Pokud velmi kriticky pohlížím na činnost některých eko-aktivistických organizací, neznamená to ani v nejmenším, že bych zavrhoval celé environmentální hnutí. To v sobě zahrnuje řadu pozoruhodných myšlenek a definuje palčivé problémy, před kterými není radno zavírat oči. Environmentalismus rozhodně nelze zužovat na konkrétní politický směr reprezentovaný Stranou zelených, stejně jako žádná eko-aktivistická skupina nemá patent na pravdu a ušlechtilost.

Environmentalismus je směr, který sjednocuje myšlenka, že život člověka lze pochopit jen v souvislostech se světem přírody -- tu nelze pokládat jen za ekonomický zdroj určený ke spotřebě. Jeho počátky spadají asi do poloviny 19. století a byly sociální reakcí na rychlou industrializaci a vykořenění části rolníků z prostředí venkova. Prudce se začal rozvíjet v 70. a 80. letech minulého století, kdy se poprvé zřetelně projevily problémy spojené s devastací přírody, jako byla ozónová díra či kyselé deště. Tehdy také vznikla většina dnes známých eko-aktivistických nátlakových skupin.

Do environmentalismu lze zařadit i velmi konzervativní a reakční hnutí, která mají romantickou a nostalgickou touhu po venkovském způsobu života ohroženého růstem měst. Tyto skupiny nepředpokládají budování post-industriální společnosti založené na principech spolupráce, ale přejí si návrat k před-industriální společnosti či její ochranu. Touží po návratu k feudální minulosti, kdy půda byla rukou malé skupiny "osvícených" a neuvědomělá masa byla kontrolována shora. Typickým případem byl Walter Darre, ministr zemědělství a vůdce rolnické organizace v nacistickém Německu. Byl zastáncem ideologie "krev a půda", což byla směsice nordického rasismu a ideálu venkovského života. V moderní podobě se tato hnutí zaměřují na otázky životního prostředí a ochranu architektonického a sociálního dědictví. Lze k nim řadit např. ruskou organizaci Pamjať a názory ruského spisovatele a ex-disidenta Alexandra Solženicyna. V České republice můžeme považovat za stoupence tohoto směru např. spisovatele Petra Placáka s jeho představami obnovení monarchie.

Součástí environmentalismu je i vlivný levicový zelený proud. Ten většinou vychází z marxistické analýzy a ničení přírody zdůvodňuje kapitalistickou honbou za ziskem. Ekologická krize je podle něj jen "vedlejším produktem kapitalismu". Potíž je, že klasické levicové strany opírají svou volební výzvu o slib ekonomického růstu, kdežto ekologové povoláním tvrdí, že ekologické problémy se nevyřeší prostou změnou vlastnických vztahů. Nejvíce vnímavý k ekologie je z levé strany politického spektra poněkud překvapivě anarchismus, který věří ve společnost bez státu, kde harmonie vyrůstá ze vzájemné úcty a solidarity. V přírodě má podle anarchistů být, stejně jako ve společnosti, živelná rovnováha a harmonie, která nepotřebuje vyšší autoritu, kontrolu a řízení. Přicházejí s myšlenkou decentralizace a venkovské demokracie, která ovšem, jak už je u anarchistů zvykem, vznikne jako důsledek násilné revoluce a rozkladu státu. Zelený proud byl významnou součástí myšlenkového hnutí nové levice, který vznikl jako rozčarování nad neschopností sociálních demokratů a komunistů řešit nové problémy (válku ve Vietnamu, feminismus, životní prostředí a chudoba třetího světa).

Kromě obou pólů politického spektra existuje v rámci environmentálního hnutí centristický politický proud, který staví na víře v racionální osobní zájem. Lidé si podle něj zatím pouze neuvědomují vážnost problému. Politicky spadá do tradice moderních liberálů, kteří považují za povinnost státu vytvářet podmínky pro rozvoj člověka. K řešení ekologické krize je nutné využít racionální analýzu, vědecké poznání a moderní technologie. Patrně nejvýznamnějším představitelem tohoto proudu byl u nás zesnulý ex-ministr životního prostředí Vavroušek. Liberální environmentalisté obhajují "udržitelný rozvoj" společnosti změnou daňové soustavy a zamezením plýtvání. Ekologie pro ně neznamená odmítnutí moderní civilizace a technologií.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že žádný politický proud si nemůže nárokovat právo "zelené" myšlení za své vlastnictví a stejně tak je nesmyslné "zelenému" myšlenkovému proudu nasazovat oslí hlavu nálepkováním z levičáctví, jak často činí prezident Václav Klaus a někteří představitelé ODS.

Nyní se dostáváme k pojmu ekologie. Je to vědecká disciplína, která se zabývá studiem vzájemných vztahů živočichů a prostředí. Přišla s pojmem ekosystémů složených do biosféry. Používá vědecké kritické metody a ekologové jsou studovaní odborníci, kteří se svému vědeckému oboru profesionálně věnují. Ekologie nám říká, co se stane, pokud se určitý živočišný druh přemnoží nebo když určitá (třeba i lidská) činnost naruší ekosystém. Výstupy této vědy zřetelně ukazují, že pokud nebudeme respektovat přírodní procesy, místo světlých zítřků nás čeká temná budoucnost.

Z širokého environmentálního proudu se v průběhu několika desetiletí postupně vykrystalizoval radikální vyhraněně ideologický proud, pro který se posléze ujal termín "ekologismus". Základním identifikačním znakem ekologismu je myšlenka, že lidský druh není k ostatním živočišným druhům nikterak nadřazen a nemá právo využívat vědy a moderních technologií k naplnění sobeckých lidských cílů. Z tohoto důvodu například odmítá pokusy na zvířatech (ve své radikální podobě stoprocentně, včetně lékařského výzkumu), propaguje vegetariánství, neboť člověk nemá žádné právo zabíjet jiné živé tvory, a bojuje proti obchodu s kožešinou.

