4.1 Metodologie

Tato práce je kvalitativním sociologickým průzkumem -- případovou studií pojednanou pomocí politicko-ekonomické analýzy. Politicko-ekonomická analýza je "studium sociálních vztahů, zvláště mocenských vztahů, které vzájemně konstituují produkci, distribuci a spotřebu zdrojů" (Mosco, 1996:25). Kvalitativní výzkum je pak protipólem kvantitativního. Upřednostňuje kvalitativní data, spíše přirozená (přednost má pozorování před experimentem), hledá smysl (oproti kvantitativnímu výzkumu popisujícímu chování), odmítá přírodní vědy jako hlavní vzor a pracuje s výzkumem induktivním, vytvářejícím hypotézy. Případová studie je potom druh kvalitativního výzkumu, podle definice je to "deskriptivní zpráva o minulé problémové situaci. Uvádí, co se dělo, co dělal praktik a jak se změnila situace. Chybí u ní analýza teoretických předpokladů a analýza různých událostí, jež popisuje studie. Pro praxi je důležitá jako příklad, který se dá indukcí zobecnit a zobecnění opět dedukcí použít pro nový případ" (Geist 1992).

Mými zdroji přitom byly novinové články, zprávy ČTK, odborná literatura, informace z internetových publikací a stránek, obchodní rejstřík, rozhovory s klíčovými aktéry a kritiky.

Dále jsem se snažila získat zakládací dokumenty MF Dnes a jejich prvotní smlouvy s nakladatelstvím a vydavatelstvím, tiskárnami a PNS. Tyto smlouvy jsou uloženy u advokátních kanceláří, se kterými MF/MF Dnes v té době spolupracovala a u nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta, tiskáren a PNS.

Právníci jsou ale bohužel jako advokáti ze zákona o advokacii vázáni mlčenlivostí ve všech věcech klientů, které jsem se dozvěděl v souvislosti s poskytování právních služeb a pokud by se k věci jakkoliv vyjadřovali, porušili bych tak zákonnou povinnost mlčenlivosti, kterou jsem vázáni (podle informace z e-mailové komunikace s prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem z advokátní kanceláře Kříž a Bělina). PNS podle slov paní Alexandry Müllerové, jejich současného manažera komunikace, z února 2005 "...Vámi požadované informace Vám, bohužel, nemůžeme zprostředkovat." K důvodu, proč to nejde, nebylo nic dodáno. Nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta ani po opakovaném (telefonním a e-mailovém) dotazování na mé prosby o poskytnutí informací a dokumentů nijak nereagovalo.

Výzkum samotný začal prohledáváním dostupných archívů: jednalo se především o novinový archív UNID, o archív Newton, archív v ČTK (kde jsem mimo jejich starých zpráv získala i kopii Ústavního zákona č. 497/1990 Sb. o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky), v Klementinu to byla báze ANL, obsahující články v českých novinách, časopisech a sbornících a báze SKC - Souborný katalog ČR, obsahující záznamy českých a zahraničních tištěných monografií, speciálních druhů dokumentů a seriálů dostupných v Klementinu přispívajících knihovnách České republiky, dále jsem prohledala archív Mladé Fronty Dnes (přístupný na jejich internetové stránce www.idnes.cz), články z Listů (přístupné pro vyhledávání na www.listy.cz) a Britských listů (přístupné pro vyhledávání na www.blisty.cz). Touto cestou zjištěná data posloužila ke konstrukci základní kostry kauzy a pomohla mi vytipovat osoby, kterých jsem se následně dotazovala, a konstruovat první otázky.

Důležitými zdroji informací tedy byly rozhovory s lidmi, kteří se procesu samotného buď přímo účastnili, nebo se ohledně něho nějak angažovali. Tyto osoby jsem získávala metodou "sněhové koule" -- to znamená, že na začátku jsem věděla jméno jen několika z nich a o vhodnosti rozhovoru s dalšími osobami jsem se dozvídala v průběhu dotazování -- dotazovaní mi sami dávali tipy, na koho se obrátit a kdo byl ještě důležitou osobou v procesu. Prvním, na koho jsem se obrátila, byl mediální kritik a odborník Jan Čulík, který vede internetový deník Britské Listy. Ten mi pomohl dále nasměrovat mé hledání a poskytl mi některé důležité kontakty na další osoby. od něj jsem získala kontakt na pana Františka Nepila, odborníka na kapitálové trhy žijícího v Anglii, který mi poskytl svůj náhled na proces privatizace jako takové i speciálně MF (viz kapitola o názorech a kritice privatizace MF). Dalšími kritiky, se kterými jsem byla v kontaktu, byl pan Igor Němec (který se procesem privatizace MF zabýval několik let a hodnotil jeho ne/legálnost), pan Václav Žák a pan Miroslav Jelínek (do roku 1968 šéfredaktor MF, dnes redaktor Hospodářských novin). Dále jsem provedla rozhovor s panem Beniakem, který byl po revoluci šéfredaktorem Mladého světa a účastnil se mnoha jednání (dnes generální ředitel Reader's Digest pro střední a východní Evropu). Důležitou osobou byl pan Karel Hvížďala, podle některých "duše privatizace MF" (brzy po revoluci přišel do Prahy z emigrace, zde pracoval jako šéfreportér deníku MF a MF Dnes).

Mnoho důležitých informací mi poskytla paní Košková (v té době ředitelka nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta, dnes v důchodu. od ní jsem k dispozici dostala nejen její poznámky k tématu, ale i oficiální korespondenci mezi nakladatelstvím a vydavatelstvím Mladá fronta a politiky, mezi podnikem a SSM a další).

Následoval rozhovor s Karlem Pacnerem (který mi dopomohl k materiálům z archívu Mafry, více viz níže) a Liborem Ševčíkem. Touto dobou jsem už většinu faktografických mezer v kauze měla zaplněnu a rozhovory se zaměřovaly spíše na osobní názory respondenta (například jak vnímali platnost zákona blokujícího majetek SM atp.).

Z oslovených osob rozhovor se mnou odmítli pan Viliam Buchert (v té době redaktor MF) a pan Petr Šabata (jeden z klíčových privatizátorů, dnes šéfredaktor deníku Pravda na Slovensku). Učinili tak s vysvětlením, že záležitost je pro ně již uzavřená. Zpočátku jsem se bála, že to ovlivní kvalitu této práce, ale v průběhu se ukázalo, že data jsou bohatě pokryta ostatními dotazovanými a jinými materiály, které jsem měla k dispozici. Ode všech dotazovaných bylo ještě nutno si vyžádat tzv. "informovaný souhlas", neboli písemné stvrzení, že souhlasí, aby obsah našeho rozhovoru posloužil jako podklad pro tuto práci. Teprve s tímto souhlasem je možno je citovat a jmenně odkazovat v textu.

Dotazy položené jednotlivým zúčastněným byly "šity na míru" pro každého -- sada otázek se měnila jak pro každého podle jeho role v procesu či vztahu k němu, tak se měnily otázky v čase s tím, jak jsem získávala více poznatků a fakt. Některých osob jsem se ptala i nadvakrát, když se v průběhu zkoumání vyskytly důležité otázky, které se jich týkaly. Zpočátku mého šetření převažovaly otázky na fakta průběhu procesu, která jsem nemohla v jiných pramenech najít. Pro zmínění jakékoli informace v této práci jsem se vždy ptala více osob na to samé. Pokud jsem dostala stejnou odpověď, považovala jsem informaci za potvrzenou a v práci je zmíněna bez dalších komentářů. Výpovědi se ale také lišily (zvláště v oblasti pohledu na věc, osobního názoru) až si odporovaly: v takovém případě jsou v této práci zmíněny názory všech zúčastněných stran s tím, že je konstatován rozpor. Mimo zjišťování fakt jsem se při vytváření otázek zaměřovala i na to, aby zúčastnění byli konfrontováni s opačnými nebo odlišnými názory ostatních respondentů a aby na ně mohli reagovat.

Zhruba v polovině mého dotazování jsem se poprvé dozvěděla o existenci studie Vznik Mladé fronty dnes Zbyňka Zemana, oxfordského historika moderních dějin, z roku 1999. Tuto studii provedl na objednávku tehdejšího vedení MF - byl pozván vedením MF Dnes, aby se zabýval privatizací deníku do jeho prodeje zahraniční firmě. Ačkoli jsem přesně znala název práce i jejího autora a rok vzniku, zpočátku nebylo možno ji dohledat -- ačkoli někteří potvrdili, že o ní slyšeli, nikdo neměl její kopii a v samotné Mafře a redakci MF dokonce ani nevěděli o její existenci (objednávalo ji již minulé vedení). Nakonec mi pomohl pan Karel Pacner, který tuto studii sám osobně předával pracovnici archívu a dokumentace Mafry paní Zdence Němcové, která mi ji spolu s dalšími dokumenty (vzpomínky na privatizaci pana Pacnera, paní Pecháčkové, pana Ferra ad.) na požádání poskytla. v této práci jsem potom našla další důležitá fakta a detaily. Studie se zabývá jednotlivými aspekty privatizace z filosoficko-historického hlediska. Podle mého názoru však postrádá konzistenci a metodičnost, mnoho je v ní jen naznačeno nebo v počátku rozvinuto a bez dalšího popisu opuštěno uprostřed procesu.

Dalšími, koho jsem při pátrání kontaktovala, bylo PNS (které bohužel odmítlo komunikaci), právní kancelář Kříž a Bělina (kteří bohužel ale ze zákona nemohou poskytovat informace o svých klientech) a při pátrání o bližších informacích o privatizaci následujícím policejním vyšetřování (více viz dále) jsem komunikovala s Preventivně informační skupinou Správy hl.m. Prahy Policie ČR, Policejním prezidiem ČR, Správou hlavního města Prahy a Střediskem informací a personálního poradenství Policie ČR).

Důležitým zdrojem mi také byly dokumenty z archívu Mafry, které mi poskytla a vyhledala paní Němcová (vzpomínky na privatizaci pana Pacnera, paní Pecháčkové, pana Ferra a studie od Zbyňka Zemana) a dokumenty mi poskytnuté paní Marií Koškovou (její osobní poznámky k tématu, harmonogramy, zápisy ze schůzí a korespondence mezi podnikem Mladá fronta, SSM a vládou).

Postup se pak sestával z mravenčí práce při skládání fakt tak, jak k sobě časově a tematicky patřily a jejich ověřování během rozhovorů a z dokumentů. Pro celkovou organizaci studie jsem volila chronologický přístup s občasnou odbočkou a rozvedením, kde jsem to vzhledem k tématu a souvislostem považovala za vhodné. Popis a fakta samotného procesu jsou pohromadě v jednom oddíle práce, následuje oddíl s hodnocením a náhledy různých osob (zúčastněných nebo jinak významných) na proces (na tento oddíl byl ale kladen mnohem menší důraz, je zpracován spíše pro dokreslení celkového obrazu a souvislostí).

4.2 MF před privatizací

Podívejme se stručně na zrození deníku a jeho vývoj až do revoluce v roce 1989. Idea samostatného vydavatelství časopisů a nakladatelství knih mladé generace se zrodila během druhé světové války v ilegální skupině Hnutí mládeže za svobodu. Jejich cílem bylo umožnit mladým spisovatelům, básníkům, kritikům a novinářům najít své uplatnění a nezávisle sloužit zájmům mladé generace. Chtěli mít vlastní časopisy, nakladatelství i tiskárny. Ještě během okupace si vyhlédli tiskárnu v Panské ulici v Praze 1, kde K. H. Frank tiskl nacistický deník Der Neue Tag, a knihtiskárnu v Legerově ulici v Praze 2.

V květnu 1945 obsadili mladí intelektuálové budovu redakce Der Neue Tag v Panské. Tady začali vydávat svůj deník, jehož jméno bylo reminiscencí na předválečný časopis levicových studentů Mladá kultura. Mezi členy první redakce byl například divadelní a literární kritik Sergej Machonin nebo režisér Jan Grossmann, šéfredaktorem se stal básník Jaromír Hořec. Mimo deníku mladí radikálové založili ještě týdeník My 45, literární měsíčník Generace, studentský časopis Středoškolák a časopis Junáci, vpřed.

Zcela na počátku po svém založení v deníku pracovali redaktoři bez stranické příslušnosti -- i první šéfredaktor Mladé Fronty dva roky po konci války k žádné politické straně nepatřil. v redakci pracovali tedy nestraníci, pak komunisté, sociální demokrati, národní socialisté i lidovci. Lidé byli posuzováni podle výkonu, ne podle stranické příslušnosti.Podnik existoval jako národní správa někdejšího nacistického vydavatelství.

To se ale změnilo, nejvyšší politická místa rozhodla o zestátnění tiskáren (současně byly zestátněny i tiskárny vydavatelství Práce a Zemědělských novin a spolu s tiskárnou Mladé Fronty z nich vznikly tiskárenské závody Mír) a nestranný přístup byl komunisty kritizován až trestán. Podnik národní správy se změnil v "vydavatelské, tiskařské, nakladatelské a knihkupecké podniky, společnost s ručením omezeným" (Pacner 1990) -- neboli v roce 1953 se Mladá fronta stala účelovým zařízením při Ústřednímu výboru Československého svazu mládeže (ÚV ČSM, pozdějšího SSM) (Košková, Vozobule 1990), v roce 1964 se stala hospodářským zařízením a od roku 1970 byl deník oficiálně orgánem ÚV Socialistického svazu mládeže. I tento deník se, jako ostatně veškerý denní tisk v době komunismu, stal nástrojem manipulace, nepravd a útlaku.

Deník Mladá fronta měl poněkud neobvyklé právní postavení -- jakkoli by se to zdálo logické, vydavatelství Mladá fronta (které řídilo nakladatelství knih a mnoha redakcí dětských časopisů) nebylo vydavatelem deníku. Vydavatelství Mladá fronta mělo na starosti pouze ekonomiku, personální záležitosti apod., vydavatelem byl Socialistický svaz mládeže. Deník sídlil v pronájmu v Panské ulici a tiskla ho tiskárna Mír.

V oficiální brožurce o nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta z dob komunistického režimu se můžeme dočíst o cíli deníku MF: "uvádí informace o životě a práci mladé generace v ČSSR, bratrských socialistických zemích i pokrokové mládeže ve světě. Politické, kulturní a sportovní zpravodajství." Deník byl určen "mladé generaci". za starého režimu deník patřil mezi nejčtenější noviny a denním nákladem okolo 320 000 výtisků. v nákladu byla MF mezi deníky na čtvrtém místě po Rudém právu (náklad 990 000), Zemědělských novinách (364 000) a Práci (345 000). Distribuci zajišťoval společně pro celou produkci nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta útvar odbytu. Šéfredaktor MF musel být členem předsednictva ÚV SSM.

4.3 Svaz socialistické mládeže

Pro úplnost pohledu na situaci deníku v době privatizace i jeho postavení za komunismu považuji za důležité věnovat se krátce jeho bývalému vlastníku, Socialistickému svazu mládeže.

Socialistický svaz mládeže (SSM) byla jednotná masová politická organizace české a slovenské mládeže, řízena komunistickou stranou. Vznikla roku 1949 sloučením národních organizací československé mládeže (Svazy české, slovenské, polské mládeže a mládeže Karpat, vznikly roku 1945 rovněž jako záloha KSČ). Roku 1968 se ČSM rozpadla.

Po upevnění moci KSČ v roce 1971, byla ČSM obnovena jako Socialistický svaz mládeže (SSM). Stala se jedinou oficiálně povolenou dětskou organizací s "dobrovolně povinným" členstvím. Cílem SSM byla jednotná výchova mládeže v duchu marxismu-leninismu k "politické uvědomělosti". Tiskovým orgánem SSM byl deník "Mladá fronta". Mladá fronta působila jako mládežnický list při Ústřednímu výboru nejprve ČSM a pak SSM.

