Nelze také přehlížet, že ve dvacátých letech dvacátého století došlo pak Čechách k podstatnému zlepšení vztahů mezi Čechy a Němci. Ve většině vlád tzv. 1. republiky měli Němci zastoupení, které odpovídalo národnostnímu složení ČSR. Velmi běžné a oblíbené byly výměny dětí na prázdniny mezi českými rodinami ve vnitrozemí a německými rodinami v Sudetech.

Ke zhoršení situace došlo až vznikem hospodářské krize a nástupem nacistů k moci v Německu. Z toho, že v Sudetech byla v době krize ještě větší nezaměstnanost a ještě větší pokles životní úrovně většiny obyvatel, než ve vnitrozemí, mnozí sudetští Němci dovozovali, že vláda ČSR řeší ekonomické problémy na úkor Němců, což u nich vyvolalo nedůvěru a odpor vůči demokratickému Československu a naopak příklon k nacistickému Německu, kde Hitler problém nezaměstnanosti razantně vyřešil velkým objemem veřejněprospěšných prací a masivním budováním zbrojního průmyslu.

Nelze zapomínat na to, že v posledních demokratických volbách v ČSR získala Sudetoněmecká strana, která se otevřeně hlásila k požadavku na připojení Sudet k Velkoněmecké říši, získala mezi německými voliči kolem 70 % hlasů a stala se tak nejsilnější stranou v českém parlamentu (ovšem s nulovým koaličním potenciálem, což byl vážný politický problém, když E. Beneš si v žádném případě nemohl dovolit pověřit předsedu nejsilnější parlamentní strany Konrada Henleina sestavením vlády ČSR.).

Spojenectví Sudetoněmecké strany s NSDAP pak vyvolalo u Čechů přesvědčení: Sudetský Němec = nacista (které bylo komunistickou propagandou udržováno i po odsunu). K posílení tohoto přesvědčení přispěla i činnost sudetského Němce K. H. Franka ve funkci zastupujícího říšského protektora a dalších sudetoněmeckých nacistů, kteří byli dosazeni do funkcí v protektorátní správě.

Obecná nenávist Čechů vůči Němcům pak vedla k tomu, že při odsunu, či později v 50. letech, odešlo z ČSR i mnoho těch Němců, kteří jakožto antifašisté nebo "pro hospodářství nezbytní odborníci" byli z odsunu vyjmuti.

Sudetští Němci si však připojením Sudet k Německu v r. 1938 vesměs nijak nepomohli, v důsledku válečného úsilí Velkoněmecké říše naopak došlo v Sudetech k poklesu životní úrovně, na významná úřednická místa v Sudetech, uvolněná Čechy, byli většinou dosazeni Němci z Říše, kteří své sudetské soukmenovce považovali za Němce druhé kategorie a po vypuknutí války bylo procento padlých mezi sudetskými Němci enormě vysoké. Sudetští Němci se v tedy celkem oprávněnně považují za národnostní skupinu válečnými a poválečnými událostmi postiženou mnohonásobně oproti jiným.

Někteří Češi byli pak po válce postiženi podle dekretu č. 138 jen proto, že za války projevovali soustrast německým spolupracovníkům, jejichž blízcí padli na frontě.

Je nutno si také uvědomit, že odsun Němců z ČSR pravděpodobně zabránil genocidě, neboť mnozí Češi skutečně byli připraveni sudetské Němce vyhlazovat, pokud by v ČSR zůstali, a vláda by asi neměla dost sil jim v tom zabránit.