Nejedna nevymáchaná huba přemílá v sobě jméno Ježíše a ke všemu se ještě majitel obratné kušny domnívá, že byl vyvolen samotným Bohem, aby nás mistroval. Dvě válčící strany se ohánějí vždy Bohem, ale nemusíme se hned porážet na jatkách válečných, stačí se porozhlédnout kolem a vidíme: hle, dvě křídla božích dítek mydlí se jak v putyce před zavíračkou a častují se nevybíravými slovy v blízkosti Pána, a tu vedle parta velevěřících a cudných obere klienty, jinde se vesele čachruje a podniká, vytahují se odpornosti všeho druhu na zničení bratra a sestry, lhavý kněz vyklouzne před zraky milionů bez jediného šrámu, možná má s Pánem smluvenou výjimku -- a teprve kdesi na konci dlouhé řady je, aspoň v naší zemi, ten náš potřebný človíček. My buditelé všeho dobrého, s pýchou sobě vlastní, dokážeme snadno poradit tápajícím hříšným mocnostem, zatímco doma tápeme v dojemné nečinnosti, duchovním zmatku, nevíře v sebe, v tuto půvabnou zemi a její šikovné lidi. Vlastenectví se u nás z jakési pochybné zásady nenosí.

Bude potřeba rychle se poohlédnout za humna, tam totiž nastupují oddíly novodobých lidských andělů s hořícími meči a horoucími srdci a ti hlasitě volají: již dost bylo nového, je třeba vrátit se ke kořenům! A možná i vědí, o čem k nám hovoří. Užívali tam lidé nového dlouhá desetiletí, aby zjistili, že nové ohrožuje samotnou existenci lidství a rozežírá ho s bezchybností kostižeru -- tedy, vzdáme se pohodlí a dalších výhod civilizace? Stěží tomu lze uvěřit.

V televizi jsem viděl v záběru dva malé nadšené a usmrkané kluky u Pamíru. O čemsi živě diskutovali, náhle se bratrsky objali a já zatoužil vědět, co si tak významného řekli. I pro ně nové časy skončí? A začaly vůbec kdy? Nežijeme v bludu pokroku na pomyslné hraně zbytečnosti a přesycení nadměrnými informacemi? Přitom plujeme možná již ve vybrakovaném moři plném mřenek, postrádajícím velryby.

Že by bylo již dost toho nového, co nám nepřineslo vlastně nic nečekaně Nového?