SSM byla zrušena v roce 1989 v důsledku pádu komunistického režimu. Brzy po revoluci se začalo řešit, co s budoucností SSM a začaly spory kolem jeho majetku. Nově vzniklé organizace mládeže chtěly podíl na majetku SSM, ten informace o přesném stavu svého majetku tajil. o tomto majetku dokonce jednala vláda, která rozhodla, že KSČ vrátí veškerý svůj majetek státu (i ten, který byl mezitím už předán národním výborům). Orgány republik se potom měly rozhodnout, jak se s tímto majetkem naloží a jak bude rozdělen do zdravotnictví, školství, kultury a podobně. od 18.5.1990 pak platil zákon o zmrazení majetku společenských organizací, který znemožnil jakékoli jeho převody. Nakonec majetek už zrušené SSM převedl s účinností od 1. ledna 1991 Ústavní zákon č. 497/1990 Sb. veškeré vlastnictví SSM, včetně deníku Mladé Fronty, do správy státu. Tento zákon umožnil osamostatnění a privatizaci Mladé Fronty. Krátce se podívejme na to, co se dělo po oddělení Mladé Fronty se zbytkem majetku SSM. v září 1990 byla založena Rada mládeže České republiky, platforma všech organizací dětí a mládeže. Byla ustanovena Komise pro naložení s majetkem SSM. Nově vzniklé a obnovené organizace dětí a mládeže si vytvořily vlastní právní subjekt (Majetkoprávní unii) k tomu, aby bývalý svazácký majetek spravedlivě vrátila, rozdělila, resp. společně obhospodařovala nezávisle na státu. Problém měl být řešen na národních úrovních. Majetek někdejšího SSM v hodnotě zhruba 1,8 miliardy korun byl nakonec zestátněn a převzalo jej Ministerstvo hospodářství.

Ministerstvo koncem roku 1992 v rámci transformace tohoto majetku z jeho části vytvořilo a založilo pět akciových společností a jednu společnost s ručením omezeným, všechny se stoprocentní účastí státu. v březnu 1993 zřídila Poslanecká sněmovna Fond dětí a mládeže (FDM). Jeho posláním bylo využívání majetku, který byl dříve majetkem SSM, ve prospěch dětí a mládeže. za správu majetku bývalého Socialistického svazu mládeže byl FDM odpovědný od 13.září. Majetek měl být použit na podporu a ochranu dětí a mládeže.Podle výboru Fondu však dosud není všechen majetek SSM předán FDM. Fungování FDM bylo v jeho průběhu zpochybňováno a několikrát pro své hospodaření i vyšetřováno NKÚ. Až v roce 1998 byl majetek bývalého SSM konečně vypořádán. Konečné vypořádání bylo umožněno přijetím novely zákona o Fondu dětí a mládeže č. 307/1997 Sb. v prosinci 1997.

V rámci vypořádání byly některé objekty určeny pro další využití dětmi a mládeží mimo působnost Fondu, některé byly začleněny do budoucí obecně prospěšné společnosti vlastnící a spravující síť ubytovacích zařízení, jiné byly určeny k prodeji, nebo na pronajaty 10-15 let vítězi výběrových řízení, kteří je měli využívat pro potřeby dětí a mládeže... FDM byla navíc jediným akcionářem nebo společníkem v šesti obchodních společnostech, založených z majetku bývalého SSM: CKM, AGM, JUNIOR centrum, Mladá fronta, Stavocentral a Junia. z nich byly posléze odstátněny ty společnosti, které nesouvisely přímo s dětmi a mládeží.

Brzy po revoluci byl SSM zrušen -- předseda SSM Martin Ulčák svolal na 27. a 28.1.1990 mimořádný sjezd, kde byla organizace přeměněna na Svaz mladých (SM). SM se prohlásil na nástupnickou organizaci SSM a tento fakt přijalo ministerstvo vnitra ČSSR. Podle nových stanov se právní subjektivita rozšířila na množství nižších článků, které tak mohly s majetkem nakládat podle svého uvážení. (Němec 2005) Sama MF byla 1. 1. 1990 převedena pod Vydavatelství Mladá fronta, které se stalo jejím vydavatelem (Nepil 2005).

SSM, respektive SM, vykonával funkci nadřízeného orgánu až do přijetí ústavního zákona č. 497 ze dne 16.11.1990 o navrácení majetku SSM lidu České a Slovenské Federativní republiky. Například určoval počet pracovních míst, limit mzdových a honorářových prostředků, limit prostředků na investice, limit devizových prostředků včetně těch na služební zahraniční cesty, limit na reklamu a propagaci, dále stanovoval prodejní cenu vydávaných periodik, jejich rozsah, podobu obálky, schvaloval zahraniční služební cesty, služební cesty redaktorů, jmenoval a odvolával šéfredaktory, bez schválení SSM nemohli být do pracovního poměru přijati redaktoři (Košková 2005).

4.4 MF -- proces privatizace

Zde se konečně dostáváme k jádru, k popisu samotné privatizace, jejích zápletek a vývoje.

Začneme u událostí na podzim roku 1989. Revoluční týden začal v pátek 17. listopadu 1989. do té doby MF informovala událostech jako obvykle. v neděli se spontánně v redakci sešlo mnoho redaktorů a sháněli podrobnosti o pátečním večeru. na páteční události MF reagovala v pondělí 20. listopadu. Redaktoři si museli na šéfredaktorce Moučkové vymoci možnost napsání komentáře k pátečním událostem. Bylo zveřejněno prohlášení MV SSM, že zákrok proti studentům je považován za "neadekvátní a politicky nevyvážený" (Jak to viděla..., 1999). Píše se o počtu zraněných a popírá se informace o údajně mrtvém Martinu Šmídovi. v úterý a středu potom MF otiskuje komentáře Petra Šabaty, který už otevřeně píše o nutnosti politické reformy, upozorňuje na dlouholetý rozpor mezi slovy a činy komunistických pohlavárů, kritizuje Rudé právo a další. Už během jednoho týdne se MF, stejně jako další periodika, těší svobodě slova. Změny probíhaly rychle. Šéfredaktorkou byla v té době komunistka Miloslava Moučková, která měla redaktory usměrnit. v tom jí pomáhali zástupci šéfredaktora Jaroslav Pešek a Petr Majcharčík. od středy 22. listopadu si šéfredaktorka a její zástupci už nedokázali vše ohlídat tak, jak by chtěli (Pacner 1999). Střídali pobyt v redakci, ÚV SSM a ÚV KSČ a nevěděli, co přesně dělat. Přesto ale stále ještě tvrdě cenzurovali to, co by redaktoři rádi vydali. Jejich pozice zakolísala hned o příštím víkendu -- protože se o víkendu měly konat demonstrace, tak se počítalo se zvláštním nedělním vydáním a znamenalo to práci přes víkend. Šéfredaktorka ani její zástupci se v práci však neobjevili a nakonec zcela spontánně vzniklo nové vedení -- Libor Ševčík a jeho zástupci sportovní reaktor Bořek Hanuš a vědecký redaktor Karel Pacner. Šéfredaktorka poté, co přišla, už do ničeho nezasahovala (Pacner 1999). v redakci bylo následující pondělí založeno Občanské fórum, které požadovalo oficiální jmenování spontánně vzniklého vedení. To se ujalo každodenního řízení redakce. Uvnitř redakce se uspořádaly svobodné volby a dne 20.11. se stává šéfredaktorem Libor Ševčík. Podtitul listu se změnil na "deník Československé mládeže".

Ještě v době revoluce byly noviny Mladá fronta (dále jen MF) majetkem SSM, pod který spadalo mimo jiné ještě nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta, která vydávala knihy pro děti a cca. 15 dětských a mládežnických časopisů, počínaje Mateřídouškou pro ty nejmenší až po Mladý svět, který byl vlajkovou lodí časopisecké divize. (Mladý svět byl určen čtenářům od 15 do 35 let, ve skutečnosti ho četly ale i mnohem starší ročníky i vysoce vzdělané vrstvy obyvatel) (Beniak 2005). Vydavatelem novin MF ovšem nebylo vydavatelství Mladá fronta, ale přímo SSM sám.

V listopadu 1989 se změnila tiráž časopisu a deníku a od ledna se jako vydavatel místo Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže (ÚV SSM) začala uvádět Mladá fronta. Šlo o gesto, kterým se dávalo jasně najevo, že nadále ani deník, ani nakladatelství nechtějí být řízeny ÚV SSM. Ke stejné změně tiráže došlo i u všech ostatních periodik vydávaných v Mladé frontě (Ještě k privatizaci Mladé..., 2001). Dne 9. prosince přijel do ČSR Karel Hvížďala (nejprve jako reportér německé televize). Ten tou dobou již byl korespondentem FM v Bonnu (a od května 1990 se stal zaměstnancem na plný úvazek). Podle svých slov se tedy s redaktory MF již znal (Hvížďala 2005). Karel Hvížďala měl už v době revoluce názor, že je potřeba "alespoň jedny noviny vytrhnout z molochu a udělat je nezávislé na státě" (Hvížďala 2005). Protože mu v té době byla MF nejbližší, padla jeho volba na ni: s redaktory to ihned konzultoval a rychle se domluvili, že je to politicky, kulturně i jinak důležité. Také mu podle vlastních slovy bylo zřejmé, že protože je třeba učinit takové kroky jako dovážet si sami papír pro tisk nebo koupit novou tiskárnu, že se další vývoj neobejde beze spojení s cizím kapitálem. Jeho první ideou ohledně osamostatnění MF bylo koupit ji za symbolické peníze a vydávat s emigrantem Kudláčkem inzertní Annonci (již vyzkoušenou v Německu) jako přílohu těch novin a z toho by se to financovalo (dokonce Annonce jako součást jednou nebo 2x vyšla) a byly by to tak nezávislé noviny. Velmi záhy ale "...bylo jasné, že za symbolický peníze to SSM nepustí" (Hvížďala 2005). od první chvíle, co Hvížďala přijel (už od hned 9.12.), také jednal s ředitelnou podniku Mladá fronta paní Koškovou o tom, že by noviny koupili. Ředitelka Košková byla v nakladatelství a vydavatelství důležitá osoba. Zpočátku se jí lidé báli, ale pak se ukázalo, že ona lidi před výstřelky režimu chrání a byla oblíbená. Vedení podniku tvořili s Koškovou dále dva její náměstci, šéfredaktor deníku (pan Libor Ševčík), šéfredaktor MS (pan Beniak) a šéfredaktor nakladatelství (pan Pistorius).

Už v prosinci byla ve shodě se všemi vedoucími pracovníky formulována perspektiva podnikatelské činnosti skupiny MF takto: "uskutečnit modernizaci výrobních, odbytových, obchodních činností, jejich řízení a organizaci s využitím výpočetní techniky, vybudovat podnik s vlastní polygrafickou základnou, elektronickou výrobou periodik a neperiodik, s obchodními zastoupeními ve velkých městech a prosperující zahraniční činností" (Košková 2005).

Od ledna 1990 začali páni Ševčík a Pacner chodit za předsedou SSM Ulčákem s žádostí, aby ÚV SSM pustil deník ze svého chomoutu a redaktoři tak byli samostatní. Ten to odmítal, protože deník byl ziskový. na počátku února se pak v redakci začalo mluvit o návratu nikoli do roku 1968, ale do postavení před rokem 1948 (Pacner 1999).

16. ledna 1990 bylo svoláno shromáždění všech delegátů pracovního kolektivu MF. Ze 110 se jich zúčastnilo 86 (včetně těch z deníku a Mladého světa). Shromáždění přijalo usnesení, kde se požadovalo urychlené zřízení státního podniku Mladá fronta a vrácení tiskárny, která v roce 1957 byla Mladé frontě odebrána rozhodnutím ÚV KSČ (viz výše) (Usnesení 1990).

Nakladatelství a vydavatelství MF celek se dále snažilo o změnu právní formy podniku a o nalezení cesty dál při udržení celistvosti. Tak byly 1. února odeslány dopisy Alexandru Dubčekovi, Jánu Čarnogurskému a ing. Jaromíru Matějkovi, kde aktivisté žádali o přiznání statutu státního podniku. K dopisu byl přiložen popis vývoje Mladé fronty, informace o původu majetku, dosavadní odvodové povinnosti vůči zřizovateli a návrhy dalšího rozvoje podniku. Dopisy byly signovány PhDr. Marií Koškovou (v letech 1989 - 1990 byla ředitelkou nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta) a předsedou rady pracovního kolektivu Karlem Pacnerem.

Korespondence pokračovala i nadále, později se pod ni podepisovali navíc i šéfredaktor deníku Libor Ševčík, šéfredaktor Mladého světa Luboš Beniak a šéfredaktor knižního nakladatelství dr. Pistorius.

Redaktoři využívali všech svých neformálních kontaktů k tomu, aby členy vlády upozornili na situaci deníku a pokud možno tak zajistili pomoc ze strany vlády. Tak situaci probíral například Karel Pacner s ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem, s poradcem pro vnitropolitické věci na hradě Jiřím Křižanem, poslancem ČNR Petrem Lomem nebo Milošem Zemanem (Pacner 1999). Snaha o změnu právní formy se promítala i do sjezdů a jednání se SSM: brzy po revoluci se začalo řešit, co s budoucností SSM a začaly spory kolem jeho majetku. Předseda SSM Ulčák od počátku zdůrazňoval, že nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta se nesmí odtrhnout, tomu odporovali redaktoři, kteří upozorňovali na to, že MF pod nimi nebyla založena a dostala se pod SSM až jako součást konfiskátu (Zeman 1999). Dále redaktoři upozorňovali na to, že mnoho mladých se už nechce organizovat a neorganizovaných jich je až polovina -- a MF by tak jako součást SSM sloužila jenom polovině mládeže. v deníku MF se začalo už na počátku roku 1990 uvažovat o registraci lehce změněného titulu MF (Zeman 1999).

Zde se dostáváme k vyjádření Ondřeje Neffa (který v letech 1979-85 pracoval jako redaktor v Mladé frontě, 1987-89 byl redaktorem literárního týdeníku Kmen a aktivně se účastnil procesu privatizace MF, ve které byl potom v letech 1990-94 redaktorem): "Na jaře 1990 stále ještě panovaly představy, že v Československu vznikne jakýsi socialismus s lidskou tváří, že vznikne nějaký "demokratický" nástupce SSM, který začne deník nárokovat..." (K privatizaci Mladé Fronty..., 1997). Dále Neff tvrdí, že "právě v obraně proti nárokům Svazu mladých v prvních měsících roku 1990 nalézáme klíč k politickému osamostatnění redakce MF" (K privatizaci Mladé Fronty..., 1997). Podle tohoto novináře se po revolučním uvolnění začaly v redakci objevovat různé mládežnické skupiny, rychle vzniklé jako nástupní organizace SSM (který byl jako jediný před revolucí povolen), a začaly si dělat nároky na majetek SSM: především na lukrativní nakladatelství MF v čele s deníkem. Šlo jim jak o hmotný majetek, tak o politický vliv, o který se snažily tím, že se pokoušely nárokovat si určitý prostor v deníku MF, která měla tisknout to, co oni diktovali (Pacner 2005). Tyto skupiny chtěly dále podíl ze zisku "svých" časopisů.

S Neffovou výpovědí souhlasí obsah článku v MF ze dne 10.4.1990 (Aby Mladá Fronta..., 1990), kde se píše: "... my se domníváme, že Svaz mladých nemá žádné morální právo na to, aby od nás dál pobíral odvody ze zisku. Nemyslíme ani, že takové morální právo má sdružení mládežnických organizací, neboť nezastupuje všechnu mládež a je ohroženo monopolizací...". Ještě v této době vedení MF prohlašovalo, že výměnou za svobodu od mládežníků bude odvádět část zisku na zvláštní účet, který "...nabídne ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy jako základ pro uvažovaný fond dětí a mládeže" (tamtéž).

