7. 4. 2005
V zajetí fóbií, v zajetí populismuJak píše Ivan David v článku Diagnóza: komunistofobie: "Fobie je reálně neodůvodněný strach, který má konkrétní, často neobvyklý předmět. Nemocní si často uvědomují, že jim nic nehrozí, přesto jednají pod vlivem strachu". Nedávné události na české politické scéně vyvolaly komunistofobii, píše autor. Myslím, že má pravdu -- obavy z návratu do let padesátých jsou opravdu liché. Nicméně současně s autorovou komunistofobií můžeme pozorovat i jinou, v podstatě pararelní fóbii -- strach z omezení sociálního státu, na politické scéně reprezentovaný (i když nepříliš dokonale) tzv. Modrou šancí. |
Nejprve zpět ke komunistofobii: V jádru KSČM se od KSČ opravdu příliš neliší. Když už jsme u lékařských diagnóz, řekněme, že komunisté jsou pouze stranou patologického negativismu, jak píše Karel Čapek ve své eseji "Proč nejsem komunistou". Sociální spravedlnost nám nepřinesou. Na druhou stranu, návratu padesátých let, pracovních táborů, oplocení hranic, totální cenzury projevu atd. se opravdu není třeba obávat, i když KSČM vede syn vězeňského dozorce -- takových "synů" totiž najdeme mnoho napříč celým současným politickým spektrem (především v ČSSD). Komunisty by volilo zatím "pouhých" 15 procent obyvatel a především, jednoduše řečeno: je jiná doba. Navíc, program ČSSD má opravdu hodně společného s programem KSČM a tak se nedivme, že obě strany si rozumějí. Podíl komunistů na moci je velikou prohrou, cestou pryč od prosperity, obrovskou ostudou, ale pan David má pravdu, současná panická komunistofobie je neopodstatněná -- bohudík. Ale stejně neopodstatněná je přehnaná fóbie z omezení sociálního státu -- ať už v podobě Modré šance ODS, která v příštích volbách s největší pravděpodobností zvítězí, nebo v podobě jiné. Předem uvádím, že nejsem příznivec ODS a k jejím představitelům chovám spíše antipatie než naopak. Jsem přesvědčen, že ODS má veliký podíl na úpadku politické kultury v ČR. Vystřídá-li současnou vládu ODS, přístup k občanům bude stejně mizerný a problémy státní správy zůstanou podobné jako dnes. Jsem přesvědčen, že nejen ODS, ale kterákoli strana bude v současné politické atmosféře svůj program naplňovat až v poslední řadě. Fóbie z textu zvaného Modrá šance je ale opravdu přehnaná. To, že ČSSD, KSČM a ostatní nazývají tento program "cestou k sobectví, chudobě" nebo dokonce "zodpovědně" upozorňují, že tento program v praxi způsobí takový nárůst žebráků v ulicích, že o ně budeme zakopávat, je bezbřehý populismus. Lidé levicově smýšlející nebudou potěšeni tím, co bude ODS praktikovat, ale strašit katastrofou je nezodpovědnost. Za prvé, přesvědčovat občany, že s nástupem ODS se vývoj otočí o 180 stupňů, je naivní. Změn především, co se týká každodenního života, bude pomálu (jednoduše: všichni jsou stejní). Za druhé, materiál, ve kterém nalezneme náznaky tolik potřebných reformních kroků, si zaslouží pozornost -- navrhuje-li ho kterákoli strana (dokonce si myslím, že v rukou jiné strany by podobný program byl větším přínosem). Preference ODS se pohybují okolo 30 procent -- a já jsem přesvědčen, že podstatná část nejsou "sobci", ale lidé, kteří si uvědomují potřebu reformy sociálního státu a falešné sociální solidarity (společně s faktem, že na české politické scéně napravo od středu není příliš velký výběr). Sociální solidarita jako nejsilnější politická zbraňAsi nejvíce diskutovaná je oblast sociální politiky. Není divu -- je to téma, na které široká veřejnost slyší. Kritikové volají, že omezení přerozdělování, daňové progrese, sociálních dávek, zavedení více tržních mechanismů do státní správy, zdravotnictví, školství, důchodů, atd., je sociálně nesolidární a přinášející zkázu. Ale "sociálně solidární" politika, založená na opaku výše uvedeného pozitivní výsledky jaksi nepřinesla. Příkladů je tolik, že uvedu jen některé. Jestliže je ona "státní sociální solidarita" cestou k lepšímu životnímu standardu, proč se potom v zemích, kde se přerozděluje více, nežije lépe než tam, kde se žije "sobecky" a přerozděluje se méně? Proč se celá Evropa potýká s problémy sociálního státu? Proč v sociálním/sociálně demokratickém státě roste nezaměstnanost tak rychle? Nepomohla by opravdu větší vstřícnost k zaměstnavatelům? Proč sociální solidarita znamená, že drobný živnostník platí do státní kasy stále více? Proč se nemocnice, které byly převedeny na obchodní společnosti (což není doslova privatizace) nestaly obchody se zdravím a péče o pacienty se obecně nezhoršila? Proč jsou názory odborníků (a to nejen ekonomů) a mezinárodních organizací na potřebu omezení sociálních výdajů právě ve jménu sociální prosperity vytrvale ignorovány? Proč regulace nájmů poškozuje právě ty, kteří nemají kde bydlet? Opravdu je přerozdělování spravedlivé? I zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 2004 se zabývá masivním zneužíváním sociálních dávek. Příkladů je mnoho. V praxi není ono sociálně spravedlivé přerozdělování o braní bohatým a dávání chudým, ale týká se téměř výhradně středních tříd. Vysokopříjmová skupina ve skutečnosti není dostatečně velká, aby pokryla náklady na přerozdělování a firmy, jelikož poskytují lidem pracovní příležitosti a už tak odvádí dost (společně s odvody na pojištění je celková výše odvodů v ČR jedna z nejvyšších v EU), nelze danit donekonečna. Samotný stát si za svojí "charitativní" zprostředkovatelskou činnost samozřejmě odvede svoje -- a že to není málo. Důsledkem "sociální spravedlnosti" ve skutečnosti je stav, kde určitá skupina (stát) v podstatě bez kontroly disponuje zdroji, které přerozděluje na základě vlastních pravidel -- většinou ve prospěch takových, kteří se dokáží ozvat a tedy znamenají hrozbu neboli volební neúspěch (například velké odborové centrály). K potřebným se mnoho nedostane. Aby sociální systém fungoval, je nutné ho omezit. Právě sliby o tom, že sociální stát dokáže zajistit vše a zadarmo jsou katastrofou. Jakákoli opravdová snaha omezit přebujelé přerozdělování je správná, bez ohledu na to, od koho přichází. V textu bylo odkazováno na tyto materiály: |