hlavní ředitelství vytvořit kromě Vídně v Linci a Leobenu. Zájmy vlastníka tedy státu převzal státní holding ÖIAG, což vyvolalo stálé napětí mezi ním a státní podnikem. Především generální ředitel VÖESTu Heribert Apfalter (1975-85) měl vyslovenou averzi vůči lidem z holdingu. Označoval je otevřeně za "ruské byrokraty" a jejich zkušenosti charakterizoval slovy, že ještě "nikdy neprodali ani kilo ocele". Jednotlivé podniky se navzájem obviňovaly ze ztrát a sjednocená výroba ušlechtilé oceli v Linci a Donawitzu VEW nakonec je vršila do nekonečna.

Když se navíc situace na mezinárodním trhu s ocelí dostala do krizového stavu, bylo stále jasnější, že tento způsob rakouské výroby povede k jejímu zániku.Miliardové dotace na krytí ztrát ze státních prostředků nakonec vedlo ke krachu VÖESTu v roce 1985, který otřásl Rakouskem. V listopadu téhož roku tehdejší ministr pro zestátnění Ferdinand Lacina rozprášil představenstvo firmy VÖEST, prosadil nové zákony pro státní podniky a zrušil stranický proporční systém k jejich ovládání. Jeho následovník Rudolf Streicher zavedl pro tento sektor zásady tržního hospodářství a nový šéf ÖIAG Hugo Michael Sekyra pocházel ze soukromého sektoru. Samotný VÖEST potřeboval několik let k tomu, aby se doslova vyhrabal z mizérie, do které se propadl. Jak na běžícím pásu byli vyměňováni generální ředitelé, až nakonec se podařilo získat jako poradce německého experta profesora Ludwiga von Bogdandy, kterému se podařil spolu s Peterem Strahammerem a Franzem Struzlem zázrak.

V roce 2001 byla domluvena nová koncernová strategie, založená na zásadě ?nevyrábíme více oceli, ale více jejich výrobků?. Nový 53 letý šéf firmy VÖEST se jmenuje Wolfgang Eder, který se Strahammerem léta spolupracoval. Ten nyní pracuje se ziskem, jehož základem podle odborníků je skutečnost, že stát opustil podnik a předal své poslední akcie privátnímu sektoru.

VÖEST-Alpine patří dnes k nejúspěšnějším podnikům země, což potvrdil novým rekordním výsledkem za uplynulý obchodní rok.