Oproti tomu naopak svědčí výpověď Luboše Beniaka (generálního ředitele časopisu Reader's Digest pro střední a východní Evropu, který před revolucí pracoval v Mladém světě a po revoluci byl zvolen jeho šéfredaktorem. Společně s představiteli MF se účastnil většiny jednání i ostatních kroků v procesu privatizace MF). Ten se během revoluce ani po ní nesetkal s žádnými pokusy ovlivňovat obsah (Mladého světa, který byl také součástí celku nakladatelství a vydavatelství MF, i když ne tak klíčovou jako deník MF) (Beniak 2005). Podle Beniaka si nikdo ovlivňovat "ani netroufnul" (Beniak 2005). Ostatní dotazovaní se však shodli na tom, že tlak ze strany SSM byl zřetelný a pan Beniak jej necítil možná proto, že tlak byl směřován na MF a ne na Mladý svět (který SSM tolik nevynášel jako MF, ani neměl takový politický vliv a tudíž jejich snaha o ovládnutí byla mnohem menší). Podle shodných výpovědí všech dotazovaných (mimo Beniaka) i některých písemných záznamů chtělo SSM jako politická organizace hlavně přístup do novin, kde by sami sebe prezentovali, pravděpodobně to pro ně bylo důležitější než zisk -- chtěli být vidět a doufali, že tím si zajistí místo na nové politické mapě Čech (Hvížďala 2005 a další). Pak si SSM uvědomovala, že MF je pro ně velkým zdrojem peněz, společně s Mladým světem největším a hlavním z celé skupiny Mladá fronta. SSM to "zkoušel" u předsedy vlády Pitharta, proběhla mnohá jednání s ředitelkou celého podniku Koškovou. Postupem času byli zástupci SSM v redakci MF přímo odmítáni (Hvížďala 2005, Ševčík 2005, Pacner 2005) a tak přišli s "kompromisním řešením", o tom ale víc dále.

Situace se řešila na všech úrovních. na úrovni podniku MF se počátkem května na poradě za účasti šéfredaktorů deníku, Mladého světa, vedoucích pracovníků nakladatelství a ekonomického, výrobního a obchodního náměstka dohodl další žádoucí postup (Košková 2005): bylo uznáno za nutné uvolnit organizační strukturu podniku a dát více samostatnosti a odpovědnosti jednotlivým odborným částem podniku. "V podstatě mělo dojít k vytvoření čtyř relativně samostatných závodů se společnými obslužnými odděleními. Byla to předzvěst budoucích akciových a holdingových společností" (Košková 2005). na úrovni celého podniku MF se paralelně s tímto jednalo o vyčlenění z rámce majetku SSM, protože bez toho by byla vize budoucího podnikání neuskutečnitelná. za nejdůležitější považovali modernizaci výroby deníku a ostatních periodik, ovšem tak velkou investici, jako je vybudování vlastní polygrafické základny včetně elektronické přípravy výroby by podnik MF sám vlastními silami nemohl zvládnout (Košková 2005). Uskutečnila se proto řada jednání se zahraničními firmami, které o nakladatelství a vydavatelství projevily zájem. v lednu a únoru 1990 podnik MF jednal se zástupci francouzské firmy Hersant (v březnu dokonce do Francie odjela delegace MF). v Protokolu o jednání ze dne 7.3. obě strany konstatovaly, "že je vůle jednat o spolupráci a že další jednání budou možná až podnik MF získá samostatnost a až budou v Československu přijata nezbytná legislativní opatření" (Košková 2005). v dubnu pak probíhala jednání se zástupci firmy Maxwell, následně projevili zájem Italové a Holanďané. Všechna jednání ale ztroskotala na neujasněném právním postavení MF (Košková 2005).

Redaktorské týmy MF a Mladého světa hledaly způsob, jak se z nepříznivé situace vymanit. Jejich vedení několikrát bylo za tehdejším předsedou české vlády Petrem Pithartem a žádali ho, aby MF nebo aspoň ty jejich dva listy zestátnil. Stejně tak činila ředitelka Košková, která ovšem chtěla zestátnit celý podnik Mladá fronta. Petr Pithart je však posílal za Mariánem Čalfou, předsedou federální vlády, s tím, že tato problematika spadá pod kompetenci federální vlády. Marián Čalfa je zase posílal zpátky, tak si je "přehazovali" (Beniak 2005). Beniak k tomu podotýká, že tento postoj politiků chápe: MF a Mladý svět pro ně nebyl problém číslo jedna -- bylo před prvními volbami, ruská vojska byla ještě na našem území, v mediální oblasti se řešilo především postavení televize a bylo třeba se nějak vypořádat s komunisty. Přesto přístup obou politiků popisuje jako vstřícný a plný pochopení. Problémem podle Beniaka bylo, že ještě nebyla zvolena strategie, jak se vypořádat s komunisty. Kdyby se komunistická strana zakázala, potom by se její celý majetek automaticky zestátnil a bylo by vše vyřešeno, ale když strana zrušena nebyla, na základě jakého oprávnění by došlo k zestátnění jejího majetku?

Probíhala jednání o svobodě slova a zestátnění na všech úrovních: se zástupci vlády, se SSM, s nakladatelstvím a vydavatelstvím Mladá fronta a zároveň i s potenciálními zahraničními investory. Objevují se zde určité nejasnosti: podle Johna Boka (disident, po převratu zaměstnanec Úřadu vlády ČSFR) zástupci MF závazně slíbili, že při osvobození od vlivu SM a kdyby se stali spoluvlastníky, tak část výdělku (10-15%) (Přítel Havla, Hvížďala... 1998) poputuje na konto, které by bylo ve prospěch mládeže nebo mládežnických organizací (popřípadě i školství) a služby, které by pro tyto organizace byly dělány, by byly účtovány pouze v režijních cenách. Garantem této dohody byl prý mladý redaktor pan Komárek, který se jednání účastnil. Tuto informaci však všichni dotazovaní svorně popřeli (Hvížďala 2005, Pacner 2005, Ševčík 2005): podle nich žádná oficiální dohoda nikdy neexistovala a ani nemohla, protože pan Komárek byl "pouze" komentátor a nebyl ve statutárních orgánech a tudíž neměl žádné podpisové právo. Vcelku oslovení představitelé (jak deníkem a Mladým Světem tak celým nakladatelstvím a vydavatelstvím MF) na žádosti o zestátnění nereagovali. Údajně teprve potom se redakce rozhodly pro osamostatnění. Podle slov Beniaka "pochopili, že jednat musí sami". Vedení deníku a časopisu nechtělo k nátlaku na politiky volit takové metody jako stávky nebo pochody (Beniak 2005). Přes to politický vývoj a přijímané nebo pozměňované zákony jejich situaci ovlivňovaly: vedení MF například doufalo, že až bude vláda připravovat zákon týkající se neoprávněného nabývání majetku politickými stranami a společenskými organizacemi, bude obsahovat i klauzuli o navrácení tohoto majetku těm institucím, kterým byl vzat. Konkrétně tím měli na mysli, že by se měly ke svým vydavatelům a nakladatelům vrátit zestátněné tiskárny (Mír). To by mělo pomoci ukončit "neúměrné" zdražování polygrafických nákladů, kdy se tiskárna podle MF "...chová jako typický monopol" (Pacner 1990).

K tématu nezávislosti a svobody slova se přidal i další problém: v redakcích byla poptávka po novějších technologiích (psali na psacích strojích a chtěli počítače), změnách jako ustanovení jako kratší uzávěrky atd.. Novináři během všech vyjednávání cítili tlak času, kdy se množila konkurence a oni se báli zaostávání a stagnace. Konkurence nečekala a vybavení bylo nuzné: v redakci byl například jediný fax, který navíc dostali jako dárek od dárce ze zahraničí (Pacner 2005). SSM ovšem nebyl ochotný do MF příliš investovat a jednání o tom, že by se část ze zisku deníku odváděla do SSM a část byla reinvestována do MF, nikam nevedla. i proto dále probíhala jednání se zahraničními společnostmi. Během prvních měsíců po převratu stoupal náklad MF, ačkoli ne tak dramaticky jako třeba náklad Svobodného slova nebo Lidových novin -- náklad se během pár měsíců zvýšil asi o 30%. Distribuce na počátku roku 1990 pokulhávala, u většiny novinových stánků i na takových místech jako bylo Václavské náměstí okolo desáté hodiny dopoledne už MF byla vyprodaná (Zeman 1999). Převážná část produkce byla distribuována prostřednictvím smlouvy vydavatele s Poštovní novinovou službou (PNS), menší část pak nově vznikajícími distribučními firmami. Pokusy o změnu právní formy dále pokračovaly. Dne17.5.1990 byl odeslán dopis předsedovi vlády ČR Petrovi Pithartovi, kde MF nakladatelství a vydavatelství žádalo ústy ředitelky Koškové o vynětí Mladé Fronty z majetkové podstaty SSM, respektive SM (Košková 1998). v dopise se mimo jiné píše: "...V průběhu uplynulých pěti měsíců vyvíjelo vedení podniku Mladá fronta značnou aktivitu ke změně právního postavení podniku. Jsme hospodářským zařízením Svazu mládeže /dříve SSM, nyní Svaz mladých/. Naší snahou bylo a je stát se státním podnikem... Veškerá naše snaha však byla dosud marná... Obracím se proto na Vás se žádostí, aby vláda České republiky vyňala z majetkové podstaty SSM, respektive Svazu mladých, nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta a dala souhlas ke vzniku čtyř rovných právních subjektů na principu odštěpných závodů: deník Mladá fronta, redakce časopisu Mladý svět, Dům dětského a mládežnického tisku /jeho součástí jsou redakce 18 časopisů pro děti a mládež/ a nakladatelství. Jejich nové právní postavení by mělo zabezpečit větší samostatnost, podnítit podnikatelské úsilí a pochopitelně zvýšit odpovědnost pracovních kolektivů za výsledky své práce..." (dopis předsedovi vlády ČR od paní Koškové ze dne 17.5.1990).

Dne 18.5.1990 přijalo Federální shromáždění zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR, podle něhož veškerý majetek KSČ a její převodové organizace SSM bude "vrácen lidu ČSFR". Současně bylo uvaleno moratorium na manipulaci s majetkem někdejšího SSM. Toto zákonné opatření bylo následně potvrzeno Ústavním zákonem 497/1990 Sb. od té doby se nesměl majetek přesouvat (Košková 1999). Podle slov ředitelky Koškové to v praxi znamenalo, že protože MF ani nakladatelství a vydavatelství nebyly z tohoto zákona vyjmuty, tak moratorium blokovalo i jejich majetek a zabránilo tak možnému vstupu investora a tím i rozvoji, ke kterému byly nutné chybějící peníze (Košková 2005).

8.6.1990 odpovědělo Ministerstvo kultury negativně na žádost podniku MF o zřízení státního podniku tím, že nemůže zasahovat do jejich sporů se zřizovatelem (Kolegiální porada 1990).

Dne 11.7., po ustanovení nové vlády, byla vedením podniku MF znovu odeslána žádost Petrovi Pithartovi s prosbou o vyčlenění MF z majetku společenské organizace pod Ministerstvo školství a tělovýchovy podle možností zakotvených v Zákonném opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 18.5.1990 (Košková 1998). Dále se v dopise žádalo, aby stát založil MF a.s., kde akcionářem by byl stát a zaměstnanci a nakonec se žádalo o zřízení fondu mládeže při MŠMT, kde by se shromažďovaly odvody z činnosti podniku MF (Kolegiální porada 1990). Pisatelé (podniková ředitelka Košková a předseda ZV odborového svazu Jaroslav Vozobule) mimo jiné upozornili na to, že na Slovensku byl převod majetku bývalého SSM na Slovensku do vlastnictví státu už proveden (Košková, Vozobule 1990). v ten samý den byla tato žádost zaslána jako příloha dopisu i předsedkyni ČNR JUDr. Dagmar Burešové(předsedkyně ČNR), kterou pan Vozobule a ředitelka Košková v dopise prosili o pomoc při řešení právního postavení jejich podniku a o podněty k jeho úpravě (Košková, Vozobule 1990). Existenci žádné oficiální odpovědi se mi nepodařilo vypátrat.

Podle Českého deníku z 5. 10. 1992 byl duchovním otcem změny MF na soukromý list Karel Hvížďala. Hvížďala byl v redakci naplno od května, nastoupil jako vedoucí oddělení reportérů či zpravodajů. Myšlenka o proměně na akciovou společnost se objevila někdy v první polovině roku 1990. Jak se idea tříbila, promýšleli redaktoři paralelně řadu možností a už od počátku prosince se přikláněli "vždy k té nejoptimálnější" (Hvížďala 2005). Podle Karla Hvížďaly bylo nejprve nutno dosáhnout v redakci konsensu ohledně nápadu s akciovou společností (Hvížďala 2005). Když se to podařilo, tak Hvížďala a další (hlavních sedm privatizátorů byli: Hvížďala, Neff, Ševčík, Pacner, Komárek, Šabata, Pecháčková (Košková 2005)) dostali mandát a pak už se "to rozjelo" (Hvížďala 2005).

Vedení MF a Mladého světa společně oslovilo právníky z kanceláře Lederer-Zempliner (Ještě k privatizaci Mladé..., 2001), kteří vypracovali postup převodu a konkretizovali postup vzniku akciové společnosti. Podle slov Beniaka při tom privatizátoři kladli důraz především na legálnost celého procesu. Akce se připravovala po několik týdnů, kdy byla držena v tajnosti. Obě společnosti spolupracovaly ještě se dvěmi právními kancelářemi: kanceláří Traplová (vypracovali několik smluv při založení a.s., například smlouvu s podnikem MF o pronájmu -- viz dále) a kanceláří Kříž a Bělina (provedli registraci značky MFD).

Nejdůležitější ale byla kancelář Lederer -- Zempliner, která mimo převodu připravila i různé krizové smlouvy (pronájem sálu atd.) pro krizovou variantu, kdyby SSM (SM) privatizátory násilím vyhnali z redakce. Poměrně složitá byla dohoda, jakou formu budou tyto podniky mít. Nakonec se privatizátoři dohodli na právní formě a.s. (poradili jim to právníci, v té době byla a.s. nejjednodušší co do procedury založení). Mimo a.s. se uvažovalo o formě s.r.o. nebo družstva. Dne 27.7.1990 byla zakladatelskou smlouvou zřízena společnost MaF a.s. se základním jměním 195.000 Kčs. Akcionáři bylo 65 osob, z nichž každý vlastnil tři nepřenosné akcie po 1000 Kč. MaF založilo 64 píšících redaktorů a jedna sekretářka redakce, zúčastnit se nemohlo 14 sekretářek a 12 redaktorů (kteří byli na odchodu do důchodu, ve výpovědní lhůtě nebo měli termínovaný pracovní poměr) (Ještě k privatizaci Mladé..., 2001). Bylo dohodnuto, že zakládání nové akciové společnosti se zúčastní všichni "tvůrčí" členové redakce (proto se nezúčastnily sekretářky, které ani neukončily pracovní poměr s nakladatelstvím a vydavatelstvím a po odchodu redakce byly dále jeho zaměstnankyněmi). z tohoto pravidla však byly uděleny výjimky: sekretářka šéfredaktora se zakládání také účastnila a po vzniku MaF byla sekretářkou a.s. a třetinovými akcionáři se stali ještě právník kanceláře Lederer-Zempliner (Pecháčková, 1998), jejich ekonom Zempliner a ředitel Frčka -- byla to vlastně forma honoráře, na který redaktoři tehdy neměli peníze. Zakladatelé složili každý 3000 Kč (což tehdy byla dosti velká částka a mnozí si na to museli půjčovat) (Pecháčková, 1998) a dostali za to pruh papíru -- potvrzení, že z toho jednou bude akcie. Zakladatelé se dohodli o jmenování devíti členů představenstva, kterému předsedal Karel Hvížďala se dvěma místopředsedy: Petrem Zemplinerem (zasloužil se o právnické provedení nápadu členů redakce) a Petrem Šabatou, v té době šéfredaktorem novin. Ostatními členy představenstva byli Alexandr Ferra, Ondřej Neff, Marcela Pecháčková, Libor Ševčík, Vojtěch Trapl a Pavel Beránek. Stanovy a.s. vyhotovené v ten samý den jako zakladatelská smlouva stanovily, že společnost požádá o zápis do podnikového rejstříku u obvodního soudu pro Prahu 1 ke dni 1.9.1990 (Zeman 1999). Celý vznik akciové společnosti byl poměrně složitý: bylo potřeba asi 13 různých razítek (Pecháčková).

V zakladatelské listině existovala klauzule stanovící, že jestliže člen a.s. odejde z redakce, navrátí jí zpět své akcie oproti penězům. U několika osob pak toto navrácení skutečně proběhlo (Hvížďala 2005). Smyslem klauzule bylo podle Karla Hvížďaly "udržet (v divoké porevoluční době) redakci pohromadě" (Hvížďala 2006).