Počátky ekologismu se snad dají vystopovat v myšlence búrského generála J. Smusta, že přírodu lze pochopit jen jako celek. Každá jednotlivá součást je sama o sobě bezvýznamná, význam nabývá až ve vztahu k dalším částem a především ve vztahu k celku. Ekologismus nechápe svět jako soubor jednotlivých molekul, atomů a částic, ale jako systém systémů. Systémový pohled na svět se nezaměřuje na jednotlivé kameny, nýbrž na organizační principy systému. Zdůrazňuje vztahy uvnitř a integraci celku. Objektivní poznání považují ekologisté za nemožné, protože vědec je jen součástí experimentu a subjekt i objekt jsou jedno.

Postupem doby se ve filosofii ekologismu začaly objevovat zřetelné mysticko-náboženské prvky, největší inspiraci čerpal ekologismus z předkřesťanských duchovních představ -- všechny věci žijí a mají svou duši -- kameny, řeky i samotná planeta Země. To je právě ona idea Gaia, kterou zmínil Ivan Brezina v souvislosti se jménem jednoho z jejích autorů Lovelocka. Planeta Země, kterou ekologisté nazývají Gaia, žije, myslí a jedná tak, aby zachovala svou existenci.

Třebaže jsou ekologisté spojováni s ekologií, obecně jsou ke vědě a novým technologiím krajně nedůvěřiví. Řešení ekologické krize podle nich není používání jiných, lepších technologií, ale dobrovolný a všeobecný příklon k askezi. Každý nový vědecký objev pouze zvyšuje potenciál člověka zasadit nemocné Matce Přírodě další ničivý úder.

Ekologisté často pracují s morálními kategoriemi. Na jednu stranu staví ušlechtilé, osvícené občany, kteří bojují za záchranu života na Zemi, na straně druhé stojí sobečtí požitkáři, zlí technokraté a nezodpovědní, slávychtiví vědci. Po ekonomii ekologisté požadují, aby se do ceny výrobků a služeb započítala i jejich duchovní a morální hodnota, stejně jako sociální důsledky výroby, soucit s lidmi, jinými druhy živočichů a obecně s přírodou.

Ekologismus jako každá ideologie má tendenci pohled na svět zjednodušovat a upravovat do podoby, jakou chtějí ekologisté na základě svých hodnot, měřítek a myšlenek vidět. Své stoupence má ekologismus v drtivé většině v ekonomicky vyspělých zemích s vysokou úrovní konzumu. Zjednodušeně lze říci, že je jakousi náplastí na špatné svědomí moderní konzumní společnosti. V chudých zemích třetího světa, kde lidé přežívají ze dne na den, by výzvy k askezi působily poněkud nepatřičným dojmem. Typickým stoupencem ekologismu je příslušník střední vrstvy vyššího vzdělání humanitního zaměření. Tito lidé jsou často frustrováni množstvím složité techniky, která je obklopuje a které čím dál tím méně rozumějí, a mají pocit deformovaného života v umělém prostředí udržovaném insekticidy, pesticidy, chemickými přísadami a genovými manipulacemi.

Hlavními postavami ekologistického hnutí jsou u nás předáci strany Zelených Jan Beránek a Jakub Patočka, myšlenky ekologismu jsou prostoupeny celým dílem sociologa Jana Kellera, ale objevují se například i v publicistice divadelního kritika V. Justa. V západní Evropě a USA je běžné, že se k ekologismu hlásí řada celebrit ze světa showbusinessu, například hollywoodských herců či hudebních hvězd. Poté, co se svým vrtulníkem přepraví z náročného koncertního turné a zotaví se plavbou po Karibiku na své osobní jachtě, plni sil vyrazí demonstrovat k jaderné elektrárně a hřímají nad zkažeností konzumní civilizace.

V rámci ekologismu působí řada umírněných i radikálních proudů. nejradikálnější část ekologistů považuje současnou lidskou civilizaci za pouhou virovou nákazu parazitující na těle Matky Země a vede zcela vážně míněnou debatu o tom, že je zapotřebí co nejdříve lidskou populaci zredukovat. Za únosný počet z hlediska soužití s přírodou považují zhruba 100 miliónů lidí. Naprosto odmítají průmysl a moderní technologie. Jejich snem je život v malých zemědělských komunách roztroušených po venkově, kde budou jejich členové žít v co nejtěsnějším spojení s přírodou. Umírněné proudy se snaží v té či oné míře o kompromis s moderní civilizací. Pro všechny je ale typická snaha o maximální decentralizaci a nechuť k městskému způsobu života. Pokud jde o takzvaný ekoterorismus, skutečných teroristických činů je mezi ekologisty minimum a paušální obvinění jsou zcela nepatřičná. Je to jako obviňovat z terorismu katolíky kvůli činu IRA či buddhisty kvůli působení tamilských separatistů na Srí Lance. Daleko častější a pro radikální ekologismus typické jsou ale činy vandalství způsobované například vypouštěním pokusných zvířat z vědeckých laboratoří, "osvobozování" zvěře ze ZOO či výtržnosti při jezdeckých závodech jako tomu bylo u nás při pokusech překazit konání Velké pardubické.

Jaderná energetika nemá zásadní problémy s ekologií, či lépe řečeno, nemá je větší než kterékoli jiné průmyslové odvětví, ale je dlouhodobě na kordy s ekologismem jako ideologickým myšlenkovým směrem. Ale to už je na jiné povídání.