Film Homecoming byl uveden do kin loni a autorsky je to dílo, které celé vytvořil sám John Jost. Ve filmu se odvíjí příběh jedné rodiny žijící v městě Newport ve státě Oregon. Všichni členové této rodiny mají vážné problémy. Syn Chris je nezaměstnaný a všichni ho ze všech stran neustále kritizují. Jeho křesťanská, dobrá matka, Mattie, je jím zklamána a také má strašlivé starosti o svého druhého syna, Steva, který slouží u armády v Iráku. A Stevův otec, který je zároveň Chrisovým nevlastním otcem, je také s Chrisem vysoce nespokojen.

Jak film pokračuje, život všech postav se podstatně zhoršuje. Chrisovy (přiznejme si) polovičaté pokusy najít zaměstnání nevyhnutelně selžou. Jeho (nepřívětivá a neatraktivní) dívka Jamie se s ním rozejde a vyhodí ho ze svého domu, kde s ní Chris žil, hned poté, co ji svede psychiatr, k němuž Chris musí na příkaz soudu pravidelně chodit.

A pak se ukáže, že jeho bratr v Iráku zahynul, což, samozřejmě, je strašlivou ranou matce, která, jak jsme zjistili už předtím, se utěšovala sklenicemi whisky.

I nevlastní otec, hmotařský Jeff, zažije velké neštěstí. Než se dozví zdrcující zprávu o smrti svého syna, jeho firma přijde o padesát tisíc dolarů, když jeho manželka, která je zároveň jeho sekretářkou, zapomene dát na poštu dokumenty týkající se prodeje určité nemovitosti.

Ke konci filmu jsou všechny postavy zbaveny všeho, co kdy měly. Žádná z nich však nevyvolává v divákovi sympatie. Například Chris má sice jistě strašlivé potíže, avšak je zcela neochoten naslouchat jakýmkoliv radám jiných lidí, je neuvěřitelně lenivý a zároveň krutý vůči těm, kdo ho milují. V divákovi to vůči němu nutně vyvolává antipatie, které se ke konci filmu zmenší jen mírně.

Pouze ženské postavy diváka aktivně neštvou, jenže nejsou zároveň ani dostatečně sympatické, aby nás jejich problémy začaly vážněji zajímat. Zoufalství matky Mattie nad ztrátou jejího syna není vůbec podrobněji ukázáno, a tak její utrpení necítíme. Celý film je naprosto nepřesvědčivý. Toto údajně vážné zkoumání dopadu irácké války na americké maloměsto vyvolávalo u diváků ve festivalovém kině salvy smíchu a potlesku. Příliš dlouhé scény, které zkoušely divákovu trpělivost, způsobily, že se prostě o příběh přestal zajímat. Střídaly se záběry silničního povrchu, křoví, silničních ukazatelů a to se opakovalo po celý film, stejně jako velmi dlouhé záběry dvojic filmových postav, které mlčenlivě civěly do prostoru.

Bohužel divák k postavám tohoto filmu nepociťoval respekt, a tak během těchto dlouhých záběrů herci pouze nečinně a tupě hleděli před sebe. Nepociťovali jsme jejich vnitřní rozervanost, kterou údajně vyvolala mučivá situace, v níž žijí.

Když na konci filmu Chris skočí z útesu, poté, co ho s konečnou platností odmítla jeho dívka, vůbec to nevypadá tragicky - je to spíš třešnička na dortu všeho toho množství problémů, jimiž Chrise zahrnul Jost.

Tento film se snaží být velký, pozoruhodný a ušlechtilý - selhává však a působí absurdně a směšně.

Na válku v Iráku reagují lidé často velmi energicky. Jen málo umělcům se však dosud podařilo se tímto tématem zabývat úspěšně, aniž by jejich dílo nepůsobilo triviálně a sentimentálně. Bohužel, Jost není jedním z takovýchto umělců - a není jím ani "Ash".