Dne 2.8. za ředitelkou Koškovou přišli pánové Beniak a Ševčík a oznámili jí, že členové redakce zakládají akciové společnosti (podle § 25 zákona o akciových společnostech) (Košková 1998) a že začnou vydávat od 1.9. 1990 deník a od 1.10.1990 týdeník s odlišnými názvy, že všichni pracovníci požádají o rozvázání pracovního poměru dohodou k 30.9.. Dále ji informovali, že oba subjekty mají zájem využívat veškeré služby, které jim podnik může poskytnout a které budou pro obě strany ekonomicky výhodné, že obě a.s. začnou pracovat pouze se svým kapitálem a tudíž berou na vědomí, že nemohou získat žádnou část podniku ani finanční prostředky nebo fondy, a nakonec, že rozhodnutí kolektivů je jednomyslné a nezvratné a že hlavním motivem je nezávislost na jakémkoli vydavateli, možnost řešit platové otázky a možnost přímé spolupráce se zahraničními partnery včetně případné budoucí účasti zahraničního kapitálu na modernizaci redakční práce a výroby (Košková 1998, Kolegiální porada 1990). Ona o tom měla zpravit Petra Pitharta a tehdejší předsedkyni České národní rady Dagmar Burešovou, aby uspíšili vyčlenění MF z majetku SSM a nemuselo tak dojít k odtržení deníku a Mladého světa od zbytku nakladatelství (Košková 1998). Podle Karla Hvížďaly však paní Košková o jejich plánech musela Košková vědět od prosince, kdy za ní Hvížďala poprvé byl jednat o osamostatnění deníku (Hvížďala 2005).

PNS redaktoři oznámili pravděpodobnost budoucího přerušení vydávání MF a že mohou, chtějí-li, potom abonentům nabídnout namísto starých novin novou MF Dnes (Košková 1998). Podobně probíhala i jednání s tiskárnami. Podle Hvížďaly PNS a tiskárnu moc nezajímalo s kým tu smlouvu mají a proto byli vstřícní (Hvížďala 2005). Beniak jednání s PNS a tiskárnami vidí jinak: s PNS byla podle něj dohoda snadná, s tiskárnami těžší. Privatizátoři dali tiskárnám na vybranou: buď budou loajální k podniku MF, který jim už ale nedá žádný obchod -- protože noviny nebude mít kdo udělat, a nebo budou pokračovat s nimi jako s novými partnery. i tiskárny bez problémů souhlasily. K souhlasu podle Beniaka přispěla i revoluční doba: "netroufli si odmlouvat, i když tam bylo ještě staré vedení, protože měli strach, že by je sejmuli v těch novinách a že by byli označení za kontrarevolucionáře". Protože měla MaF na počátku jen minimálně kapitálu, témě nulový, domluvili se privatizátoři s tiskárnami na tom, že s první splátkou počkají, až MaF dostane první peníze od PNS za prodané výtisky (což bylo za tři měsíce (Ševčík 2005)).

Dále si privatizátoři v první řadě zjistili podmínky pro právní ochranu názvů, známek a značek (logo) -- nic z toho nebylo právně chráněné (z dnešního hlediska je to sice těžko pochopitelné, ale z tehdejšího ano -- za dob komunismu nic konkurenčního nehrozilo a všichni si byli jisti) a řádně si je zaregistrovali na Ministerstvu kultury (Beniak 2005). Požádali o ochranu názvů a značek -- loga zůstala stejná a dole pod nimi na obálce bylo drobným písmem připsáno "vydává a.s. Mladý svět" a "vydává MaF". Názvy a ochranné známky pak už patřily privatizátorům. Licenci MFD vyjednal osobně Karel Hvížďala a dal mu ji přímo Karel Srba - dostal to na počkání. Loga zajistil Bělina.

SSM v té době proměnilo taktiku a žádali o to, zda by jim v deníku nemohla náležet jedna celá tisková strana, kterou by zaplnili textem podle svého uvážení. Pak samozřejmě chtěli od deníku i nadále peníze. Svazáci dál a dál ztráceli moc a společenskou prestiž (Hvížďala 2005). Redaktoři jim jasně řekli, že do novin patří to, co je zajímavé, a ne, co je politicky určeno. Zástupci SSM ovšem stejně pokračovali ve svých pokusech.

"...V té době to, co nás zajímalo, a to, co jsme chtěli dělat, byla novinařina... říkám to úplně upřímně s vědomím, že dnešní perspektiva může být jiná, nás vůbec nenapadlo, že nám můžou patřit ty redakce nebo ty listy jako majetek. Nás zajímala novinařina, my jsme po letech měli tu možnost psát si co chceme a tohle jsme chtěli dělat" (Beniak 2005). Dále Beniak vypovídá, že redaktoři MF a Mladého světa nechtěli, aby je namísto komunistů "začal komandovat někdo jiný... bylo naprosto jasné, že jim šlo jednak o majetek a jednak o vliv". Následník SSM samotného (SM) se k nárokům dalších mládežnických organizací nijak nevymezoval, pouze je pobízel, aby se nejprve dohodli na nárocích sami mezi sebou (podle Beniaka s vědomím, že právě takováto dohoda mezi desítkami organizací není možná).

Dne 3.8. informovala podniková ředitelka Košková ing. Martina Ulčáka jakožto představitele zřizovatele podniku o návštěvě pana Ševčíka a Beniaka předchozího dne a o probíraných skutečnostech a upozornila na nutnost situaci neprodleně řešit (Košková 1998).

Následně se konala řada jednání mezi vydavatelem, vedením podniku MF a redakcí, kdy se vydavatel a podnik MF snažili o zachování deníku. Vedení podniku vyvíjelo tlak na FKC SM, aby předal celý podnik vládě ČR a aby se mládežnické a dětské organizace staly jedním z akcionářů (Kolegiální porada 1990). po ústním příslibu pana Ulčáka, že se tomu tak stane, připravilo vedení podniku MF jednání s pracovníky Úřadu vlády ČR. Snažili se především o to, aby deník vycházel i nadále a čtenář nic nepoznal (Kolegiální porada 1990).

Dne 6.8. pokračují snahy vedení podniku MF. Byly odeslány dopisy A. Dubčekovi (předseda FS), M. Čalfovi (předseda vlády ČSFR), V. Klausovi (ministr financí ČSFR) a V. Kořínkové (ministryně kontroly vlády ČSFR) se žádostí o zpětnou transformaci majetku společenské organizace na stát a žádost o navrácení majetkové situace Mladé Fronty do doby, kdy MF jako národní podnik byl převeden do kategorie podniků společenské organizace (Košková 1998). Dále zde vedení MF žádá o převod na akciovou společnost, jejíž akcie by byly rozděleny na akcie státní, zaměstnanecké a zahraniční -- od tohoto převodu si v dopise slibují větší náročnost zaměstnanců při posuzování své práce a umožnění získání nové tiskárenské i jiné techniky (Košková, Beniak, Ševčík, Vozobule, Pistorius a Pacner 1990).

Od 9.8. se začaly šířit fámy, že SM se snaží sestavit druhou redakci, že původní násilím vyženou a budou vydávat socialistické noviny (Hvížďala 1995). Hvížďala tento den psal úvodní řeč pro společné zasedání představenstva a dozorčí rady MaF (Hvížďala 1995). V tento den byli také pan Pithart a JUDr. Burešová, předsedkyně ČNR, na situaci upozorněni dopisem - hlavně z důvodů rychlého řešení vztahů mezi Mladou Frontou, nakladatelstvím, vydavatelstvím a SM. V dopise bylo urgováno urychlení řešení žádosti zaslané 11.7.1990, dále se upozorňovalo na to, že pracovní kolektivy deníku Mladá fronta a týdeníku Mladý svět odmítají setrvávat v majetku SSM (SM) a uvažují o vytvoření akciových společností (Košková 1998). Situace byla dále konzultována s lidmi, působícími na různých úrovních politické scény: 15.8. s JUDr. Rubínem, místopředsedou lidové kontroly (Začínající policistka..., 1999).

Jako další krok privatizátorů následovala hromadná výpověď v polovině měsíce. Bylo potřeba zabránit tomu, aby současně vycházel starý deník a nový tak měl prostor bez nebezpečné konkurence (Beniak 2005). Toho mělo být dosaženo vyprázdněním redakcí -- po hromadné výpovědi nelze sestavit zcela novou redakci v tak krátkém čase, aby noviny mohly pokračovat ve vycházení. Výpovědní smlouva měla za obvyklých okolností určitou výpovědní lhůtu, nicméně v pravomocích šéfredaktora (resp. šéfredaktorů, jedná se stále o MF i o Mladý Svět) bylo přijímat i propouštět zaměstnance dohodou -- tedy i dohodou ohledně doby ukončení pracovního poměru. v polovině srpna tak šéfredaktoři obou periodik podepsali všem podřízeným výpovědi. Poté šli pan Ševčík a Beniak za ředitelkou Koškovou (Ještě k privatizaci Mladé..., 2001), kterou seznámili se situací (oznámili jí, že zakládají dvě akciové společnosti, které jsou uzavřené a tvoří je výhradně zaměstnanci deníku a týdeníku a dávají vydavatelství MF výpověď (Ještě k privatizaci Mladé..., 2001)) a požádali ji o podepsání jejich dvou výpovědí. Ona se "ptala, kdo bude ty noviny dělat a oni řekli, že nikdo, protože ty noviny končí a to je vaše starost" (Beniak 2005). Pohrozili tím, že stejně "okamžitě přestávají plnit své povinnosti" a řekli, že od zítřka začínají vydávat vlastní listy. Ředitelka žádosti podepsala. Podle Hvížďaly redaktoři s jistotou nevěděli, zda jim ředitelka žádosti podepíše. Paní Košková podle něj byla realistka která věděla, že to pro jí řízený podnik je výhodnější varianta (Hvížďala 2005).

Všichni zaměstnanci ihned podepsali pracovní smlouvy s novými firmami, jejichž byli zároveň majiteli. Výpověď se dělala současně s novou pracovní smlouvou, kde byly stanoveny nové úkoly, pravomoci i nový model struktury redakce. Tyto pohovory někdy trvaly dlouho (Hvížďala 2005). v redakcích nebyl nikdo zásadně proti, pouze panovaly určité existenční obavy - někteří lidé nevěřili, "že to nějak bude fungovat" -- začínali s nulou, základní kapitál byl minimální, podle zákona museli splatit na místě hotově asi polovinu a i na tu si někteří museli půjčovat (Beniak 2005).

Ředitelku Koškovou poté ještě upozornili, že stávající deník nebude vycházet a ona tudíž bude mít problémy s prostory deníku. Současně ji požádali o veškerý dosavadní servis pro deník a týdeník jako službu, kterou jejich akciové společnosti zaplatí. (Ještě k privatizaci..., 2001) Vznikly smlouvy na pronájem redakčního vybavení a redakčních místností s vydavatelstvím MF v Praze, i všech regionech Čech a Moravy. z toho je zřejmé, "že muselo dojít k velmi úzké spolupráci mezi vydavatelem Mladé fronty a novým vydavatelem MaF a.s." (Němec 2004). Nicméně pro případ nesouhlasu měli privatizátoři připravené ještě alternativní řešení prostor (Beniak 2005). od nakladatelství a vydavatelství MF se MaF majetkově "naprosto odstřihla" (Beniak 2005).

Dne 17.8. byla situace konzultována s JUDr. Hradskou z předsednictva vlády ČR (Začínající policistka z místního..., 1999). Proběhlo jednání mezi Hradskou a vedením nakladatelství a vydavatelství MF, na kterém byla podána informace o situaci v deníku a Mladém světě (Košková 1998).

Někdy v této době se pan Ulčák snažil získat do své paralelně budované redakce i členy redakce stávající -- lákal je vysokými peněžními odměnami (panu Komárkovi například nabídl na tu dobu obrovskou sumu 100 000 Kč, jestliže by se stal šéfredaktorem nově konsolidované MF) (Pacner 2005). Dalším pak nabízel platy 7-10 000 Kč, na tu dobu až trojnásobné oproti platu redaktora. Náhradní redakci se svazákům ale nepodařilo dát dohromady. "Chyběly jim očividně znalosti, nic o tom nevěděli" (Hvížďala 2005).

Dne 20.8. proběhl spor Hvížďaly s ředitelkou Koškovou -- ona chtěla, aby odložili osamostatnění o měsíc, na 1.10. . na Hvížďalův dotaz po důvodu odpověděla, že jím jsou peníze -- nakladatelství a vydavatelství MF totiž dostávalo za deník každý měsíc několik milion korun ze zisku novin.

Nazítří, tj. 21.8., paní Košková odesílá dopis JUDr. Hradské, který obsahuje údaje o ekonomických dopadech odchodu deníku a Mladého světa (Košková 1998). a další informace. Psala o rozhodnutí pracovních kolektivů deníku a Mladého světa ukončit pracovní poměr a vytvořit akciové společnosti a o tom, že vedení podniku "respektuje toto rozhodnutí a chce vytvořit předpoklady bezkonfliktního přechodu. Předpokládáme i nadále úzkou spolupráci samostatných právních subjektů a mj. i nadále zabezpečování rozhodujících služeb pro tyto a.s. dosavadní "mateřskou" Mladou frontou. Jsme si vědomi, že pokud se vytvoří i ze zbývající části podniku /nakladatelství 90 titulů ročně a 18 dalších časopisů pro děti a mládež/ samostatná akciová společnost a spolupráce těchto tří subjektů bude úspěšná a ekonomicky výhodná, pak budou vytvořeny předpoklady pro jednání o vzniku společné holdingové společnosti" (Košková 1990).

Redakci MF tohoto dne (opět) navštívili zástupci SM. Jejich mluvčí rázně zdůrazňoval, že oni vlastní vydavatelské povolení a že redakce je tudíž musí poslouchat (Zeman 1999). Členové redakce opáčili, že oni zase umí dělat noviny a bez nich by se vydavatel neobešel. na to zástupci SM představili svého kolegu, který byl už pověřen sestavením náhradní redakce (Zeman 1999). Zástupci SM poté navrhli podle svého mínění kompromis: v případě, že v novinách bude jejich organizaci vyhrazena celá jedna strana a že vedení novin bude namísto daní platit příspěvek SM, by přistoupili na návrhy redaktorů. Proti tomuto "kompromisu" se ohradil Karel Hvížďala s tím, že daně se musí platit vládě a ta je potom použije podle svého uvážení (Zeman 1999). na návrh o diktování obsahu jedné strany svazem novináři reagovali tím, že noviny mají psát o tom, co je zajímavé a to SM pro čtenáře není (Zeman 1999).

Na předsednictvu vlády bylo konzultováno uzavření smlouvy mezi MaF a.s. a podnikem Mladá fronta.

Dne 22.8. byla MaF zapsána do obchodního rejstříku (oddíl Sa vložka 175) společnosti MaF a.s. (Košková 1998). Pod zápisem byl podepsán Dr. Michal Kubín a společnost obdržela IČO 00552780 (Zeman 1999). MaF měla sídlo v Panské ulici č. 8 v Praze 1, kde sídlil deník do té doby. Předsedou dozorčí rady se stal ing. Bohumil Zídek. Předmětem podnikání byla vydavatelská, nakladatelská a redakční činnost, distribuce, reklamní a inzertní činnost, vydavatelství, činnost propagační aj. Hlavním účelem společnosti byla nezávislost deníku společně s účelem novin, které měly být zpravodajské (Zeman 1999). Tyto cíle byly ve společnosti, kde tisk byl více než 4O let zneužíván stranou, překvapivě nové. Tento den také Ministerstvo kultury provedlo pod číslem registrace MK ČR 5.477 registraci deníku Mladá fronta Dnes jako nového periodika, kde jako vydavatel byla zaregistrována a.s. MaF (Košková 1998).

Den poté, 23.8., volala Hvížďalovi paní Viktorka Hradská, že by se měl večer zastavit u pana Pitharta. Domluvili se na 19. hodin a Hvížďala toho chtěl využít k tomu, aby mu oznámil, že se za týden osamostatňují a to také provedl (Hvížďala 1995 a 2005). Dále pan Ulčák jedná s Liborem Ševčíkem a slibuje mu, že SM předá vydavatelské oprávnění na deník přímo nově vzniklé a.s. (Kolegiální porada 1990).

