Příčinou problémů je přitom především neuspokojující stav komunikace. Na rozdíl od Poláků se Češi objevují jen málokdy v německých a rakouských mediálních debatách o odsunu, a proto přetrvává v obou těchto zemích jedno velké nedorozumění: nedozumění o motivech a důvodech, které vedly nejen v poválečné české, ale v celé tehdejší evropské veřejnosti k souhlasu s vysídlením německy mluvícího obyvatelstva z celé střední a východní Evropy. S tím souvisí také neporozumění většiny německých a rakouských medií i současným českým postojům vůči oné kapitole dějin vzájemných vztahů.

Pro ilustraci stačí pohlédnout třeba na internetové stránky rakouské organizace Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tam jsou udávány dvě následující údajné příčiny odsunu:

Tato představa o motivech, které vedly k odsunu, je problematická z mnoha důvodů. Především ale zamlčuje hlavní důvod, proč vůbec přišel celý tehdejší svět protihitlerovské koalice na nápad, vystěhovat německé obyvatelstvo ze středo- a východoevropských států: tím totiž byla snaha, vyřešit problém tzv. německého východu ("Der deutsche Osten"). Zkušenosti s německými menšinami ve státech východně od Německa ukazovaly, že německá veřejnost nebyla ochotna smířit se s multikulturalitou těchto států a že němečtí politici zneužívali německých menšin ve prospěch svých hegemoniálních ambic v této části evropského kontinentu.

Požadavky, aby byla k Německu připojována všechna území, kde žilo německy mluvící obyvatelstvo, destabilizovaly v meziválečné době všechny státy východně od německých hranic. Otázka, která území by měla být součástí německého státu, nebyla německými politiky zodpovězena jasně a jednoznačně dokonce a ani na konci druhé světové války, a to bohužel ani mezi politiky antifašistickými, jakými byli třeba sudetoněmečtí sociálně demokratičtí přívrženci Wenzela Jaksche v londýnském exilu. Nevyřešené problémy německé národní identity a zlé zkušenosti s militantností německých menšin byly proto hlavním důvodem, proč s odsunem německých menšin ze střední a východní Evropy souhlasily všechny vítězné velmoce a proč se proti tomu kriticky nikdy nepostavila ani jedna evropská vláda.

O těchto aspektech odsunu se však dodnes v rakouské a německé veřejnosti nemluví, a proto je v obou zemích dodnes populární právě citovaná sudetoněmecká představa, jakoby byl odsun společným produktem českého nacionalistického a komunistického prostředí. O českém nacionalismu jsou v obou zemích navíc dodnes tradovány staré obrazy velkoněmeckých antičeských agitatorů z dob starého Rakouska a jejich následovníků v sudetoněmeckém národoveckém hnutí z dob první republiky. To se promítá i do současnosti, takže Češi, kteří se o odsunu vyslovují jinak, než si kdo v obou sousedních německy mluvících zemích přeje, bývají považováni za oběti údajně přetrvávajícího českého antiněmectví.

Přívrženci teorie o údajném kolektivním pomýlení českých myslí nejsou vždy vůči Čechům a priori nepřátelští a mnozí dokonce tvrdí, že se pokoušejí o vylepšování 'sousedských vztahů`. V poslední době se proto v rámci snahy o 'usmíření` rozšířila jakási 'spásná` myšlenka, že je třeba mít s českou společností trpělivost. Bernd Posselt to např. formuloval ve svém nedávném interview v MF Dnes takto: Němci prý o "těchto věcech diskutovali už od roku 1945", zatímco Češi prý teprve od roku 1990, takže prý je třeba neztrácet naději a trpělivě čekat, než se jim rozsvítí v hlavách. Podobně se mimochodem vyslovují často i čeští žurnalisté či dokonce diplomaté, protože klišé o jakési údajné 'postkomunistické zpožděnosti` je populární i v Česku.

Problém je ovšem v tom, že tento obraz údajné 'české zpožděnosti` je dalším výrazem nechuti akceptovat české postoje. Tato neochota je však naprosto neúnosným základem jakýchkoli česko-rakousko-německých diskusí: dokud nebudou české postoje brány jako postoje legitimní a opodstatněné, nebudou tyto diskuse probíhat jako debaty mezi rovnými partnery. Dokud se tak nestane, není naděje, že by se stávající komunikační problémy vyřešily.

Proč se ale tyto potíže v komunikaci s českou společností dodnes projevují tak silně nejen v sudetoněmeckých organizacích jak v Německu tak i v Rakousku, ale dokonce i v mezistátních vztazích všech tří zúčastněných zemí? Proč se tak málo českých autorů objevuje v rakouských a německých médiálních debatách, aby tam vnášeli nové perspektivy, nabízeli nové historické poznatky a argumenty a obohacovali relativně úzké názorové spektrum rakouských a německých expertů v této oblasti? To jsou otázky, které by si měli klást především Češi.

