Samo Osvobozené divadlo je toho dobrým důkazem. Bylo nenáviděno pravicí První republiky, která nakonec dosáhla toho, že mu v roce 1938 nebyla obnovena licence. To se naopak hodilo komunistům, kteří, přes Voskovcovu emigraci v roce 1948, nevyřadili toto divadlo ze svého obrazu českých dějin.

Současní vykladači V+W se o Osvobozeném divadle většinou zmiňují jen okrajově, přestože to byl nejen kulturní, ale ve své době i ekonomický zázrak, který patrně nemá ve světě svůj protějšek. Je to tak pro ně lepší, protože jinak by se mohli zamotat do atmosféry první republiky, do vztahu V+W s Fučíkem a jinými levicovými intelektuály a třeba i do problému prvorepublikové censury, která visela nad divadlem jako Damoklův meč.

Voskovec, emigrant, spolupracující občas se Svobodnou Evropou, byl komunisty odepsán coby nepřítel, kdežto posametová doba nemohla příjít na jméno Werichovi za jeho podpis na Antichartě nebo za Císařova pekaře.

V onom pravolevém nátěru se bohužel ztrácí Voskovcova i Werichova osobnost. Je to o to víc škoda, že po první polovině života, který strávili fyzicky i umělecky spolu, se jejich cesty (nikoli však přátelství) zcela rozešly a konfrontace jejich životů a názorů by musela být velmi zajímavá.

Voskovec se za svého života vrátil po roce 1948 do Čech pouze slovem: V letech šedesátých "oficiálně" prostřednictvím knihy Kloubouk ve křoví a rozhovorem, který poskytl Karlu Kynclovi v New Yorku. Neoficiálně pak deskou Relativně vzato, natočenou částečně v USA a částečně ve Vídni při setkání s Janem Werichem v roce 1974.

Tyto tři dokumenty, symbolicky svázané šňůrkou zvanou mateřský jazyk, představují pouhý náznak Voskovcovy osobnosti. Jde v nich o krásu češtiny, neopakovatelný úkaz zvaný Osvobozené divadlo a to, co pro emigranta znamená domov. Není v nich ale takměř nic, pokud jde o (Voskovcovo) vidění tehdejšího světa a jeho politické názory.

Absence těchto prvků je překvapující, protože v roce 1950 našel Voskovec jinou Ameriku, než jakou znal z let 1939-1946. Při svém druhém vstupu do USA byl skoro rok internován na Ellis Island, jako člověk podezřelý ze sympatií s komunismem. Mccartismus právě začal a s ním útoky proti umělcům a intelektuálům. Pro člověka Voskovcova rozhledu a životní zkušenosti muselo být trpkou zkušeností vyslechnout obvinění, že byl předčasným antifašistou (jak zmiňuje v rozhovoru s Karlem Kynclem).

Takměř nic nevíme o Voskovcově soukromém životě.

Nezájem svobodné, posametové společnosti o jednu z nejvýznamnějších postav české kultury dvacátého století, manifestovaný mimo jiné tím, že české (internetové) deníky Voskovcovo výročí sotva zaznamenaly, je v prvním přiblížení těžko pochopitelný.

Je ale možné, že jde o odraz stavu společnosti, která se permanentně odřezává od své minulosti.