Na evropské úrovni diskuse o vstupu Turecka běží s velkou razancí. Než dorazí do Čech, na Moravu a Slezsko, to ještě chvíli potrvá. Mohli bychom si ale mezitím říci důvody, proč by Turecko vstoupit mělo.

Důvody, proč by vstoupit nemělo, jsme v trochu jiné podobě slyšeli už v době, kdy jsme do Evropy chtěli sami vstupovat. Nyní jsme ale členy a měli bychom se podle toho chovat. Takže po pořádku: Turci jsou chudí, kulturně a nábožensky odlišní, a navíc leží někde na hranicích s těmi zeměmi, kde se dějí konflikty. To je jádro tvrdé argumentace, s níž Zieleniec obráží školy i média. Má k tomu i sdružení - za evropské hodnoty.

Strategický partner, nebo člen?

Každý s důvodů je ovšem vyvratitelný. Dokud totiž bylo Turecko Západu dobré, nikomu na Západě nevadilo, že bylo jako chudé v NATO, na Bosporu si tiskli ruku s Turky nejen Američané, ale i Evropané, a nikdo se nečervenal. Jistě, Evropa není NATO, ale kulturně je Turecko Evropě mnohem blíže, než si myslíme. Způsob, jakým zavedl Mustafa Kemal, zvaný Atatürk, v roce 1923 v Turecku parlamentní demokracii (během několika let změnil režim ze sultanátu na republiku, odloučil církev od státu, změnil i písmo – z arabského na latinku) byl zásadní průlom do společenského organismu. Směrem k Evropě.

Atatürkovo jednání pochopíme nejlépe, když ho srovnáme s režimy, kde se inspirace západním myšlením omezila na úzkou elitu či kontroverzní koloniální praktiky. Bez Turecka se strategicky neobejdeme stejně, jako se Turecko nechce obejít bez Evropy. Turecko není v Evropě, říkají někteří. Chce snad někdo z Německa vysídlit tureckou menšinu?

Jistě, důvodů k odmítnutí Turecka je více. Mají povahu nejen historickou a kulturně-civilizační: jsou tu obtížně překonatelné vzpomínky: přiznání se k arménské genocidě, přijetí a plné uznání Kypru (a odchod okupační armády ze severu), ale i statut armády a kontroverzní postavení ženy ve společnosti. Turecko je ale již od roku 1963 přidruženým členem EHS (a přihlášku do EU podalo v roce 1987), a reformy, kterých dosáhlo nejsou malé: zrušilo tvrdé tresty za cizoložství, usiluje o dodržování lidských práv a zpřísnilo tresty za znásilnění, pedofilii a mučení. Splnění kodaňských podmínek z roku 1993 nebylo ze snadných úkolů.

Evropská rada se rozhodla rozhovory zahájit s poznámkou, že může trvat velmi dlouho – až 15 let. Odpůrci, kteří chtějí vypadat vstřícně, hovoří v sofistikovanější verzi - o „privilegovaném partnerství“. Partnerem je Turecko už dávno, proč by nemohlo být také členem?

Klíč k Turecku

Ono totiž v zásadě nejde ani chudobu, ani o kulturu a náboženství (pohled na rituály ortodoxních Řeků někoho pobuřují?), ale o velikost. Evropské státy, které dosud EU dominovaly, tedy Francie a Německo (inverzně i Velká Británie) si totiž stěží chtějí připustit, že by nějaký nový člen byl větší než oba dva dohromady. Turecká společnost je mladá a dynamická: přes 15 procent obyvatel Evropy by mohly v roce 2025 tvořit právě Turci. To je obrovská šance pro celý ekonomicko-politický celek, který při stárnoucí populaci stěží řeší otázku penzijního systému. Nemá-li být jeden z hybných faktorů produktivity – volný pohyb obyvatel, zboží a kapitálů – jenom teoretickou hříčkou zakladatelů Evropy, může být i zde turecká lekce rozhodujícím testem. Kdo zná turecké restaurace a obchody po celé Evropě, nepochybuje o turecké pracovitosti.

Česká diplomacie se zatím chová jako chytrá horákyně. Na jednání, kde Česko zastupuje velvyslanec Jan Kohout, se naše země připojila společně s Řeckem k formulaci proti Turecku (na podporu Kypru). Nikoho to moc nezajímá. Je to ovšem překvapivý akcent: zařadilo se tím Česko mezi odpůrce vstupu, či nikoliv?

Turecký postoj

Je ale pravda, že celá evropská diplomacie hledá k Turecku vlastní klíč. Turecko sama hledá silný civilizační impuls. Evropa, a to bychom měli vědět, je pro Turecko stále přitažlivá svými hodnotami, tradicí a politickým uspořádáním. To, jakým způsobem se budeme chovat k Turecku, bude totiž zrcadlit i přístup k nám. Pokud se nebude Evropa Turecka bát, má šanci být mírovým multikulturním prostorem, kde se Evropa neredukuje na spolek křesťanských fundamentalistů.

Na 60 procent Turků chce vstoupit do EU. Kdybychom měli postoj k Turecku vidět z ryze dějinné perspektivy, museli bychom si - jako knížecí rok Schwarzenberků - dát do erbu havrana, který klove Turkovi oko. Stalo se tak na památku vítězství Adolfa Schwarzenberka v roce 1598. Dnešní turecké oči, které se na nás dívají, mají už dlouho evropské sny. Měli bychom se i my na Turecko podívat očima 21. století.