Odpovědi není třeba hledat daleko. Aby mohli čeští autoři obohacovat německý a rakouský mediální svět, musí samozřejmě znát, kdo tam zastává jaké názory, které informace jsou tam popularizovány a které zamlžovány či dokonce zamlčovány, o které politické síly se sudetoněmecké organizace opírají a odkud se rekrutují jejich kritici, jaká vychází v Německu literatura o českých dějinách vůbec a o dějinách 20. století specielně, která česká literatura tam je překládána a recenzována, která opomíjena či dokonce znevažována. Každý z nás se může zamyslet nad tím, odkud sám čerpá svoje informace tohoto druhu a tím se dostane na stopu oněm českým autorům, kteří vůbec mají kompetenci na to, aby mohli vstupovat v rakouských a německých diskusí a vnášet tam české perspektivy pohledů na tuto tématiku. Kdo jsou vlastně čeští znalci německé scény v této oblasti?

Dalším důležitým zdrojem šíření informací v zainteresované veřejnosti jsou však dnes i veřejné semináře a přednášky, jiným je recenzování a překládání odborné a populárně vědecké literatury, důležitou roli hraje i spolupráce nejrůznějších organizací mládeže a díky Česko-německému fondu budoucnosti se k tomu přidaly i nesčetné regionální a kulturní projekty. Poohlédneme-li se, odkud přichází inciativa v těchto oblastech komunikace mezi veřejností tří jmenovaných zemí a kdo nejvíce využívá danných možností, pak bohužel zjistíme, že českých zájemců a iniciativ není mnoho. A právě v tom vězí zakopaný pes.

V Česku je překvapivě málo dobře informovaných partnerů pro diskuze o odsunu a o česko-rakousko-německých vztazích. V české veřejnosti je slyšet daleko více hlasů naříkajících nad danným stavem českého tisku, který údajně preferuje (sudeto)německé postoje, než hlasů informovaných, věcně kritických a informujících. Jak Němci tak i Rakušani často hledají marně české partnery pro diskuse, kteří by česká stanoviska věcně vysvětlovali, zdůvodňovali a osvětlovali. Když Češi mluví o česko-německo-rakouských vztazích, tak více naříkají a hubují, než že by poukazovali na konkrétní omyly konkrétních osob, osvětlovali jednotlivá konkrétní nedorozumění a kritizovali konkrétní politické postoje konkrétních politických organizací a politiků. Názorným příkladem nevěcného přístupu k tématice odsun jsou interview českých novinářů s Berndem Posseltem: ten bravurně balamutí neinformované tazatele, kteří pak reprodukcemi jeho pohádek jen matou hlavy svých čtenářů.

Ale co dělat, když prý v Česku 'sudeťáci nikoho nezajímají`, jak se často říká. S tímto stereotypem se setkáváme od roku 1990, bez ohledu na to, že debaty o odsunu, požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu a (sudeto)německé interpretace českých dějin se nepřestávají objevovat jako tématický evergreen českých médií. Ve skutečnosti patřily česko-rakousko-německé vztahy odjakživa k hlavním tématům českého politického a intelektuálního života stejně tak, jako českého historického vědomí. Díky společným hranicím tyto vztahy samozřejmě patří a budou vždy patřit k hlavním tématům českého veřejného dění. A právě vzhledem k tomuto velkému významu česko-německých a česko-rakouských vztahů je myšlenka o údajném českém nezájmu nepochopitelným a nešťastným stereotypem. Ba co víc: čím dál tím jasněji se ukazuje, že vlastně pouze zastírá nedostatečné znalosti.

Na rozdíl od této situace v oblasti česko-německých vztahů se stalo např. studium německo-polských vztahů již dávno pevně etablovanou oblastí společenských věd v obou zůčastněných zemích. Nejen v Polsku je dnes mnoho znalců poměrů v německy mluvícících zemích, ale stejně tak pracuje i v Rakousku a v Německu již po generace celá řada bohemistických institucí. Zřizování vědeckých institucí není jistě samo o sobě patentem na rozum, i o tom svědčí často politováníhodná kvalita produktů mnohých bohemistických středisek, podlehajících často vlivu sudetoněmecké agitace. Nicméně: s nedostatečně informovaným partnerem lze přeci jen debatovat lépe, než s naříkajícími lidmi bez jakýchkoli informací, chlubícími se údajným nezájmem.

Komunikace je tím jediným prostředkem, jak současné problémy kolem vzpomínání na odsun ve všech zúčastněných zemích vyřešit. Bez informovanosti však nelze komunikovat, a proto je větší účast kvalifikovaných a kompetentních českých znalců v tamnějších diskusích jediným prostředkem k tomu, aby se české postoje přestaly jevit v německé a v rakouské veřejnosti jako nesrozumitelné. Teprve, až začnou Češi vysvětlovat a osvětlovat české postoje ve veřejnosti obou sousedních zemích, může tam dojít k oslabení dominantního postavení sudetoněmeckých 'znalců` a agitátorů. Jako v každé věcné debatě je však i v tomto v tomto případě vyznat se nejen ve vlastním, nýbrž i v mentálním a politickém světě svých partnerů. Ve sjednocující Evropě již dávno nestačí, vyznat se pouze ve vlastním českém světě, a k tomu, hájit vlastní zájmy, je třeba znát i zájmy druhých. Kdo halasně holduje národním zájmům by učinil lépe, kdyby obrátil svoji pozornost poklidnému studiu světa kolem sebe.