Já to chápu, ono je to vlastně frustrující. Říká se: "Ten, kdo něco umí, tak to dělá. Ten, kdo to neumí, ten to učí." Vlastně totéž platí i o novinářích. Jsou na světě lidé, kteří svými činy svět mění. Pak jsou na světě jiní, učitelé a novináři, "kteří o tom pouze řeční".

Samozřejmě, že se dříve nebo později u mnoha novinářů projeví nutkání "stát se taky mužem činu" a "zasáhnout do děje".

Potíž je, že to novinář s integritou nesmí udělat. Stává se tak totiž aktivistou a propagandistou. Ztrácí důvěryhodnost. Už navždy bude mít čtenář v mysli pochybnost, do jaké míry je to, co novinář proměněný v aktivistu dělá, motivováno jeho touhou určitým směrem ovlivňovat svět.

Přitom nezávislého a neúplatného novináře společnost nezbytně potřebuje: je tu od toho, aby svými "řečmi" děje, které probíhají, analyzoval bez postranních úmyslů a vytvářel tak ve společnosti kritickou, názorovou pluralitu.

Filip Rožánek tomuhle, zdá se, nerozumí. Shodil se. Nechápe, že se zdiskreditoval svým aktivismem, když se rozhodl zorganizovat petici za odstoupení Stanislava Grosse z premiérské funkce,. Argumentuje, že někdo tu petici zorganizovat musel, protože se prý lidé Grosse bojí. A že už ji podepsalo téměř sedmnáct tisíc lidí.

Někdo tu petici možná zorganizovat měl (i když si osobně myslím, že je to bouře ve sklenici vody, o politice se v ČR nerozhoduje peticemi) - neměl to však být "nezávislý novinář".

Rožánek argumentuje, že je prý jeho petice populární. No proč by ne, Mladá fronta Dnes, která je jistě v celé kauze naprosto nestranným pozorovatelem, umístila odkaz na Rožánkovu petici na své stránky. Není divu, že zmatení a zmanipulovaní čtenáři MFD Rožánkovu petici podepisují. Třeba Rožánka do MFD teď vezmou.

Bohužel, i kdyby petici podepsaly miliony, na Rožánkově diskreditaci jako novináře by to nic nezměnilo.

Vím, mnozí lidé v české společnosti princip plurality a nezávislosti nechápou. Mnozí lidé mají pocit, že musejí dnešní svobody v ČR využívat k tomu, aby se přiřadili k nějakému politickému houfu a bojovali za něco nebo proti něčemu. Ať to dělají, ale nemohou zároveň být novináři, tím se totiž proměňují v propagandisty.

Hned po pádu komunismu přesvědčoval Timothy Garton Ash Václava Havla, aby se nestával prezidentem, že země bude potřebovat nezávislé pozorovatele. Havel ho odmítl, že se politicky angažovat musí. Pravdu měl samozřejmě Ash. Jak se dalo očekávat, prezidentský úřad a angažovanost v politice Václava Havla zdiskreditovaly.

NESTRANNOST je něco, čemu mnozí nerozumějí. Schopnost vžít se do pohledu z druhé strany. Uvědomil jsem si to znovu v pátek, kdy jsem procházel s jednou naší studentkou na Glasgow University písemnými odpověďmi českých učitelů, týkající se romských dětí v českých školách. Nesmírně zajímavé na těch dotaznících bylo, jak všichni ti učitelé automaticky zastávali názor, že na problém existuje jeden jediný pohled - a to ten jejich, bělošský, většinový. Nikoho ani nenapadlo, že by se mohl pokusit projevit empatii a pokusit se vcítit do kůže oněch romských dětí, co asi kolem sebe v té české třídě vidí.

Podobně nám občas nadávají v Britských listech někteří čtenáři, co si to dovolujeme, že publikujeme z iráckého konfliktu i informace ze strany iráckých povstalců. Ty názory jsou přece nelegitimní, je jenom jedna pravda, a ta je západní!

V atmosféře takové myšlenkové zmatenosti (bezpochyby je to pořád přežitek komunismu) není divu, že budou mnozí Rožánka za jeho aktivistickou petici chválit. Nic to nemění na věci, že seriózní novinář sám politické akce neorganizuje.

Za první Československé republiky neměli volební právo ani vojáci či policisté. O jednom slavném šéfredaktoru amerického deníku Washington Post bylo známo, že nejenže není členem žádné politické strany, ale ani nechodí k volbám, aby ho někdo nemohl obvinit z politické zaujatosti.

Rožánek má plné právo pranýřovat Grossovu netransparentnost a zjevnou nedůvěryhodnost, i aroganci, s níž se manipulativní a tajnůstkářští čeští politikové i česká média chovají k řadovým voličům, může si napsat, co chce, ale jakmile jednou začne organizovat petice, poklesne na úroveň lidí a la Jaromír Štětina.

Měl to zapotřebí?