Každý měsíc dostávají soudy z léčeben desítky žádostí o změny nebo zrušení soudem nařízených "ochranných léčeb". Soudy někdy vyhoví, ale posílají další nevhodné jedince. Duševní porucha exkulpuje- vyviňuje, přijme-li soud hodnocení soudního znalce, že pachatel měl v době spáchání trestného činu vymizelé schopnosti rozpoznávací a ovládací. Současně znalec může soudu sdělit, zda pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Soud k tomu může, ale nemusí, v rozsudku přihlédnout. Pokud schopnosti ovládací a rozpoznávací nejsou u obviněného vymizelé zcela, nebo měrou podstatnou a agresor nastoupí výkon trestu, po jeho ukončení přichází v rámci "ochranné léčby" obšťastňovat násilnickým chováním osazenstvo psychiatrické léčebny. I když soudce může být zkušený a osvícený, nemá takového jedince kam jinam poslat. Agresor může být nebezpečný dál, protože léčením se nemusí podařit jeho nebezpečnost snížit na únosnou míru . Trápit léčebnu přítomností agresora dokud ochranné léčení "nenaplní svůj smysl", víme-li, že to nebude nikdy, je nesmyslné. Pobyt v psychiatrické léčebně nesmí být pokračováním vězení. Psychiatrie se hlásí k ochrannému léčení, které může medicínskými prostředky "naplnit svůj smysl", ale musí odmítnout detenci nebezpečných pachatelů, kterým vypršel trest. Detenční ústav musí být vybudován a provozován ve veřejném zájmu jako nezdravotnické zařízení, i když v něm budou pracovat i lékaři, tak jako ve vězeňské nemocnici.

Ze stejného důvodu odmítám výchovný "ústav pro mladistvé vrahy" ("pasťák") v léčebně v Bohnicích. Souhlasím s vybudováním zdravotnického zařízení pro duševně nemocné a současně nebezpečné děti, v němž mohou pracovat vychovatelé, tak jako při každém dětském psychiatrickém oddělení pracují učitelé. Do ústavu, kde se děti nemají léčit ale jen vychovávat, vážně duševně nemocné děti posílat nelze a takový ústav nemá co dělat ve zdravotnickém zařízení. Psychiatr ovšem dochází občas do každého výchovného ústavu, tak jako do každého vězení.

Nezaslouženě špatná pověst psychiatrie vede k obecnému nezájmu, jehož výrazem je zoufalá investiční zanedbanost psychiatrických zařízení. Naši nemocní nemohou za to, že jejich nemocný orgán- mozek- je obecně pokládán za tak zbytečný, že nezaslouží veřejného zájmu. Skutečná tvář psychiatrických léčeben je mnohem přívětivější. Kromě zdravotnické činnosti každoročně organizují desítky festivalů, koncertů, vernisáží, výstav a sportovních akcí. Jsou nositeli kultury pro pacienty i zaměstnance, chovají se vstřícně k nevstřícné společnosti. Část viny nesou i sami psychiatři, že nepřijali takovou koncepci oboru, která by nutila veřejnou správu ke vstřícnějšímu postoji.

Psychiatrie je nakonec obětí i některých deviantních psychiatrů, kteří čekají, až problémy po nějakém skandálu vyřeší politici, případně si ohřívají svojí polévku laciné popularity na skandálech vytvářených deviantními novináři kdykoliv ochotnými dodat "krev a sperma" deviantním čtenářům.

Před šesti lety jsem po dohodě s kolegy ve vládě inicioval vznik meziresortní komise, která během následujících let vyřešila mezi resorty ležící sporné problémy a vedla konečně k přípravě návrhu "Zákona o výkonu zabezpečovací detence". Předal mi ho během našeho společného vystoupení v Radiožurnálu mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun a tlumočil zájem ministerstva spravedlnosti spolupracovat s psychiatrickými léčebnami jako s připomínkovým místem. Doufejme, že se tentokrát podaří překonat bariéru předvolebního politického kupčení i nezodpovědných krasoduchů bojujících za práva ohrožujících proti ohrožovaným.

MUDr. Ivan David, CSc. je ředitelem Psychiatrické léčebny Bohnice