13. 2. 2005
Psí řetěz
"Mnozí lidé mají pocit, že musejí dnešní svobody v ČR využívat k tomu, aby se přiřadili k nějakému politickému houfu a bojovali za něco nebo proti něčemu."
V rukou mají talíř,
Jaroslav Hutka, Prázdná kapsa Je úžasné sledovat, že velice vnímaví lidé, se kterými se potkávám, mají často - vůči svému intelektu - velice omezené a ochuzené vnímání reality, ačkoli v jejich osobnostech lze často rozpoznat původně velice otevřeného ducha. Jenže on je blokován jakousi zvláštní zkušeností, která mu nedovoluje se vyjádřit, je to něco jako psí řetěz, který je nikdy dál nepustí. |
A tak se vždycky dostanou jen na stejnou úroveň k rozpoznání další alternativy reality, jen tam, kam je pevně nastavený řetěz pustí. Ten řetěz je z něčeho jako strach, nedůvěra a touha patřit k něčemu, k něčemu konkrétnímu a stabilnímu, k něčemu, co tahle atomizovaná společnost nedává - u přízemních lidí to bývá třeba objektivně neexistující češství, ale u těch vnímavých to je třeba anarchie, jako touha vidět ve světě dobro, pravdu a krásu, tři nejvyšší platónské ideje, ideovou trojjedinost, která se promítá do křesťanství. Mají velice blízko mladým intelektuálům, kteří z intelektuálního rozmaru konvertují, aby mohli hrát romantickou roli obránců a obdivovatelů víry. Můžou se stát třeba i konzervativci, ale zde chybí ten kreativní rozměr anarchie i křesťanství, je to jen velice pragmatická snaha držet se něčeho pevného, co přinese alespoň část platónských idejí, zatímco ti ostatní je "očekávají" celé. U starších lidí bývá patrná snad nějaká touha dožít život s celistvou představou tradičního světa, který komunismem skončil, tudíž berou z nouze i myšlenkový second hand. Takoví, bezesporu vysoce vnímaví a těžko manipulovatelní lidé čtou a berou za směrodatné třeba názory Miroslava Macka! No a pak se ještě nabízí to nejjednodušší a nejstádnější. Není to jen čistá víra v prachy, ale je v tom touha se něčeho zmocňovat, bez ohledu na to, jestli se jedná o živou nebo neživou věc. Přitom je to opravdu možný objekt víry, ale vyžaduje od člověka schopnost se v něm udržet, vyžaduje sebevědomí. Je to naprosto iracionální způsob uvažování, který je vyjádřením úplně něčeho jiného než rozumu. Nietzsche to nazval "vůle k moci". Jak je ale vidět, není tak silná, aby člověka zbavila jeho závislostí na víře v dobro, pravdu a krásu platónského pojetí, tedy ideje. Bude určitě velice zajímavé sledovat, k jakým berličkám se budou tito lidé uchylovat postupem a úpadkem produktivního věku, kdy si přestanou být tolik jistí sami sebou a začnou se po nějaké "duchovní opoře" poohlížet, protože jen málokomu vydrží jeho vitalita (a sebedůvěra) až do smrti. Myslím, že velké šance má dojímavá klasika náboženského ukotvení v pevném přístavu víry v boha. Nejhorší to budou mít ti, kteří už věřit vůbec nedovedou, i kdyby strašně chtěli. To budou ti s méně potlačitelnou reálnou pamětí. Ale vůbec jsem zvědavý, co my všichni. Hrůza pomyslet. |