Následujícího dne, 24.8., proběhlo jednání vedení podniku MF u poradkyně předsedy vlády ČR Dr. Hradské za účasti Ulčáka, Pacnera a pracovníků vlády. Mělo jít o dohodu, se kterou společně předstoupí před předsedu vlády ČR. Ulčák odmítal předat vydavatelské oprávnění i podnik vládě ČR, pokud by nedostal garance odvodů ze zisku podniku MF mládežnickým organizacím (což bylo v rozporu se zákonem). na setkání se zúčastnění nedohodli, konsensu nedosáhli (Kolegiální porada 1990).

Dne 25.8. si Karel Hvížďala poznamenává, že "boj o noviny vrcholí" (Hvížďala 1995). Novináři se obávali, že by jejich redakce mohla být obsazena přes lehce přístupnou tiskárnu -- měli informace o tom, že na toto téma proběhla v SM jednání. Ondřej Neff jako judista byl pověřen odpovědností za bezpečnost. Protože se redaktoři báli obsazení redakce, tak v ní byli neustále, i přes víkend. Hvížďala dokonce jednal s velitelem jednotky pro rychlé nasazení, jestli by jim mohli pomoci při obraně redakce: ale to by mohli jedině v civilu a po službě (Hvížďala 2005). Jednu nebo dvě noci pak v redakci spali příslušníci jednotky URNA (Ševčík 2005). s velitelem URNY jednal Rostislav Roth, který v MF tenkrát pracoval jako reportér přes policisty a tak se se všemi znal. Domluvili si mimo přespání i telefonní čísla, kam by redaktoři volali, kdyby se něco dělo (Hvížďala 2005). Pro krizovou variantu, kdyby je SM násilím vyhnal z prostor v Panské ulici, advokátní kancelář Lederer -- Zempliner vytvořila celou sadu krizových smluv (na pronájem sálu atd.) (Hvížďala 2005)..

Odpoledne se Karel Hvížďala sešel se Sašou Vondrou, poradcem prezidenta Havla, a zevrubně mu vylíčil jejich situaci, aby, kdyby došlo k nějakým ostřejším půtkám, to na Hradě vysvětlil. Ten je podpořil: "...kdyby vás svazáci moc otravovali, tak je vyhoďte násilím. ... Promeškali šanci vám předat registraci na stříbrném tácu" (Hvížďala 1995).

Dne 27. srpna se v redakci MFD konala porada: přítomná byla ředitelka vydavatelství, Libor Ševčík, pan Ulčák (předseda SSM) a dva muži, kteří jej doprovázeli, Miroslav Jelínek (v letech 1960-69 šéfredaktor MF, od roku 1990 jeden z jejích redaktorů, a na začátku 90. let předseda Syndikátu novinářů) a J. Hořec (tito reprezentovali původní zakladatele MF). z rozhovoru s panem Jelínkem vyplynulo, 27. srpna už s Hořcem, Koškovou a Ševčíkem vyvolali na 28. celoredakční poradu.

Následujícího dne ráno obdržela podniková ředitelka Košková dopis od pana Ulčáka, v němž ji informoval o tom, že SM převedl vydavatelská práva k deníku na podnik Mladá fronta (Košková 1998). od desíti hodin se pak konala redakční schůze (za účasti Ulčáka, Jelínka a Hořce), kde Jelínek s Hořcem mluvili o tom, že privatizaci nepovažují za správnou, protože je tam zákon o majetku SM, který patří lidu a chtěli vědět důvody, nebyli a priori proti, ale chtěli znát důvody -- proč chtějí privatizovat jen deník a ne celý konglomerát -- proč ne zprivatizovat celek? na poradě se ozvaly hlasy, že některé části jsou málo ziskové a že deník je politický a jeho svoboda je omezována tím, že je vydavatelem svaz mládeže - jsou omezováni vydavatelem. Hořec a Jelínek redaktorům poté nabídli, že dojdou na SM a řeknou, aby se všech vydavatelských práv zřekli (nejen na MF). s tím oni souhlasili. Hořec a Jelínek pak jednali s Ulčákem, který slíbil, "...že to zařídí" (Jelínek 2005). Odpoledne Hořec Jelínkovi volal, že mu Ševčík a Košková sdělili, že Ulčák jim práva předal s tím, že MF bude vydávat podnik Mladá fronta (to bylo ještě 28). Řešil se tam nárok Svazu mladých, který se dozvěděl o založení dvou akciových společností, a jeho právo na část majetku MF. SM se obával rozkradení majetku ze stran privatizátorů a v tomto jednání SM požadoval i svůj podíl na vydavatelských právech. na schůzi se podařilo zástupce ze SM (včetně pana Ulčáka) přesvědčit, aby svá možná vydavatelská práva předali vydavatelství MF a nechali je nadále jednat. Snaha přesvědčit redaktory deníku, aby zůstali v rámci podniku a čekali na další vývoj (Kolegiální porada 1990).

Na poradě se dále řešil nárok Svazu mladých, který se dozvěděl o založení dvou akciových společností, a jeho právo na část majetku MF. SM se obával rozkradení majetku ze stran privatizátorů a v tomto jednání SM požadoval i svůj podíl na vydavatelských právech. na schůzi se podařilo zástupce ze SM (včetně pana Ulčáka) přesvědčit, aby svá možná vydavatelská práva předali vydavatelství MF a nechali je nadále jednat... Vcelku se jednalo o možnostech dalšího vývoje deníku MF: v případě, že by SM převedl vydavatelské oprávnění na podnik MF, by redakční kolektiv (resp. Soukromá akciová společnost MaF) ustoupil od úmyslu vydávat od 1.9. deník s názvem Mladá fronta Dnes (Košková 1998). Celoredakční schůze skončila pro podnik MF a SM fiaskem, všichni redaktoři dali najevo své rozhodnutí přejít do nové a.s. (Kolegiální porada 1990). Odpoledne Ulčák zaslal ředitelce Koškové dopisy Národní rady mládeže (podepsaný místopředsedou RM ČSFR JUDr. Robertem Bezděkem) a Majetko-právní unie ČSFR (podepsaný jejím předsedou Miroslavem Hutrem) (Hutr 1990, Bezděk 1990, Ulčák 1990). Národní rada mládeže ČSFR psala, že nesouhlasí s převodem vydavatelských práv -- prý to nic neřeší. s tímto krokem Národní rady mládeže ČSFR souhlasila podle dopisu Majetkoprávní unie ČSFR, která převod Svazu mladých neumožnila provést. Existovala prý totiž vzájemná dohoda SM, MPU ČSFR a Národní rady mládeže ČSFR stanovící, že majetek a zřizovatelská práva nemůže SM převádět bez souhlasu MPU ČSFR a Národní rady mládeže ČSFR. Ulčák ředitelce Koškové psal, že na tomto základě prý SM musí své rozhodnutí zrušit (Košková 1998).

Dne 29.8. poslali svazáci vydavateli dopis, v němž bylo: "V důsledku osamostatnění deníku bude částka, která má být prostřednictvím majetkoprávní unie rozdělena dětským a mládežnickým organizacím, zkrácena do konce roku 1990 přibližně o 2 310 000 Kčs a o hospodářské zařízení o dalších 1 920 00 Kčs." Dále sdělili, že v případě výpovědi redaktorů jsou povinni odevzdat do rukou vydavatele klíče (Hvížďala 1995: 183).

Odpoledne jednal Karel Hvížďala s ředitelkou nakladatelství Koškovou, naznačil jí, že premiér Pithart je jejich kroku nakloněn a že by možná setkání se svazáky na nejvyšší úrovni mohlo situaci vyřešit. Situace byla konzultována s Dr. Hamplovou z federálního ministerstva financí (Začínající policistka z místního..., 1999).

Dne 30.8. se podle Hvížďaly svazáci rozhodli vše řešit smírnou cestou a druhý den v pátek ve 13. hodin se mělo konat setkání u premiéra Pitharta (Hvížďala 1995). Jen pro dokreslení napjatosti situace, tento den pan Hvížďala dostal poštou několik dopisů s namalovanou šibenicí, kde bude viset.

Úplně na konci srpna, 31.8., proběhlo první (a jediné) oficiální jednání u předsedy vlády Pitharta: pozván byl mimo zástupců MF, podniku MF a SM také pan Hořec, ten pozval Jelínka. Hvížďala v předpokoji protestoval proti přítomnosti Jelínka (bál se prý, že bude argumentovat proti tvrději než Hořec (Jelínek 2005)). Sekretářka na protest Hvížďaly Jelínka vyzvala k odchodu a tak on odešel dolů do redakce Politiky a čekal na Hořce. Dále se účastnili vedoucí pracovníci podniku, deníku a Svazu Mladých. Předseda vlády na tomto jednání vyslovil souhlas s postupem redakčních kolektivů deníku a Mladého světa a vyjádřil myšlenku, že na noviny mají morální právo ti, kdo je dělají, tj. redaktoři, kteří jsou také největším bohatstvím každých novin (Kolegiální porada 1990). Ačkoli šlo o první oficiální jednání, jeho výsledek byl podle paní Koškové už předjednán: "jinak bych nemohla podepsat ty výpovědi, jinak by byli redaktoři na dlažbě a nemohli by žádat o registraci na MK atd." (Košková 2005). 31. odpoledne privatizátorům ředitelka do ruky předala podepsané výpovědi.

Odpoledne v 16 hodin byla podepsána hospodářská smlouva mezi Mladou Frontou, nakladatelstvím a vydavatelstvím a MaF a.s.: "... uzavřely následně hospodářskou smlouvu, která byla ekonomicky pro Mladou Frontu nakladatelství a vydavatelství výhodná a umožňovala i nadále napomáhat ekonomice podniku, aby mohl vydávat knihy a dětské a mládežnické časopisy" (Košková, 1998). Podnik MF se v této smlouvě zavázal vytvářet podmínky pro vydávání deníku s názvem Mladá fronta Dnes v oblastech pronájmu a údržby prostor a zařízení, v oblastech ekonomických, obchodních, výrobních, provozních, inzertních a personálních. MaF a.s. konkrétní služby hradila na základě přímé fakturace a další služby hradila měsíční paušální sazbou 5% vypočtenou z tržeb prodeje. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a tříměsíční výpovědní lhůtou (Zeman 1999). Podle Zbyňka Zemana by bez této smlouvy přeměna novin v MF Dnes během 24 hodin ze dne 31.8.1990 na den 1.9.1990 byla nemožná (Zeman 1999).

Paní Košková toto hodnotí: "šlo o to rozhodnout, zdali budeme blokovat požadavky obou redakcí na poskytování služeb, respektovat pozdní přání vydavatele, tj. FKC SM, riskovat, že 1.9.90 nevyjde deník Mladá fronta, či se snažit reálně posoudit vzniklou situaci, respektovat jednomyslnost pracovních kolektivů deníku a MS a hledat cesty k další oboustranně ekonomicky výhodné spolupráci, řekla bych na vyšší úrovni, a přitom cítit potřeby našich čtenářů, jejichž zájmy, tj. mít deník a týdeník vysoké profesionální kvality, obliby i společenské prestiže, je smyslem práce jak redaktorů příslušných redakcí, tak i nás ostatních, kteří jim k tomu vytváříme podmínky... Zájem čtenářů zvítězil a já myslím, že je to správné" (Kolegiální porada 1990). Neboli rozhodla se respektovat jednomyslnost pracovních kolektivů deníku a Mladého světa a hledat cesty k výhodné hospodářské spolupráci. Tím se i rozhodla i nesplnit "pozdní" přání FKC SM, který tlačil na to, aby MF vycházela dále pod nimi. Nechtěla riskovat to, že by deník 1.9. nevyšel. Co se týče fám, že se zbytkový podnik bez dvou hlavních částí položí, tak ty vyvrátila s tím, že je optimista a že podnik odbytové problémy nemá, všechny podnikové fondy jsou naplněné a že podnik je v současnosti ziskový. Hlavním motivem smluv byla i finanční nezávislost na jakémkoli nakladateli. Dávalo to i možnost řešit svobodně platové podmínky a vstoupit do spolupráce se zahraničními partnery.

Dne 31. 8. 1990 tak vyšlo poslední číslo MF vydávané vydavatelstvím MF a 1. září poprvé vyšla MFD vydávaná společností MaF. Název MF Dnes byl původně rezervní, mělo se to jmenovat jinak, byl až druhý. Vymyslel ho pravděpodobně Martin Komárek (Pacner 2005). Nové noviny byly prostřednictvím PNS doručeny odběratelům původní MF -- privatizace MF se tak mohla opřít o PNS, která ochotně distribuovala její produkt odběratelům, přestože de iure šlo o jiné periodikum (Hájková 1999).

Dne 1.9.1990 v Práci vyšel článek Ode dneška už čtenáři nebudou kupovat MF, ale Mladou frontu Dnes, kde se mimo jiné píše, že zprivatizování předcházela jednání s panem Ulčákem o vydavatelském oprávnění na deník MF, ten ale "... všechny konstruktivní návrhy... šmahem odmítal a vydavatelská oprávnění... nehodlal nikomu, ba ani státu, předat. Věc dospěla tak daleko, že jednotlivým řadovým redaktorům byly nabízeny platy v rozmezí 7 až 10 tisíc korun jen za to, že se budou distancovat od vedení redakce a pokračovat ve své práci. Ke cti výše jmenovaných lze podotknout, že se k tomu ani jeden z nich nepropůjčil." Dále se zde dočkáme dobového posouzení privatizace deníku: "nikomu nic neuzmuli, všichni rovným dílem vložili do nové společnosti minimální, zákonem předepsaný kapitál, a hlavně své schopnosti... Všechno ostatní si řádně pronajali na základě hospodářských smluv." a následuje přání všeho dobrého redaktorům MFD. Protože inzertní oddělení také přešlo do MaF, byly s podnikem MF uzavřeny i smlouvy o inzerci a tak je v sobotním vydání normálně obsažená i inzerce. MFD sama změnu komentuje ve svém prvním vydání: v Zamyšlení při sobotě Libor Ševčík vysvětluje, k jakým změnám došlo a proč k tomuto kroku redaktoři přistoupli. Mimo jiné cituji: "(SSM) zajímalo je jediné: zisk, který jim byl deník MF povinen odvádět, a čas od času přišli s výhrůžkami, že odvolají vedení. Uvědomili jsme si, jak křehká je v takovém nedobrovolném spojení svoboda... předkládali jsme postupně návrhy na zřízení státního podniku, holdingové nebo akciové společnosti, ale výsledkem bylo vždy jen odmítnutí. Chtěli jsme přitom od samého začátku, aby odvody ze zisku deníku sloužily mládeži..." (nicméně nebylo možno dosáhnout dohody s panem Ulčákem o tom, jaká část by měla být odvedena mládeži a jaká reinvestována do novin (Pacner 2005)), "Nezbylo nám tedy, než ukončit neplodná jednání a vzít své věci do vlastních rukou... Udělali jsme tečku za svazáckou minulostí, a získali tak de jure nezávislost a svobodu."

V tento den, kdy nevyšla původní Mladá fronta, byly nové noviny nabídnuty místo ní k distribuci PNS a dalším distribučním firmám. Společnost MaF dále uzavřela s nakladatelstvím a vydavatelstvím Mladá fronta dohodu, podle které byla distribuce nového deníku zajišťována za úhradu nákladů dále jeho útvarem odbytu (Ferra 1999). PNS v té době doručovala MF asi 100 000 předplatitelů. Těm byl po změně novin doručován nový titul za stejnou cenu s tím, že po ukončení předplatitelského období měli možnost prodloužit nebo zrušit předplatné.Možnost odhlásit předplatné ale využilo jen minimum čtenářů (Ferra 1999).

Čtenáři vesměs nereagovali nijak odmítavě, mimo jiné i proto, že ona doba byla plná změn a proto ani tato nebyla tak do očí bijící (Beniak 2005). Redakce naopak dostala hodně gratulujících dopisů. z mládežnických organizací nikdo nijak neprotestoval. Politiky to bylo přijato všeobecně pozitivně, s úlevou a s pochopením (Beniak 2005).

