Je li to tak, potom stav společnosti je opravdu velmi špatný. Kolik známých politiků přitom ale volalo z pohodlného zápecí své trafiky po osobní odpovědnosti, kolik jich alibisticky vyzývalo, abychom zvedli hlavy a sami rozhodovali o svém životě? Avšak proč ti, kteří se tak chtějí chovat, ne proto, že jim to někdo řekne, ale proto, že jsou na to zvyklí, se najednou stávají nepříjemnými, obtěžujícími a nedůvěřivými? Proč narážejí na tak obtížné komplikace a jsou odmítáním či mlčením trestáni za to, že jsou jiní, když převzetí odpovědnosti za sebe a za svoji rodinu, by už měl být ve společnosti všeobecně uznaný trend?

Protože pro ně nejsou vytvořeny podmínky a proč nejsou tyto podmínky vytvořeny? Protože etika, morálka a právo jsou až na druhém místě, anebo na tom posledním. Mohl bych se v analýze dostat až na začátek devadesátých let. Vzpomínám si, jak se mi udělalo zle, když jsem slyšel samolibá slova o tom, že nejsou čisté a špinavé peníze, ale přenechám tuto práci sociologům a politologům, ostatně, co dnes dělají? Co to ale znamená, že nejsou čisté a špinavé peníze? Znamená to tolik, že oboje peníze mají stále stejnou koupěschopnost a do společnosti byl vyslán signál, že je jedno, jakým způsobem se k nim člověk dostane.

To je samozřejmě jen část souhrnu řady chyb, které přinesly do společnosti špatný vzorec chování, a tak jestliže v societě nefungují ještě i jiné hodnoty, než jsou peníze, potom to není jenom naše chyba, jak se nám snaží politici implantovat, ale také a možná především jejich. Jestliže ale neexistují čisté a špinavé peníze, potom neexistují ani dobří a ani špatní lékaři.

To není samoúčelný konstrukt, ale selská logika. Jenomže jací lékaři v tomto případě tedy existují? Odpověď zní, pouze lékaři. Stejně tak, jako existují jenom popeláři, učitelé, klempíři a třeba prodavači zeleniny. Sami cítíme, že nás to nemůže uspokojit.

Protože kdo si koupí v obchodě shnilé ovoce a nechá si zavěsit pod střechu špatný okap? Je absurdní, když lidé trvají na kvalitě tam, kde je přímo vidět, a neuvědomují si, že musí kvalitu vyžadovat i tehdy, když není vizuálně okamžitě porovnatelná. Protože stejně tak, jako jsou inteligentní a hloupí řemeslníci, jsou inteligentní a hloupí třeba učitelé a samozřejmě i lékaři. Jak je ale možné, že práci řemeslníka je možné odmítnout, zatímco chtít zdůvodnit léčbu a vysvětlit úkony je bráno ve zdravotnictví převážně jako troufalost a nedůvěra? Proč zde stále funguje úzus: Jestliže se moc ptáte, je jasné, že nám nedůvěřujete?

I když vynechám osobnostní dispozice adepta medicíny, protože předpokládám, že na toto studium se dostanou jen ti, kteří vědí, co chtějí, tak je to neuvěřitelná arogance. Kde se ale bere v našem zdravotnictví? Tisíce darovaných lahví, krabic čokolád a obálek je jen fragment z toho, že cosi je ve vztahu my a lékaři špatně založeno. Proč jsou nekontrolovatelní, proč mají takovou výlučnost, takovou pozici, takové výsady a proč je náš blízký tím pádem jejich pacientem, jejich diagnosou? Kde je humanismus, když se za umírajícím zatáhne plenta? Je snad v mlčení a v těch přístrojích, které ho udržují při životě, přestože lékaři už třeba vědí, že nemá smysl?

Autor dopisu, který je mi znám, ale nechce být jmenován, to naznačuje, když píše : "Zcela kardinální problém v tomto stavu s těžkou možností nápravy vidím v typické české povaze dolů šlapat, nahoru se klanět a být za vola. A lékaři tomuto velice ochotně přivykají.

Pak se není co divit, že když si na něco stěžujete, tak jste první, komu se něco nelíbí, protože všichni kromě vás, jsou spokojeni." Autor pokračuje : "Lidé jako by si neuvědomovali, že zdravotní ošetření i léčbu mají nedobrovolně předplacenu, že nikdo pro ně nedělá nic zadarmo, ale že za své peníze mají PRÁVO A POVINNOST žádat to nejlepší!"

To ale také znamená, úplnou informovanost, na kterou lékaři mají povinnost být připraveni. Jistěže existují výjimky, ale už jen fakt, že jsou mezi nimi i jiní lékaři, respektive že mohou beztrestně být a nikomu, kromě těch postižených, to ani moc nevadí, je alarmující. Chtělo by se tedy říci, že chyba je především v nás, ale s tím se nelze spokojit. Ve špatném systému vyžadují lidé to, co mohou, co jim je dovoleno, protože nemohou vyžadovat to, co je pro ně užitečné. Auto můžeme pečlivě udržovat v provozu, ale přesto se zastaví o každou zeď a prostě dál nepojede. Základní chyba je v systému, který hájí sám sebe a jde proti přirozeným potřebám lidí.

Je byrokratický, nepružný a nepřizpůsobivý v oněch hlediscích a principech, které jsem shora uvedl a které prostě nejsou legislativně, ani nijak jinak včleněny do praxe, uvedeny v život ve společnosti. V takové situaci je i přísaha lékařů jen alibismus a nemá žádnou hodnotu, protože výlučnost odborných hledisek už ve zdravotní péči dávno nehrají hlavní roli. Celý vzdělávací systém pro lékaře je nutné doplnit o další aktuální nároky a témata, jako jsou například otázky důstojnosti člověka, v souvislosti s jeho umíráním v nemocnici. Než to tak bude, musí ti, co se s tím nechtějí spokojit zvednout hlavu a jít třeba i proti zdi, ona někde občas pukne.