Jugoslávie nebyla jedinou zemí, která se po pádu komunismu rozhodla pro vlastní ekonomickou cestu. Tou druhou bylo Bulharsko. Zde se demokraticky zvolený socialismus udržel až do roku 1993. Tehdy bulharská ekonomika zkrachovala v rozsahu, který byl přinejmenším srovnatelný s pozdější Argentinou včetně následků pro obyčejné lidi. Jak se to mohlo stát, když v zemi nebyl ani zahraniční kapitál, ani ze zahraničí řízená válka, nevím, leč stalo se.

O podpoře chorvatských nacionalistů ze strany Západu se mluvilo hodně. Konkrétně je ovšem zmiňována pouze tolerance vůči ustašovcům a jejich privátním sponzorům a později diplomatické uznání Chorvatska a Slovinska ze strany Západu, které prosadilo především Německo. Pokud tohle stačilo k rozpadu Jugoslávie, pak tedy jako stát opravdu moc nevydržela.

Srbsko nebylo za druhé světové války zdaleka jedinou zemí, kterou se Němcům nepodařilo plně obsadit a zotročit. Totéž platilo i o sousední Bosně a Hercegovině, kde měli svou hlavní základnu komunističtí partyzáni vedeni Titem. Tedy nikoli ve venkovském Srbsku. Tam vládli především Mihailovičovi četnici, jejichž teorie i praxe nebyla o mnoho lepší, než ustašovská. Ostatně, i oni se nakonec spojili s Němci.

Mimochodem, Tito nebyl Srb, ale Chorvat.(Byl chorvatsko-slovinského původu, pozn. JČ) Respektive Jugoslávec, což ale není totéž co Srb. Postoj srbských nacionalistů k Jugoslávii, která by nebyla Velkým Srbskem nebyl příliš pozitivní ani před druhou světovou válkou, ani za druhé světové války, ani později.

Právě Srbsko zahájilo vlastní rozpad Jugoslávie v roce 1990. Tehdy nadřadilo vlastní ústavu federální a posléze zastavilo platby do federálního rozpočtu. Poslední ránu pak zasadil o dva roky později Miloševič, když jako srbský prezident odmítl předat svůj úřad federální hlavy státu Tudjmanovi, který byl na řadě. Tím federální ústava prakticky ztratila smysl, takže následné vyhlášení samostatnosti jednotlivých států proběhlo ve stavu faktického právního vakua. Nutno říci, že Srbové jako dědici federálních struktur byli ve výhodě, kterou by časem ztratili, zatímco jejich protivníci si mohli dovolit čekat.

Ozbrojený konflikt začal v Chorvatsku (pomineme-li drobné srážky ve Slovinsku, které Bělehrad dopředu vzdal). Do Bosny a Hercegoviny se přelil až o rok později a podle všech dostupných informací jej zahájili Srbové (za mohutného popostrkování svých soukmenovců z vlastního Srbska). Byli to také bosenští Srbové, jejichž neústupnost po několik let znemožňovala alespoň příměří. V každém případě je zajímavé, že toto příměří bylo přijato pár dnů poté, co západní letouny zahájily bombardování nevinných srbských civilistů v jejich pozicích a bosenská vládní armáda vyzbrojená NATO -- embargo neembargo, kým jiným ? -- zahájila první úspěšnou ofenzívu od začátku války.

Nevím, odkud Josef Vít bere údaje o statisících Srbů, kteří byli vyvražděni a vyhnáni ještě před vlastním začátkem bojů. Pochybuji ale, že by šlo o věrohodnější prameny, než pozdější četná svědectví o srbském teroru v Bosně, který Josef Vít naopak popírá. Památeční video ze srebrenického masakru se tak snadno pominout nedá a tak nezbývá než konstatovat, že v "tomto případě se pravdu nikdy nedozvíme".

Ve Srebrenici předali vojáci OSN muslimské civilisty Srbům, protože jim nic jiného nezbývalo. Ke skutečné obraně nebyli vyzbrojeni a navíc by přitom mohli někoho zastřelit. Takový zločin byl omluvitelný při sebeobraně vojáka, nikoli při ochraně místních civilistů. O tom, že by ve stejné době "umírali srbští civilisté pod bombami agresora", mi není nic známo. Zdá se, že Josef Vít používá vlastní časové zařazení popisovaných jevů. Pak by se ovšem proti jeho logice nedalo moc namítnout.

Bosenští Srbové se svým terorem nijak zvlášť netajili (snímky z koncentračních táborů byly pořízeny se souhlasem stráží) (ohledně údajných snímků z koncentračních táborů vznikla ve Velké Británii obrovská kontroverze. Časopis Living Marxism obvinil britskou komerční televizi ITV, že odvysílala záběry, které navozovaly dojem, že jde o koncentrční tábory, ve skutečnosti však o koncentrační tábor nešlo, nešlo o uzavřený prostor. Došlo k soudu a protože už neexistoval původní materiál, z něhož byla odvysílaná televizní reportáž sestřihána, obvinění se nedalo dokázat. Soudní proces vyhrála televize ITV a požadavkem odškodného přivedla časopis Living Marxism k bankrotu. V britských mediálních kruzích se to interpretuje jako "sprostota", neboť bohatá a mocná mediální instituce zlikvidovala slabý časopis, který se odvážil zpochybnt její hegemonii... V rámci férovosti je nutno dodat, že reportáž, kterou původně odvysílala britská televize ITV, netvrdila, že jde o koncentrační tábor, tuto černobílou interpretaci si k záběrům přidali další světové televizní stanice, které záběry převzaly, pozn. JČ, viz v BL např. ZDE.)

Tím se lišili například od Chorvatů, kteří pod dobytí Krajiny žádné čistky neorganizovali. Stačilo postavit správné lidi na správná místa a kontrolovat je "přiměřeným" způsobem. Ani se nemuseli moc snažit, stačilo pár "přehmatů", pár přátelských varování a o zbytek se postarala atmosféra strachu a nenávisti, na kterou se Srbové v době své síly ještě spolehnout nemohli. Pokud Srbové dostali v mediální válce masky vlků a ostatní nevinných oveček, pak si za to (Srbové) mohli do značné míry sami. Chorvaté a Muslimové to zvládli lépe. Ale nešlo jen o média. Srby obývaná Slavonie je snad v bývalé Jugoslávii jediné místo, o které se bojovalo a které se posléze vrátilo k jakžtakž normálnímu stavu, aniž by odsud poražení museli odejít. K tomu by zřejmě nedošlo, kdyby Chorvatsko nemuselo brát ohled na Západ.

Je možné, že srbský exprezident opravdu upřednostňoval svůj národ před zahraničním kapitálem. Zda také před vlastním kapitálem už není tak jisté (alespoň podle názoru mnoha Srbů, kteří jinak s jeho politikou souhlasili). Absence zahraničního kapitálu v zemi může být docela dobře také výsledkem nejisté situace a později ekonomického embarga zavedeného "skutečnými válečnými zločinci". Je-li Josef Vít vůči nim tak kritický, měl by je ocenit aspoň za tohle.