Nová společnost pokračovala ve stejných prostorách se stejným, pouze nově pronajatým, vybavením. Problém vznikl při řešení, jak vyplácet zaměstnance, kteří si doposud pro výplaty chodili osobně k pokladní. Nový podnik žádného zaměstnance -- pokladního neměl, nevlastnil navíc ani vhodnou zabezpečenou místnost. Posléze Beniak navrhl, aby si všichni zaměstnanci založili účet ve spořitelně a peníze se tam měly začít posílat. Toto sice v počátku vzbudilo u některých zaměstnanců nedůvěru, nicméně rychle se to zavedlo a osvědčilo (Beniak 2005).

Dne 3.9. napsala podniková ředitelka Košková dopis předsedovi SM Ulčákovi, kde konstatuje odlišný přístup podniku Mladá fronta a SM k řešení problému s deníkem MF. Konstatuje, že tento přístup pramení z odlišného vztahu k podstatě problému: vedení podniku Mladá fronta se podle ní maximálně snažilo aby deník MF (v té době považovaný podle Koškové za špičkový) vycházel i nadále ve stejné kvalitě a oslovoval početné čtenáře. Podle ředitelky Koškové pak z této premisy, která zabezpečuje i v roce 1990 ekonomiku podniku i odvody zřizovateli, vychází i snaha o spolupráci s MaF. Dále konstatuje, že uzavřená hospodářské smlouva je pro podnik výhodná (Košková 1990).

13.9. pak paní Košková vysvětlila vedoucím pracovníkům všech stupňů řízení celého podniku MF, co se vlastně v minulých týdnech stalo (Zeman 1999). Dále jim sdělila, že vedení podniku vyvíjelo tlak na FKC SM, aby předal celý podnik vládě a aby se mládežnické staly jedním z akcionářů.

4.5 MF po privatizaci

V této podkapitole se věnujeme MF Dnes po jejím zprivatizování zhruba až dodnes, potom zmíníme základní údaje o MF Dnes v současnosti.

V průběhu privatizace i po ní byl v redakci činný Karel Hvížďala, který byl posléze zvolen předsedou představenstva a.s. MaF. Šéfredaktorem se stal 19. prosince 1989 Libor Ševčík. Byl prvním šéfredaktorem v téměř 45leté historii Mladé fronty, zvoleným ve svobodných volbách členy redakce.

Společnost MaF, a.s. byla založena 27. července 1990. Její základní jmění společnosti se brzy změnilo: v dubnu 1991 navýšeno bylo ze 195 000 Kč na 975 000, v říjnu 1992 na 11 220 000 Kč. Důvodem mělo být vybudování stabilnější pozice firmy ještě před vznikem společného podniku se zahraničním investorem. Součástí základního jmění byla i ochranná známka (Listy 3/2001: 25-28). od prosince 1991 společnost přesídlila na Prahu 1, do ulice na poříčí 30. Dne 11. 12. 1991 se spojilo vydavatelství MaF a.s. se Socpresse (patřící do francouzské tiskové skupiny Hersant) a vznikla nová a.s. MaFra, ve které MaF vlastnil majoritních 52% akcií a Socpresse 48%. Než byla nová a.s. zaregistrována, byl vydáváním MFD pověřen podnik MaF. Jejím předsedou představenstva byl Zdeněk John.

Nově vzniklá MaFra sídlila v ulici na poříčí 30. do obchodního rejstříku byla zapsána 31. 1. 1992 se základním kapitálem 1.000.000 Kčs. Šlo "o klasický společný podnik, nový obchodní zákon ještě neplatil." (Ještě k privatizaci..., 2001) Předmětem podnikání bylo mj. vydávání, rozvoj, tištění, odbyt, distribuce a prodej "novin", dále novinářská a redaktorská činnost. v představenstvu seděli Ondřej Neff, Karel Hvížďala, Vladimír Matějovský a Libor Ševčík a Yves de Chaisemartin, Christian Grimaldi a Emmanuel Krigel za Socpresse. Předsedou představenstva byl Clemens Bauer. v červnu 1993 byl navýšen základní kapitál na 100.000.000 Kčs. Neff, Hvížďala, Zempliner, Šabata, Ševčík, Trapl, Beránek a Matějovský ukončili svoje působení v představenstvu v říjnu 1992. za nového předsedu byl vybrán Pavel Hoffmann (Příhoda 1998).

V roce 1994 Francouzi zvýšili nákupem akcií od českých podílníků svůj podíl na 52% akcií. Svůj podíl pak Socpresse prodalo v roce 1995 němcům, kteří koupili i menšinové podíly Čechů. v listopadu 1994 prodal v té době už většinový vlastník Hersant svůj podíl německému koncernu Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft (RBVG) za více než jednu miliardu Kč (tamtéž). RBVG je vlastníkem MF dnes dodnes.

Vydavatelem deníku MF Dnes je Společnost MAFRA, a.s., která je dále provozovatelem největšího českého zpravodajského internetového portálu iDNES a televizní agentury TVD. Majoritním vlastníkem MAFRA, a.s. je německý holding Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft GmbH. Vydavatelství bylo založeno roku 1946 a jeho vlajkovou lodí je deník Rheinische Post. Průměrný denní prodaný náklad činí 417.000 výtisků a čte jej 1,2 milionu čtenářů.

Nejdůležitější částí vydavatelství je redakce deníku MF Dnes. Redakci tvoří centrální redakce se sídlem v Praze a 14 regionálních redakcí po celé České republice. Šéfredaktorem deníku je pan Pavel Šafr. Průměrný denní prodaný náklad deníku MF Dnes činí 310 tis. výtisků, ve čtvrtek s Magazínem DNES+TV přes 460 tis. výtisků (audit ABC ČR). v současnosti je Mladá fronta Dnes celostátním deníkem s největším průměrným nákladem u nás. Podle výsledků národního výzkumu sledovanosti médií Media Projekt čte MF DNES 1,15 milionu lidí, z toho 554000 žen a 643000 mužů, 804000 je ve věku 20-49 let, 988000 je ekonomicky aktivních nebo studují, 716000 má vyšší střední nebo VŠ vzdělání.. Mezi čtenáři MF Dnes převažují ekonomicky aktivní lidé, kterých je mezi čtenáři o 19 % více než v průměrné populaci. Tito čtenáři mají vyšší než průměrné vzdělání - lidé s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním jsou ve čtenářské obci MF Dnes zastoupeni o 65 % více nad průměr. Ve srovnání se složením obyvatelstva je mezi čtenáři také 1,9krát více těch, kteří vydělávají více než 15 000 Kč čistého měsíčně.

5. Některé názory a kritiky procesu privatizace

Reakce veřejnosti, politiků i jednotlivých osobností na privatizace MF lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny -- na pozitivní, tento krok vítající a podporující jej (většina soudobých politiků) a negativní, kritické stanovisko. Budu se zde dále zabývat několika případy kritiky privatizace MF.

Kritiku můžeme také rozdělit do dvou podskupin: na kritiku a nedůvěru k motivaci privatizátorů a kritiku právnosti procesu (popř. právního řádu) a jeho morální správnosti. do první podskupiny patří jednoznačně reakce na Neffovo stanovisko a prohlašování, že "...na jaře 1990 stále ještě panovaly představy, že v Československu vznikne jakýsi socialismus s lidskou tváří, že vznikne nějaký "demokratický" nástupce SSM, který začne deník nárokovat..." (Vančura 1998) a že "právě v obraně proti nárokům Svazu mladých v prvních měsících roku 1990 nalézáme klíč k politickému osamostatnění redakce MF" (Ještě k privatizaci..., 2001).

Jiří Vančura situaci vidí takto: na jaře roku 1990 už bylo zřejmé, že majetek KSČ a tím i její podorganizace SSM bude "vrácen lidu ČSFR". Toto ošetřovalo i zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR z 18.5.1990, předcházející ústavní zákon 496/1990 Sb. z toho podle Vančury vyplývá, že riziko příchodu nějaké nové kontrolní skupiny nebylo a Neffovo tvrzení o "demokratickém nástupci SSM" (tamtéž) považuje za "účelové". Dále Vančura v Listech č. 6/2000 (Vančura, Zeman, 2000) upozorňuje, že od ledna 1990 už vydavatelem deníku MF nebyl SSM, ale Vydavatelství Mladá fronta. SSM tedy pozbyl už předem jakýchkoli nároků, ať na prostor v deníku samém nebo na zisk. Další upozorňují v souvislosti s Neffovými stanovisky o možném nástupci SSM, že MF byla zprivatizována až v srpnu 1990 a ne na jaře, kdy měly být tak silné tlaky nástupnických organizací SSM.

Podobný názor jako Vančura na nepřítomnost příchodu nové kontrolující skupiny nad MF sdílí i Igor Němec, velký kritik této privatizace. Podle něj "od začátku roku 1990 bylo zřejmé, že dojde k odebrání majetku všem organizacím spjatým s KSČ, tedy že i Mladá fronta přejde do rukou státu" (Němec 2005). Převzetí MF levicovou organizací si Němec nedokáže představit, muselo by tomu tak být "buď ve spolupráci se stávající redakcí, nebo by si nový subjekt musel redakční sestavu přivést. K faktickému převzetí novin by musela nastat účinná spolupráce s vydavatelem, který by se však musel vypořádat se stávajícím redakčním týmem." Dále Vančura odmítá, že by kdo mohl svazácké pokusy brát vážně. Podle jeho názoru bylo možné a dostatečné svazáky odbýt (Zeman 2000).

Co se týče legálnosti a respektování právních forem vzniklých po listopadu 1989, tak podle Vančury byla privatizace z právního hlediska pochybná nebo rovnou nezákonná: od 18. května 1990 existovalo zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR, následně potvrzené Ústavním zákonem 496/1990, podle něhož veškerý majetek KSČ a její převodové organizace SSM bude "vrácen lidu ČSFR" (Zeman 2000). od té doby se nesměl majetek přesouvat a Vančura se odvolává na Nepila a jeho názor o tom, že deník "BYL" majetek. Vyčítá privatizátorům, že "v krátké době (MF) prodali zahraničnímu zájemci za desítky milionů" (Zeman 2000). Navrch ještě bezděčně legalizovali všechny jejího vzoru následující privatizace periodik. Podle Vančury privatizátoři zastírají "velmi praktické pohnutky" pohnutkami politickými, "málo hodnověrnými pro ty, kdo tehdejší léta intenzivně prožívali, nebo je hodlají dobře poznat" (Zeman 2000).

Druhou podskupinou kritik je kritika právnosti a morálnosti procesu. Jde v podstatě o to, že podle názoru mnohých došlo ke krádeži majetku státu, potažmo lidu, a k neoprávněnému a nemorálnímu obohacení skupiny jednotlivců. Existuje skupina kritiků, kteří se odvolávají na tehdejší platnost Ústavního zákona č. 497/1990 Sb., ze dne 16. listopadu 1990 o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Tento zákon převedl od 1. ledna veškeré vlastnictví SSM, včetně deníku MF, do správy státu. Některé kritiky a jejich argumenty zde podrobněji zmíníme.

Jedním z nejostřejších kritiků privatizace MF i privatizace jako celku je český odborník na kapitálové trhy žijící v Londýně, pan František Nepil. Nepil argumentuje tím, že majetko-právního hlediska byly věci jako seznam předplatitelů, pozice deníku na trhu, jeho renomé a "goodwill" MF jako celek (tedy veškerý nehmotný majetek, který právě privatizátoři převzali od státu) státním majetkem, který odhaduje "na nejméně 2 miliardy korun v dnešních penězích. V Británii by takový převod státního majetku šel okamžitě před soud, majetek by byl státu navrácen a následovaly tvrdé tresty - odhaduji asi 15 až 20 let vězení" (Nepil 2004). Nepil dále tvrdí, že v roce 1990 mělo Československo dostačující zákony "proti rozkrádání státního majetku" (Nepil 2004).

Přesto privatizace -- podle Nepila rozkrádání majetku státu -- pokračovala a poslanci odhlasovali další (podle Nepila protiústavní) zákony, které povolují bezúplatný převod státního do soukromého vlastnictví. "Privatizace byla převodem dvoumiliardového státního majetku bez náhrady do rukou několika jednotlivců. v civilizovaných zemích by se to nazývalo krádež. Zda zákon č. 497/1990 Sb. majetek převedl nebo ne je irelevantní, protože tak jako tak se jednalo o státní majetek. Mladá fronta toho byla jen jedním z prvních případů, ale důležitým precedentem." (Nepil 2004). "Podle zákonodárství civilizovaných zemí přechází majetek zrušených nebo zaniklých organizací a jednotlivců na organizace nebo jednotlivce, kteří na něj mají nejlepší nárok, takže i kdyby i SSM i Vydavatelství Mladá fronta zanikly, přešel by všechen jejich majetek automaticky na stát, protože obě tyto organizace byly vybudovány a udržovány ze státních prostředků a jejich majetek pocházel od státu, čímž chci říci, že byl ve státní správě pro lidi, kteří jej zaplatili a proto by z něj měli mít užitek (Nepil 2004)." z právního hlediska patří jakýkoli majetek tomu, kdo za něj zaplatil nebo komu byl dobrovolně postoupen. Vlastníkem MF na jaře 1990 byl stát jako zástupce občanů a především daňových poplatníků, kteří za tento majetek zaplatili.

Nepil uzavírá, že v případě privatizace MF šlo o "vyvlastnění daňových poplatníků, vyvlastnění většiny malou menšinou" (Nepil 2004), které proběhlo "za mlčenlivého souhlasu státních orgánů a nikdo se nad ní nepozastavil" (Ukradená Fronta, ukradené..., 1998). Jen na okraj, celou privatizaci státního majetku považuje pan Nepil za "ztrátu kapitálu pro české občany v hodnotě minimálně 6000 miliard korun. Ztrátu ekonomického růstu odhaduji na nejméně jedno procento ročně" (Nepil 2004).

V Listech z roku 1993 (Ještě k privatizaci..., 2001) se můžeme dočíst, že zákon č. 496/1990 byl "ve skutečnosti obejit" ..." právním trikem kanceláře Lederer-Zempliner tak, že její privatizace byla kryta "nájmem mobilního majetku", tedy nábytku, kancelářského vybavení atd.". Tak se noví vlastníci "údajně žádného majetku nezmocnili a ani s ním nemanipulovali." v roce 2000 se bylo možno v Listech (Zeman 2000) dočíst, že proces privatizace byl "z hlediska právního byl pochybný, ne-li .....nezákonný. Ve shodě s privatizátory ... (byla opomenuta) skutečnost, že od 18. května 1990 existovalo zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR, následně potvrzené ústavním zákonem 496/1990, podle něhož veškerý majetek KSČ a majetek její převodové organizace SSM ... (měl být) "vrácen lidu ČSFR". od této doby nesměl nikdo provádět přesuny někdejšího majetku KSČ a SSM."

Podle privatizátorů naopak vše proběhlo v souladu se zákony platnými v roce 1990. Odmítají "jakoukoliv souvislost s majetkem SSM. Vždyť původní deník Mladá fronta "zůstal" ve vlastnictví vydavatelství a nakladatelství Mladá fronta, i když jako nefunkční prázdný titul. Oni samozřejmě vydávají "nový" deník, i když téměř zaměnitelný s původním" (Němec 2005). Podle Němce se "v privatizaci nepodařilo naplnit zákon 497/1990 Sb.". MF totiž v Němcových očích je nebo byl podnik a tím pádem spadá do působnosti obchodního práva. Při případném zániku MF by stejně zůstala práva a majetek, do kterého náleží i značka, jako určitá hodnota. Ocenitelným, i když nehmotným majetkem jsou i abonenti. a právě tento nehmotný majetek si privatizátoři neprávem přivlastnili. Změna vlastníka byla podle Němce ošetřena "téměř neprůstřelně" (Němec 2005). Sporná byla pouze otázka využití abonentů bývalé Mladé fronty, které obstarávala PNS. Spor byl v tom, že logika říká, že abonenti patří k deníku, ale "v tomto případě se PNS tvářila jako vlastník abonentů oprávněný s nimi disponovat". Podle Němce šlo o případ tunelování (Němec 2005).

K tématu "vytunelování" seznamu předplatitelů se vyjádřila i bývalá ředitelka Košková: "Podle mne není pravda, že si deník... přivlastnil ... kmen ... čtenářů a předplatitelů". Košková prohlašuje, že "...vlastníkem kmene předplatitelů byla Poštovní a novinová služba, a to až do 31. 12. 2000. Teprve od 1.1.2001 je vlastníkem kmene vydavatel, a jedna z divizí PNS kmen podle pokynů vydavatele spravuje."

V Britských listech z 12.3.1998 (Neff 1998) se oproti předchozím názorům na (proti)právnost celého procesu dozvíme, že "Ondřej Neff má patrně pravdu, pokud tvrdí, že privatizace Mladé fronty do soukromých rukou nebyla v rozporu s tehdy platnými zákony. Zároveň je evidentní, že zmiňovaný ústavní zákon je trestuhodně nedokonalý: omezuje se totiž na hmotný majetek SSM a vůbec se nezmiňuje o tom, jak má být naloženo s nehmotnými aktivy SSM, ačkoli jejich hodnota byla evidentně stamilionová. o tom, co je to goodwill -- přibližně přeloženo renomé, (dobré) jméno -- fyzické nebo právnické osoby, a že třeba zacházet s ním stejně jako, řekněme, se svazáckou zotavovnou na Lipně, neměli tehdejší poslanci ponětí."

Stejně tak se lze setkat s názory, že "...pokud se nějakou právní cestou nedosáhne revokace, zvrácení toho privatizačního procesu, tak se s tím musíme smířit. Musíme akceptovat, že dochází k takovým jakýmsi střetům morálních přesvědčení. Ale jsou to noviny, které legitimně vycházejí. Zatím jim nikdo neprokázal překročení zákona. Jejich majitele zatím nikdo nepohnal před soud... Neprokázal jim nějaké majetkové přečiny. Takže v tom smyslu je to legální médium. Jeho redaktoři a majitelé zatím nejednají v rozporu se zákonem" (Neff 1998).

Do diskuse o (proti)právnosti celého procesu přispěl i profesor Zbyněk Zeman, který případ zevrubněji studoval: "... v tehdejších podmínkách to byl krok z hlediska právního bezpochyby oprávněný..." (Bez osamostatnění by nebylo..., 2000), "bez organizačního osamostatnění by byla politická nezávislost deníku nemožná". Podle Zemana argumenty o "vlastnictví" a zvláště o "duševním majetku", kterými se oháněli kritici procesu, "... postrádaly pádnost ve společnosti, ve které právní pojem soukromého vlastnictví byl v troskách a ve které ani ostřílení právníci nedokázali jednoznačně stanovit, zdali "vydavatel" byl také majitelem deníku..." (Bez osamostatnění by nebylo..., 2000). Zeman upozorňuje na to, že seznam předplatitelů byl majetkem státní firmy PNS a bylo v jejich pravomoci, jestli začnou nový deník dodávat předplatitelům nebo ne.

Od ostatních pohledů odlišný nabízí pan Jelínek. Upozorňuje na to, že svazek vydavatelství a nakladatelství MF byl cíleně vystavěn jako soustava dětských a mládežnických časopisů a nakladatelství knih. Celek byl ekonomicky vyvážen tak, že jeho jednotlivé části se doplňovaly i ve finančních tocích. a právě jedním z finančních tahounů byl deník MF a později založený Mladý svět -- oba byly nejlukrativnější z celé skupiny. Podle Jelínka nastal v privatizaci známý model: "z podniků byly oddělovány úseky lukrativní - co nejrychleji a zpravidla vlastními pracovníky privatizované - a ponechávány úseky ostatní, potřebné, ale takto o samotě odsouzené k obtížím, živoření nebo přímo k zániku" (Ukradená Fronta, ukradené..., 1998).

Deník MF byl podle Jelínka především součástí určitého celku, který mimo propagandistických vydával i mnohé kvalitní publikace pro děti a mladé, které mohly právě díky ziskům plynoucích z MF a Mladého světa finančně velmi dostupné. do odebrání deníku tak vydavatelství pozbylo tento potenciál a možnost vydávání levných kvalitních časopisů, čímž utrpěla celá společnost.

Pohled na to, zda privatizace byla zákonná a proč byla se u účastníků liší: od Neffa a paní Koškové (kteří to považovali za v té době nutnost), přes Ševčíka (který zastává názor, že kdyby stát něco ohledně nezákonnosti chtěl dělat, tak poručil PNS, aby nové noviny předplatitelům nedodávala a když nic neudělal, nepřímo to mluví pro privatizaci) po Hvížďalu (podle něhož to byl čin "rozhodně napadnutelný", ale "revoluční doba je vždy poznamenána hraničními činy a tohle je jeden z nich" a nepovažuje to za velké provinění. Zajímavé je, že v rozporu s ostatními Hvížďala vypověděl, že privatizátoři "o tomhle obcházení zákonu samozřejmě věděli" a proto měli kolem sebe ty nejlepší právníky)... Objevují se i sebevědomé názory typu "...to jejich problém, že ty právní známky neochránili" a "souhlas premiéra jsme v podstatě vůbec k ničemu nepotřebovali" (Ševčík 2005). Povětšinou privatizátoři vnímali zákon o zmrazení majetku vnímali jako překážku, protože "věděli, že kdyby zůstali v SM, tak by deník zkrachoval" (Pacner 2005).

Proces privatizace se dokonce stal předmětem policejního šetření, když 6.5.1998 podal Špígl (konkrétně pan Ladislav Froněk) trestní oznámení nejvyššímu státnímu zástupci JUDr. Veselému a současně žádal NSZ JUDr. Kopečnou, aby byla vytvořena komise odborníků, která by šetřila a stíhala všechny podivně zprivatizované firmy (Ukradený mládežnický...). Kopečná nebo její zástupci návrh zaslali Obvodnímu státnímu zastupitelství v Praze 1 a ti spis zaslali policii v Praze 1 v Hybernské ulici, která tímto úkolem pověřila začínající policistku místního oddělení (Ukradený mládežnický deník... 1998).

Tato policistka nakonec zaslala Špíglu dopis, kde přiložila "kopii usnesení o odložení ... oznámení ze dne 6.5.1998 o rozkradení Mladé Fronty. Podepsán kpt. Jan Pavlík, vedoucí oddělení Policie ČR, MO Hybernská ul. 2, Praha 1." Šetření o "ukradené" MF tak bylo zamítnuto. Pan Froněk obratem v zákonné lhůtě na toto usnesení podal stížnost a tak byl celý spisový materiál postoupen na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, kde byla stížnost naopak vyhodnocena jako oprávněná a zastupitelství dne 6.11.1998 uložilo policii o věci znovu jednat, otevřít případ a provést další šetření.

V dalším šetření došla JUDr. Gisela Vojtěchová, státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 1, k závěru, že celou záležitost nelze posoudit a učinit závěr, dokud se nezajistí listinný důkaz, kterým bylo povoleno vynětí movitého majetku bývalého ÚV SSM z celku a jeho převedení na 65 redaktorů (mělo by to být povolení Federálního ministerstva financí) a dokud se nezjistí, kdo rozhodl o oddělení Mladé Fronty do privátních rukou a o tom, že nakladatelství a vydavatelství poskytne veškerou pomoc na základě hospodářských smluv MaF, a.s. Proti jejímu rozhodnutí nebyla žádná další stížnost přípustná a tak vyšetřování skončilo na mrtvém bodě (Ukradený mládežnický deník... 1998).

Z policejních protokolů lze vyčíst, že "... nedošlo k žádnému novému zřízení podniku Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství ... a... nově vzniklá MaF, a.s. ... začala vydávat deník s názvem Mladá fronta dnes, který byl jako nové periodikum zaregistrován Ministerstvem kultury ČR... Otázku, kdo rozhodl o oddělení deníku od podniku Mladá fronta, nakladatelství a vydavatelství, do privátních rukou, nelze personifikovat. o odchodu redaktorů deníku z pracovního poměru v Mladé frontě, nakladatelství a vydavatelství, rozhodli pouze oni sami..." (Začínající policistka z místního..., 1999). Závěrem bylo konstatováno, že policie ČR není oprávněna přezkoumávat rozhodnutí vlády ani posuzovat, zda jednotlivé podniky byly správně zprivatizovány a tudíž je odložení případu odůvodněno (Začínající policistka z místního..., 1999). Pod tímto závěrem je podepsána pprap. Pavlína Vaňková, policejní inspektorka.

Dalšímu vyšetřování byly také podrobeny hospodářské smlouvy mezi MaF a podnikem Mladá fronta. Jimi se zabývala kontrolní skupina Federálního ministerstva kontroly v roce 1991 a 1992 a skupina finančního ředitelství Magistrátu hl. m. Prahy v roce 1991. Závěrečné zprávy kontrolních skupin neuvádějí žádné porušení platných zákonných norem, zejména Ústavního zákona č. 497/1990 Sb. (Začínající policistka z místního..., 1999), (Košková 1999). Policejní vyšetřování bylo nakonec uvaleno i na ředitelku Marii Koškovou, byla obviněna ze z pronevěření log majetku tím, že propustila šéfredaktory a tím okradla SM asi o 50 milionů. z případu ale nic nebylo. Její případ řešilo místní oddělení policie v Hybernské ulici. Dne 20.4.1999 zaslala Marie Košková pprap. Pavlíně Vaňkové dopis, ve kterém shrnovala průběh a následné vyšetřování kauzy privatizace MF i jeho výsledky. Mimo jiné zde píše: "Jelikož v této kauze nedošlo k žádnému převodu vlastnictví, nýbrž k termínově omezenému pronájmu, nebylo nutné písemné svolení Federálního ministerstva financí... Zároveň nebylo porušeno Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb." (Košková 1999).

6. Závěr

Závěrem bych ráda sama vyznačila svůj postoj a své pochopení procesu po tom, co jsem se jím podrobně zabývala.

Především šlo o proces, který byl jedinečný v jedinečných podmínkách porevolučního přerodu celé společnosti a jejích struktur. Nebyly vzory, ke kterým by se s jistotou bylo možno obrátit, hodně procesů a jevů si muselo najít svou vlastní cestu. Myslím, že na tyto fakta nelze při jakémkoli hodnocení zapomínat. Nejprve se podívám na jednotlivé kritiky a pokusím se k nim zaujmout stanovisko. Podle Vančury na jaře roku 1990 už bylo zřejmé, že majetek KSČ a tím i její podorganizace SSM bude "vrácen lidu ČSFR" a "riziko příchodu nějaké nové kontrolní skupiny nebylo" (Vančura, Zeman 2000).

Polemizovala bych o tom, nakolik bylo na jaře 1990 zřejmé, že majetek zpět převezme stát: bylo to pravděpodobné, ale neexistoval žádný přibližnější časový horizont a Vančura opomíná nutnost dostat se z vlivu SSM i kvůli financím: SSM deníku nedovolil používat část vydělaných peněz na zpětné investice a to byl v dané situaci považováno za klíčové. Tlačil tedy čas a podle názoru zúčastněných hrozil v budoucnu až zánik deníku. Dále stát nejevil o deník zájem, ačkoli se zástupci deníku i nakladatelství a vydavatelství o zestátnění opakovaně snažili.

Další upozorňují v souvislosti s Neffovými stanovisky o možném nástupci SSM, že MF byla zprivatizována až v srpnu 1990 a ne na jaře, kdy měly být tak silné tlaky nástupnických organizací SSM. K tomuto názoru bych zdůraznila to, že tlaky organizací pokračovaly až do srpna 1990 a že od ledna 1990 probíhaly pokusy o to, najít nějaké řešení. To, že se k privatizaci dospělo až v létě jako k poslednímu řešení, je z průběhu událostí pochopitelné a navazuje to organicky na předchozí události.

Igor Němec: podle něj "od začátku roku 1990 bylo zřejmé, že dojde k odebrání majetku všem organizacím spjatým s KSČ, tedy že i Mladá fronta přejde do rukou státu" (Němec 2005) -- viz předchozí argumentace. Dále Němec tvrdí, že k faktickému převzetí novin by musela nastat účinná spolupráce s vydavatelem, který by se však musel vypořádat se stávajícím redakčním týmem. K tomu lze podotknout, že vydavatel sám spadal pod SSM a byl mu podřízený a to, jak dalece jsou zástupci SSM ochotni "vypořádat se s redakčním týmem" se ukázalo v momentě, kdy se pokusili o vybudování zcela nové redakce.

Podle Vančury byla privatizace z právního hlediska pochybná nebo rovnou nezákonná: od 18. května 1990 existovalo zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR, podle něhož veškerý majetek KSČ a její převodové organizace SSM bude "vrácen lidu ČSFR" (Zeman 2000). od té doby se nesměl majetek přesouvat a Vančura se odvolává na Nepila a jeho názor o tom, že deník "BYL" majetek. K tomu bych podotkla, že z hlediska zákona se doslovně žádný majetek nepřesunul, více o tom později. Podle Vančury privatizátoři zastírají "velmi praktické pohnutky" pohnutkami politickými, "málo hodnověrnými" (Zeman 2000). K tomu viz níže.

Kritik František Nepil argumentuje tím, že majetko-právního hlediska byly věci jako seznam předplatitelů, pozice deníku na trhu, jeho renomé a "goodwill" MF jako celek státním majetkem... v Británii by takový převod státního majetku šel okamžitě před soud, majetek by byl státu navrácen a následovaly tvrdé tresty. K tomu lze podotknout, že na vině bude nezralý právní systém, nepřipravený na tak velké změny a to, že majetkové přesuny předcházely vytvoření příslušných zákonů (viz také kapitola o privatizaci). Nepil pokračuje: "Podle zákonodárství civilizovaných zemí přechází majetek zrušených nebo zaniklých organizací a jednotlivců na organizace nebo jednotlivce, kteří na něj mají nejlepší nárok, takže i kdyby i SSM i Vydavatelství Mladá fronta zanikly, přešel by všechen jejich majetek automaticky na stát, protože obě tyto organizace byly vybudovány a udržovány ze státních prostředků a jejich majetek pocházel od státu, čímž chci říci, že byl ve státní správě pro lidi, kteří jej zaplatili a proto by z něj měli mít užitek (Nepil 2004)."

Ale právě o převod na stát se zástupci deníku neúspěšně snažili a rychlost převodu na stát lze odvodit z toho, jak rychle bylo naloženo se zbylým majetkem SSM (viz kapitola o SSM). Při takovém tempu vzniká otázka, zda při odmítání investovat do novin by deník do té doby opravdu přežil, jak se zúčastnění obávali.Nepil uzavírá, že v případě privatizace MF šlo o "vyvlastnění daňových poplatníků, vyvlastnění většiny malou menšinou" (Nepil 2004). K tomu lze jen podotknout, že s definicí souhlasím.

Změna vlastníka byla podle Němce ošetřena "téměř neprůstřelně" (Němec 2005). Sporná byla pouze otázka využití abonentů bývalé Mladé fronty, které obstarávala PNS. K tomu viz dále.

Pan Jelínek upozorňuje na to, že svazek vydavatelství a nakladatelství MF byl cíleně vystavěn jako soustava dětských a mládežnických časopisů a nakladatelství knih. Celek byl ekonomicky vyvážen tak, že jeho jednotlivé části se doplňovaly i ve finančních tocích. Jedním z finančních tahounů byl deník MF a později založený Mladý svět. Deník MF byl podle Jelínka především součástí určitého celku, který mimo propagandistických vydával i mnohé kvalitní publikace pro děti a mladé, které mohly právě díky ziskům plynoucích z MF a Mladého světa finančně velmi dostupné. do odebrání deníku tak vydavatelství pozbylo tento potenciál a možnost vydávání levných kvalitních časopisů, čímž utrpěla celá společnost... K tomu bych podotkla, co jsem zmínila už dříve: že je otázkou, jak by se deník i finančně udržel, kdyby byl přinucen fungovat jako periodikum (mimo jiné) SSM. Je to otázka, o které v té době mělo jasno nejen privatizátoři, ale například i ředitelka Košková.

Podívejme se ještě na nejčastější obranu zúčastněných:to, že všichni měli stejný majetkový podíl -- tedy všichni novináři a i nějací administrativní pracovníci -- je podle Beniaka "nepřímý důkaz toho, že tam opravdu nešlo o majetek ale brali to jako východisko z nutnosti. Nic si pro sebe neuzurpovala jen redakční špička" (Beniak 2005).

Co se týče převzetí kmene předplatitelů, tak k tomu podotýká Hvížďala: "kmen předplatitelů byl umělý -- většinu odběratelů tvořily svazácké organizace, ministerstva... fyzických lidí bylo strašidelně málo, velmi se to zredukovalo. Privatizátoři si postupně vybudovali svůj kmen" (Hvížďala 2005). Krok převzetí hodnotí Hvížďala jako nestandardní, ale "současně seznamy proměnili a navýšili" (Hvížďala 2005). Běžnou reakcí je také reakce typu "nic jsme si sami nevzali, ani kancelářskou sponku", kdy se na fakt převzetí předplatitelů jaksi zapomíná.

Zúčastnění také hodně poukazovali na to, že kdyby podle jejich názoru "zůstali v SSM, tak by deník zkrachoval" (Pacner 2004) stejně jako "Svobodné slovo nebo Lidová demokracie, které patřily politickým stranám" (Ševčík 2005) a po dlouhé sérii pokusů o zestátnění neviděli jiné řešení (tento názor zastává i ředitelka nakladatelství a vydavatelství paní Košková). Zákon o zmrazení majetku KSČ tak vnímali jako překážku vstupu zahraničního investora, vnímaného jako pro přežití nutný), a jako další vyostření situace. o tom, že noviny "patří lidu", privatizátoři "prostě nepřemýšleli. Jen se snažili najít řešení..." (Pacner 2005) a "zmrazit vliv vydavatele" (Ševčík 2005). Ševčík vidí "majetek lidu" dokonce jako "komunistický termín. v té době SSM byl jako ÚV KSČ to nejhorší, co vlastně bylo -- celá léta nás týrali a omezovali, to pro nás nebyl žádný reprezentant lidu!" (Ševčík 2005).

Paní Košková upozorňuje na bezvýchodnost situace: "...od začátku se jednalo o to, aby z MF jako celku se stal státní podnik a nebylo to hospodářské zařízení SM -- 4 měsíce se to nedařilo, všichni jen slibovali a pak se začaly měnit vlády a sliby jednotlivých politiků tak šly do šumu..." (Košková 2005). Roli podle Koškové hrálo i to, že "...redaktoři se namíchli a byli si současně sami sebou jisti (protože byli ekonomicky nejlepší): věděli, že ekonomicky jsou schopni se postavit na vlastní nohy. Kdyby to neprovedli, skončili by v propadlišti dějin jako řada dalších deníků a časopisů. Jsem o tom hluboce přesvědčena -- jinak bych jim to neumožnila.. ten jejich dobrovolný odchod, tam jsem je mohla blokovat" (Košková 2005). Podle ředitelky i na základě ekonomických zřetelů předvídala, že vývoj půjde strašně pomalu, že žádná modernizace tiskáren bez zahraničního kapitálu nebude možná. Tak ona se i ona sama zúčastnila řady jednání i s francouzy (Hersant). "... Celou dobu se to připravovalo. Ale mezitím parlament přijal embargo na majetek SSM a oni z toho majetku nebyli vytažení a tak to padlo i na ně a kapitál tam nemohl vstoupit a tím se to zablokovalo. Redaktoři neměli jiné řešení...".

Mně se z mého pohledu a dostupných informací zdá pravdě nejblíže ta verze, která hovoří o tom, že po mnohých pokusech zestátnit deník popřípadě celý podnik MF a při pokračujících pokusech svazáků a současného finančního tlaku zúčastnění převzetí deníku volili jako jediné východisko, kterým se snažili předejít pádu deník a zajistit si svobodu slova.

Nezdá se mi pravděpodobné, že by tam v první řadě šlo o majetek (vždyť se původně i sami zavázali, že při odchodu z redakce navrátí akcie redakci). Co se týče kmene předplatitelů, tak by se zdálo logické argumentovat, že to do jisté míry byl problém PNS -- to oni začali deník dodávat starým odběratelům. Faktem ale zůstává, že iniciátorem a tím, kdo měl tento úmysl, byli redaktoři. Důležitou roli hrálo i to, že v konzultacích se zástupci politických kruhů byli redaktoři sice neformálně, ale povzbuzováni -- až nakonec i formálně na schůzce 31.8. s Pithartem.

Ačkoli podle Ševčíka (jsme souhlas premiéra vlastně nepotřebovali" (Ševčík 2005), hrálo to podle mne velkou psychologickou roli a dodávalo to privatizátorům sebevědomí (spolu s vědomím ekonomické soběstačnosti) -- věděli, že proces nebude zastaven například nepřiznáním registrace na MK nebo tím, že by stát PNS zakázal dodávat nový deník. Souhlas politiků ostatně mohl ovlivnit i rozhodnutí PNS a tiskáren o další spolupráci (roli samozřejmě hrály i ekonomické faktory - kdyby nedodávali nový deník, museli by vrátit předplatné popř. tiskárna by neměla práci).

Převzetí je z hlediska majetkového a "morálního" jistě dodnes kontroverzní. Nicméně při tehdejších nevyjasněných a právně nezakotvených vydavatelských právech, neostrých a nevykrystalizovaných majetkových vztazích a procesu rapidní přeměny právního systému za pochodu nakonec nešlo o něco, co by stávajícím zákonům odporovalo. Jaksi se to prostě vešlo mimo ně, do "díry" v zákonech.

Poděkování

Zde bych ráda poděkovala těm, kteří mi při vyhotovení této práce ochotně a nezištně pomáhali. Jsou to Luboš Beniak, Jan Čulík, Karel Hvížďala, Ing. Miroslav Jelínek, Ph.D. Marie Košková, Igor Němec, František Nepil, Karel Pacner, Ph.D. Petr Pavlík, Pavel Socha, Libor Ševčík a Václav Žák. Bez jejich dobré vůle by tato práce v této formě nemohla vzniknout.Chtěla bych také poděkovat vedoucímu práce PhDr. Petru Pavlíkovi, který mi velmi pomohl.

Použitá literatura a prameny:

60. léta. Totalita, ZDE, [accessed 10.2.2005].

Aby Mladá Fronta mohla sloužit veškeré československé mládeži (1990). Mladá Fronta, 10. dubna 1990.

Beniak, L. (2005): rozhovor s Lubošem Beniakem vedený 7. ledna 2005 v Praze.

Bezděk, R. (1990): dopis Martinu Ulčákovi ze dne 28.8.1990.

Blahák. (1997): Zpráva NKÚ o majetku SSM vychází ze starých údajů. ČTK, 21.října.

Blažek, B. (1991): Ze zákulisí privatizace. Respekt, 2 (7): 6.

Co se stane, když se zhasne: Dvě podoby české privatizace (2004). Praha: Prostor .

Co není v novinách (1997), přepis Klubu Netopýr, ČT 2, vysíláno v úterý 9.září 1997, Britské Listy, ZDE, [accessed 5.2.2005].

Čelakovský, Bořivoj (2002): Konec českého tisku. Ostrava: Tilia.

Čsl. společnost v letech 1945-1948. Totalita, ZDE, [accessed 10.2.2005].

Čulík, J. (2000): Ať se noviny zbaví svého břemena. MF Dnes, 1. září, 11 (204): 3 v příloze 10 let MF Dnes.

Čulík, J. (2002): Czech Media now -- a postcommunist model? University of Glasgow, ZDE , [accessed 12.1.2005].

Čulík, J. (2002): Media -- Czech republic, University of Glasgow, Faculty of Arts, ZDE, [accessed 12.1.2005].

Dějiny českých médií v datech (2003). Praha: Karolinum.

Děti a mládež užívají jen čtyři procenta majetku bývalého SSM (29.března 1994). ČTK.

Dostál, P. (1997): Rudé právo nebylo ukradeno tak, jak byla ukradena Mladá fronta. Britské listy, 19.5., ZDE, [accessed 14.2.2005].

Dybovo ministerstvo prý neplní povinnost předat majetek SSM lidu (1994). ČTK, 9.července.

Ferra, A. (1999): Distribuce deníků Mladá fronta a Mladá fronta dnes v letech 1989-1993. Text z archívu Mafry.

Hájková, M.. (1999): Kam kráčí český tisk? Haló noviny, 1.března. 9 (50): 8 .

Havel, J. (7/1997): Chování subjektů v transformaci. Praha: Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky.

Hejma, O. (2000): Zhodnocení událostí tohoto týdne s komentátorem Martinem Komárkem. Rozhovor v Rádiu Frekvence 1, 12.května.

Hutr, M. (1990): dopis Martinu Ulčákovi ze dne 28.8.1990.

Hvížďala, K. (2003): Moc a nemoc médií. Praha: Dokořán.

Hvížďala, K. (2005): rozhovor s Karlem Hvížďalou vedený v únoru 2005 v Praze.

Jak to viděla Mladá fronta, 1999: internetový týdeník Pysk, Fakulta sociálních věd Masarykovy univerzity, ZDE, [accessed 2.1.2005].

Hvížďala, K. (26.10.1998): Slovo šéfredaktora. Týden, str. 7.

Hvížďala, K. (1995): Výpověď. Praha, Ivo Železný.

Jelínek, M. (2005): rozhovor s Miroslavem Jelínkem vedený v 17. ledna 2005 v Praze.

Ještě k privatizaci Mladé fronty, Listy, 31 (3): 25-28.

Jirák, Jan a Köpplová, Barbara. (1995): Changes in the structure of czech mass media. In Media'95: Experience and expectations. Five years after. B.m.v.

Kaplan, K. (1994): o cenzuře v Československu v letech 1948-1953. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

Kaplan, K. a Paleček, P. (2001): Komunistický režim a politické procesy v Československu. Praha, Barrister & Principal.

Klempera, R.: 1999, Stanovy socialistického svazu mládeže, Tripod, ZDE , [accessed 12.1.2005].

Kolektiv autorů (1987): Československé dějiny v datech. Praha, Svoboda.

Košková, M. (1998): Dokumentace k deníku Mladá fronta a týdeníku Mladý svět. Zpracované poznámky.

Košková, M. (1990): Kolegiální porada konaná v DDMT dne 13.9.1990. Výpis z porady.

Košková, M. (1990): dopis M. Ulčákovi ze dne 3.9.1990.

Košková, M. (1990): dopis P. Vaňkové ze dne 20.4.1990.

Košková, M. (1990): dopis Petrovi Pithartovi ze dne 17.5.1990.

Košková, M. (1990): dopis Petrovi Pithartovi ze dne 9.8.1990.

Košková, M. (1990): dopis pí JUDr. Viktorii Hradské ze dne 21.8.1990.

Košková, M. a Vozobule, J. (1990): dopis JUDr. Dagmar Burešové ze dne 11.7.1990.

Košková, M., Beniak, L., Ševčík, L., Vozobule, J., Pistorius, V. a PAcner, K. (1990): dopis ze dne 6.8.1990.

Majetek SSM nebude již spravovat ministerstvo, ale Fond dětí (15.listopadu 1993). ČTK.

Mladá fronta Dnes a Práce slaví 50.výročí svého vzniku (9.května 1995). ČTK.

Mosco, V. (1996): The political economy of communication. Thousand Oaks: SAGE Publications.

Neff, O. (12.3.1997): K privatizaci Mladé fronty: Nezákonné nebo jen nemorální? Britské listy, ZDE, [acessed 14.4.2005]. Němec, I.: e-mailový rozhovor prováděný v lednu 2005.

Nepil, F.: e-mailový rozhovor prováděný na podzim 2004.

Období tzv. normalizace v ČSSR. Totalita, ZDE, [accessed 10.2.2005].

Obchodní rejstřík a sbírka listin, Ministerstvo spravedlnosti České republiky, ZDE, [accessed 20.1.2002].

Ode dneška už čtenáři nebudou kupovat MF, ale Mladou Frontu Dnes. (1990): Právo, 1. září, (174): 5.

Pacner, K. (1990): Aby Mladá fronta mohla sloužit veškeré československé mládeži. Mladá fronta, 10. dubna, 46 (85): 3.

Pacner, K. (1999): Situace v deníku MF v roce 1989. Zpráva z archívu Mafry.

Pacner, K. (1999): Poznámky k rukopisu prof. Zbyňka Zemana o privatizaci deníku MF. Text z archívu Mafry

Pacner, K. (2003): Přelomová doba 1989--1990. Poznámky poskytnuté autorem.

Pacner, K. (2005): rozhovor s Karlem Pacnerem vedený dne 12.4.2005 v Praze.

Pecina, T. (1999): Nesnesitelná lehkost svobody slova. Britské listy, 1.února, www.blisty.cz, [accessed 16.2.2005].

Pecina, T. (2001): Privatizace Mladé fronty byla v pořádku! Britské listy, ZDE, [accessed 16.2.2005].

Pecháčková, M. (1998): Co si pamatuju o vzniku MaF. Poznámky z archívu Mafry.

Pokračujeme v dokumentaci historie krádeží čelných českých deníků: Zemědělské noviny (21. května 1997). Britské listy, ZDE, [accessed 15.2.2005].

Příhoda, V. (1998): Všechno bylo v pořádku... Haló noviny, 5. listopadu, 8 (259): 6.

Přítel Havla, Hvížďala, šéfredaktor Týdne, vyhodil redaktory ČT. (1998): Špígl, 17.března, 9 (64): 1-2.

Rada mládeže-ČR. (9. září 1990): ČTK.

Rada mládeže ČR-stanovisko. (10. září 1990): ČTK.

Rok 1968. Totalita, ZDE, [accessed 10.2.2005].

Sparks, C. (1998): Communism, capitalism and the mass media. London: Sage publications.

Silverman, D. (2000): Doing a qualitative research. London, SAGE Publications Ltd.

Stovky podniků byly tak privatizovány. (1998): Haló noviny, 1. dubna, 8 (91): 9.

Stroehlein, A., Čulík, J., Saxonberg, S. a Šťastná, K. (1999): The Czech Republic 1992 to 1999: From unintentional political birth to prolonged political crisis. TOL, ZDE, [accessed 11.2.2005]

Stručné představení skupiny. Mafra, ZDE, [accessed 6.4.2005].

Suk, J. (2003): Labyrintem revoluce. Praha: Prostor.

Šéfredaktor Mladé Fronty z prvních poválečných let vzpomíná na začátky podnikání. (1990): Mladá fronta, 17. ledna, 46 (13): 5.

Ševčík, L. (1990): Zamyšlení při sobotě. MF Dnes, 1. září, (1): 1.

Ševčík, L (2005): rozhovor s Liborem Ševčíkem vedený dne 12.4.2005 v Praze. Školský výbor k novele zákona o navrácení majetku SSM. (19.května 1994): ČTK.

Šulc, Z. (1998): Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945-1995. Brno: Doplněk.

Švejnar, J. / kol. (1997): Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. Praha: Academia.

The Czech republic and economic transition in eastern Europe (1995). San Diego: Academic press.

Tomášek, D. (1994): Pozor, cenzurováno! aneb ze života soudružky cenzury. Praha: Nakladatelství MV ČR.

Totev, J.: Únor 1948. Totalita, ZDE, [accessed 10.2.2005].

Ulčák, M. (1990): dopis Marii Koškové ze dne 28.8.1990.

Ukradený mládežnický deník musí dostat mládež. (1998): Špígl, 3. prosince, 9 (283): 1-2.

Usnesení shromáždění delegátů pracovního kolektivu Mladé Fronty ze dne 16.1.1990. Zpráva z usnesení.

Ústavní zákon č. 497/1990 Sb. o navrácení majetku SSM lidu ČSFR.

Vančura, J. (1998): Ukradená Fronta, ukradené Právo. Listy, 28 (1): 15.

Vančura J., Zbyněk Z. (2000): K výročí jedné privatizace. Listy, 30 (6): 17-20.

Večerník, J. (3/1997): Privatizace, formování středních tříd a postoje populace. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, Pracovní texty výzkumného projektu "Sociální trendy".

Z historie minulých vlád. Úřad vlády České republiky, ZDE, [accessed 11.2.2005].

Začínající policistka z místního oddělení nemůže stíhat protřelé zloděje. (1999): Špígl, 21. května, 10 (141): 2.

Zeman, Z. (1999): Vznik Mladé fronty dnes. Praha, text z archívu Mafry.

Zeman, Z. (2000): K výročí jedné privatizace. Listy, 30 (6): 17-20.

Žák, V. (2001): Privatizace Mladé fronty byla v pořádku! Britské listy, 19. prosince, ZDE, [accessed 14.2.2005].